"Kypříme mediální půdu," říká ředitelka informačního centra o vzdělávání EDUin

Do „Toulcáku“ jsem nastoupila prakticky hned po studiích antropologie, před více než dvaceti lety. S přáním dělat něco praktického, konkrétního, užitečného. Musím říct, že antropologie, jak se studovala tehdy, mě sice naprosto uchvátila, ale byla pro mě nakonec příliš teoretická, a tak jsem se vzdala myšlenky na doktorát a rozhodla se, že si půjdu vyvětrat hlavu do terénu.

Toulcův dvůr je památkově chráněný historický statek s deseti hektary přírodní plochy, některé jsou obdělávané, jiné ne. Je to poměrně unikátní ekosystém v rámci Prahy. Jeho součástí je i farma hospodářských zvířat. Vše to existuje primárně za účelem ekologické výchovy. Provoz a aktivity v areálu zajišťuje několik neziskových organizací, já jsem posledních deset let před příchodem do EDUinu vedla jednu z nich – obecně prospěšnou společnost Botič, která organizovala mimo jiné i vzdělávání učitelů v oblasti environmentální výchovy, v první řadě učitelek mateřských škol. Předtím jsem v Botiči pracovala jako koordinátorka vzdělávacích aktivit pro pedagogy a lektorka výukových programů pro děti.

Velký podíl na tom mají mí prarodiče, u kterých jsem jako holka trávila víkendy, žili kousek za Prahou, ve vesnici, kde nyní bydlím s rodinou. Děda byl vášnivý zahrádkář a včelař a svůj vztah k přírodě na mě přenesl. I díky němu opravdu cítím, že příroda je zdrojem našeho života. A není to nevyčerpatelný zdroj, o který bychom se nemuseli starat. Člověk se sice obaluje čím dál větší vrstvou kulturních výdobytků, ale bez zdravé přírody civilizace neobstojí.

Přesně tak. Existují i průzkumy, že nestačí pouze být vystaven přírodě jako dítě, aby se z člověka stal někdo, kdo ji hluboce respektuje. Záleží hodně na průvodci, ať už to je někdo z rodiny, ze školy, nebo zájmového kroužku. Ale bez kontaktu s přírodou to samozřejmě taky nejde. A to vidím jako úskalí dnešní doby a dluh našeho vzdělávání. Spousta malých dětí je téměř od narození vystavena digitálnímu světu, na úkor světa přirozeného. A nedělá jim to dobře. Jsem přesvědčená, že je do vzdělávání třeba vnést víc kontaktu s realitou, nejen proto, aby z dětí vyrostli ohleduplní dospělí, ale také proto, aby se správně a zdravě vyvíjely. Rozvíjíme se a učíme i přes smysly, potřebujeme si svět osahávat, potřebujeme ho cítit.

Vycházeli jsme z rámcových vzdělávacích programů, které mají environmentální výchovu skvěle zpracovanou. Bylo pro mě poněkud šokující, že mnoho učitelů o RVP nic neví a ve školách se s ním nepracuje. Byli jsme mnohokrát ti první, kdo je seznamoval s tím, jak se o RVP v praxi opírat. A to se do kurzů hlásí většinou už nějak motivovaní lidé. Často jako děti a mladí lidé prošli nějakým turistickým oddílem nebo skautem, někteří vzpomínali na své učitele. Učitelům jsme nakonec v dětství vystaveni asi nejvíc. Proto mi vzdělávání učitelů dává tak velký smysl. Zdálo se nám z pohledu kapacit efektivnější než cílit na žáky.

Ještě k té koncepci: řekla bych, že se v rámci environmentální výchovy používají dost inovativní vzdělávací metody. A jsem ráda, že se je mým kolegům ze středisek ekologické výchovy daří přenášet dál do praxe učitelů a škol. Důraz se klade na učení prožitkem a jeho reflexi.

Vzdělávání, které jsme nabízeli, bylo také dost rozsáhlé. Vlajkový kurz, který jsme pořádali od roku 2010 a jehož cílem bylo připravit učitele na výkon funkce koordinátora environmentální výchovy ve škole, čítal dvě stě padesát hodin rozdělených do deseti bloků, většinou víkendových. Tady je třeba ocenit motivaci a výdrž jeho absolventek. Ke konci každého ročního kurzu se ale většinou rozcházely se slzami v očích a se vzájemným ujišťováním, že se budou potkávat nadále. Vždycky totiž vznikla i skvělá parta. A důležitou součástí kurzů bylo i to, co probíhalo mezi účastnicemi, jak si vyměňovaly zkušenosti a podporovaly se.

Co mě překvapilo, bylo, že jen minimum lidí přišlo, protože je na školení poslal ředitel. Většinou to byla jejich vlastní iniciativa. Jak ale oslovit tu většinu učitelů, kteří se na kurz nepřihlásí? To je velký oříšek. Každopádně mi přinášelo radost, když učitelé, kteří našim vzděláváním prošli, říkali: „Už k vám nemusíme se třídou na program, už si to umím udělat sám.“

Kromě učitelů jsme se zaměřovali na vzdělávání lektorů environmentální výchovy, kteří působí v jiných střediscích. Mezi středisky ekologické výchovy, kterých jsou v České republice desítky, existuje výborná spolupráce. To mě na té práci těšilo obzvlášť a tuhle atmosféru vzájemnosti a sdílení bylo těžké opouštět.

Byla jsem v Toulcově dvoře dlouho, i když na různých pozicích, a říkala jsem si, že jestli ještě zkusit něco nového, teď je ta správná doba. Uvažovala jsem i tak, že změna může být prospěšná nejen pro mě, ale i pro organizaci, kterou jsem vedla. Přemýšlela jsem, co dál. Chtěla jsem zůstat ve vzdělávání, má studia byla nakonec společenskovědní, nikoli přírodovědná, navíc jsme učitelská rodina, což můj vztah ke vzdělávání a školám také formovalo. Vzdělávání je klíčem ke společenskému rozvoji a rozvoji každého jednotlivce. Je zásadní pro to, aby člověk prožil spokojený život. Je to věc, pro kterou dokážu napnout síly.

A v tomto nakročení ke změně jsem dostala nabídku zúčastnit se výběrového řízení na ředitele EDUinu. EDUin jsem znala jako organizaci se skvělým dopadem, takže mě to ohromně potěšilo a do konkurzu jsem šla, i když jsem si nemyslela, že ho vyhraju. Čím víc jsem pak EDUin poznávala, tím víc mě lákalo stát se jeho součástí. Zůstával mi rozum stát, jak může tak malý tým dosahovat tak velkého výtlaku, mít takový vliv.

EDUin je specifický v tom, že je to zčásti organizace a zčásti organizace produkující odborné analýzy. A já nejsem ani novinář, ani expert na vzdělávací politiku. Svou parketu si tedy musím hledat jinde (a zároveň se snažím v těchto oblastech co nejrychleji vzdělat). Svou silnou stránku vidím v důrazu na spolupráci, na hledání synergií uvnitř organizace i s externími partnery. Spolupráci nutně potřebujeme, abychom mohli naplnit své poslání a být prospěšní. Zavázala jsem se správní radě, že se budu starat o blaho organizace tak, aby plnila své poslání. Tomu své jednání podřizuji.

Ráda bych v téhle chvíli vyjádřila vděk a úctu všem svým předchůdcům včetně zakladatelů, navazuji na ně a netvořím nic na zelené louce. Zároveň je součástí zadání, které mi bylo předáno, reflektovat předchozí činnost a rozhodnout, na čem stavět a co rozvíjet v současných podmínkách. Co dělat, abychom byli prospěšní a užiteční i v budoucnu.

Kypříme půdu, držíme téma vzdělávání na hladině pozornosti, poskytujeme kvalitní informace o vzdělávání, a to různou formou.

Řekla bych, že to je věc kapacit. Na jednu stranu je obdivuhodné, kolik toho náš desetičlenný tým zvládne, na druhou stranu vnímám i přetížení kolegů a kolegyň. Kdyby nás bylo víc, mohli bychom odvádět ještě lepší práci. A ne na úkor vlastního wellbeingu.

Raději než fundraising používám slovo friendraising, přemýšlím o budování vztahů s partnery, protože o tom to v základu je, o spolupráci na společné věci.

Hledání zdrojů vnímám také jako týmový úkol, zapojuji do něj kolegy. Programový ředitel Mirek Hřebecký a vedoucí mediálního týmu Tomáš Matoušek navíc se mnou absolvují i některá setkání s donory.

Je pravda, že je to pro mě nové pole působnosti, ve kterém naopak exceloval můj předchůdce Honza Dolínek se svou širokou paletou kontaktů, společenským šarmem a přítomností na sociálních sítích, tam mám co dohánět (směje se). Ale lidé mi obecně věří, a navíc jsem přesvědčená, že úspěch ve fundraisingu do velké míry odráží to, zda organizace je užitečná a dělá dobrou práci. A v tom bych za EDUin dala ruku do ohně.

Nedivím se jim. Chtěla bych jim poděkovat, že obočí pozvedli jen trochu, že jejich reakce byly spíš vyčkávací než rovnou negativní. V EDUinu se dávno přede mnou vedla debata, iniciovaná bývalým ředitelem, jak činnost zpřehlednit právě pro dárce. Organizace se nakonec rozhodla posílit svou „core“ činnost a rozloučit se s projekty, které ji přesahovaly. To byla i vůle správní rady, k jejíž expertíze se vztahuji s velkým respektem. No a teď nezbývá než dokázat, že rozhodnutí minulého roku byla správná.

Dobrá otázka. Určitě nejde o žádný velký obrat, řekněme, že je to strategie aktualizovaná. Je výsledkem společného přemýšlení, poslání a misi rozvádí do konkrétních kroků, velmi srozumitelných i vnějšímu pozorovateli. Osmistránkový dokument nedávno schválila správní rada a ten je základem pro naše prezentace. Nadále jsme hlavně informačním centrem o vzdělávání, brífujeme novináře, komentujeme vzdělávací politiku prostřednictvím tiskových zpráv, máme vlastní obsah, vypracováváme odborné analýzy srozumitelné širší vzdělávací komunitě, novinářům i . Vystupujeme jako svého druhu vzdělávací politiky. A věnujeme se také podpoře zřizovatelů škol – je to klíčová skupina, která zásadním způsobem rozhoduje o podobě a kvalitě vzdělávání.

Já vidím jako prioritu osobnostní a sociální vzdělávání a kultivaci žáků, což ale předpokládá osobnostní rozvoj učitelů. Dobrý učitel musí na prvním místě rozumět sám sobě. Nejde o to dětem něco odříkat z papíru, je třeba to žít. V rámci minulého působení jsem nakonec jeden takový sebepoznávací kurz pro učitele s kolegyní i rozjela. Využila jsem k tomu znalosti z koučovacího výcviku a mnoha kurzů, které jsem sama absolvovala.

Dcera je v prvním ročníku na architektuře na ČVUT, syn bude maturovat příští rok. Je na osmiletém gymnáziu. Víceletá gymnázia jsou mimochodem žhavé téma, které hodně jako EDUin zvedáme. A je kolem toho vždy velmi emotivní diskuze. Věnovali jsme jim i jednu ze tří analýz našeho posledního Auditu vzdělávacího systému. Problematičnost víceletých gymnázií z hlediska fungování celého vzdělávacího systému jsem si dřív jako rodič neuvědomovala.

Na osmileté gymnázium šly obě naše děti. Základní škola dost pokulhávala, hodně jsme se tehdy upínali k tomu, že na gymnáziu bude dětem líp. A bylo.

Když jsem se o tématu dozvěděla více, začala jsem se na to dívat z celospolečenské perspektivy, z hlediska udržitelnosti pro celou komunitu, jako se dívám třeba na ochranu životního prostředí. Ale ne, že bych měla nějaké výčitky svědomí ze své volby, to nemám, protože škola mých dětí opravdu nefungovala dobře, dokonce tak špatně, že jsem v jednu chvíli zvažovala domácí vzdělávání. Když vám děti ve škole vadnou a pak se v noci i budí se strachem jít do školy, tak hledáte jiné řešení.

Do první třídy šla starší dcera do malotřídky ve vedlejší obci. Nebyla to vyloženě špatná škola, ale ani moc dobrá, neměli prakticky žádné kroužky a nedělalo se nic navíc. Když nastupoval do školy syn, řekli jsme si tedy, že dáme obě děti někam jinam, do školy, kde pracují podnětnějším způsobem. Syn měl tehdy diagnostikované nadání a hledali jsme školu, která by se takovým dětem aspoň trochu věnovala. Ale chtěli jsme zároveň, aby nebyla moc daleko, přece jen jsem nechtěla vozit děti někam přes půl Prahy.

Našli jsme tedy školu, která byla poměrně blízko a slibovala péči o nadané, ale ve třídách bylo třicet dětí a ani s paní učitelkou, kterou syn dostal, jsme nebyli kdovíjak v souladu. Děti tam první stupeň dokončily, druhý stupeň nevypadal ale moc lákavě. Dát děti na víceleté gymnázium byla pak jasná volba.

To je pravda, s mužem, který také pracoval v Toulcově dvoře a je vystudovaný krajinný inženýr, jsme si pořídili pasivní, energeticky nenáročný dům. Říkáme mu Slamáček a pod stejným jménem existují i webové stránky, kde je o něm dost informací. Manžel skrze ně šíří osvětu o přírodním stavitelství. Dům je postavený z takzvané nosné slámy, pro kterou jsme se rozhodli, protože to je lokální, udržitelný materiál, který dobře izoluje. A až jednou doslouží, může se rozložit na kompostu. Dům má minimální tepelné ztráty a je potřeba málo energie na jeho vytápění. Pomáhá i to, že na jižní straně máme velká prosklená okna, což přináší velké solární zisky. Máme zelenou střechu a na ní umístěné solární panely, dešťovou vodu svádíme do podzemní jímky a pak s ní splachujeme. Přes tyhle všechny vychytávky to není žádný hobití domeček, je to normální komfortní, moderní dům pro běžnou rodinu. Možná s ním souvisí i zájem dcery o architekturu. Bylo jí asi deset, když jsme dům navrhovali, a ve formativním věku viděla tátu, jak ho pak dva roky staví. Jsem přesvědčená o tom, že dospělí mají opravdu zásadní vliv na mladší generaci tím, jací jsou, čím žijí. Mým osobním krédem je „buď tou změnou, kterou chceš vidět ve světě“.

Martina Chvátalová vystudovala obecnou antropologii na FHS UK. Od roku 2002 do roku 2024 působila ve Středisku ekologické výchovy Toulcův dvůr v pražské Hostivaři, kde se věnovala environmentálnímu vzdělávání dětí, žáků i učitelů a lektorů a působila ve vedení jedné z tamních organizací Botič, o. p. s. Zkušenosti s EVVO (environmentální vzdělávání, výchova a osvěta) získávala i uplatňovala na krajské i celorepublikové úrovni jako členka různých poradních orgánů Magistrátu Hlavního města Prahy a Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina, ve které působila i jako auditorka při certifikaci organizací a napomáhala tak rozvíjet kvalitu jejich služeb.