Pro devátý rozhovor ze seriálu rozhovorů o vzdělávací politice jsme si vybrali prof. PaedDr. Radku Wildovou, CSc., významnou osobnost českého vzdělávání a odbornici na rozvoj počáteční čtenářské gramotnosti a pregramotnosti. Radka Wildová absolvovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Po pedagogické praxi v několika základních školách nastoupila v roce 1993 jako akademická pracovnice na Pedagogickou fakultu UK, kde byla v letech 2009 až 2016 děkankou. V roce 2016 se stala prorektorkou Univerzity Karlovy pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti. Od roku 2022 až do letošního roku působila na MŠMT – nejprve na pozici náměstkyně pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu, později jako vrchní ředitelka pro tuto oblast. Od září 2025 působí jako prorektorka pro výzkum a akademickou excelenci na University of New York in Prague. Zároveň však pokračuje v akademické práci na PedF UK v oblasti elementaristiky. Je autorkou či spoluautorkou řady odborných publikací a členkou několika zahraničních expertních týmů. V roce 2017 obdržela medaili Pedagogické fakulty UK a v roce 2020 zlatou medaili za mimořádné zásluhy o rozvoj Univerzity Karlovy.
Klíčovým problémem jsou nerovnosti ve vzdělávacích šancích
Vydáno:
18 minut čtení
Klíčovým problémem jsou nerovnosti ve vzdělávacích šancích
Mgr.
Silvie
Pýchová
Ph.D.
ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+.
Na jakých principech by měla stát vzdělávací politika v České republice?
Začala bych tím, co vlastně rozumíme vzdělávací politikou. Vnímám ji jako komplexní rámec strategických rozhodnutí, kterými stát formuje systém vzdělávání na všech jeho úrovních – včetně vzdělávání předškolního. Tento rámec zahrnuje soubor cílů, principů a nástrojů, které určují, co má být prioritou, jaké
kompetence
a oblasti má vzdělávání rozvíjet a co je stát připraven financovat.Vzdělávací politika tedy není jen technický proces řízení systému, ale také vyjádření určité společenské představy o tom, co rozumíme vzděláním a jak vzdělanou společnost chceme mít. Důležité je, že zahrnuje vzdělávání od předškolní výchovy až po celoživotní učení. Dnes je zcela zřejmé, že už nemůžeme uvažovat v izolovaných stupních – je to kontinuální proces, v němž by se hranice mezi institucemi měly přirozeně prolínat, a to jak z hlediska použitých metod, tak z hlediska cílů vzdělávání. Ideálně by měl tvořit jeden souvislý celek.
A jaké principy z tohoto pohledu považuji za klíčové? Určitě rovnost šancí a rovnost příležitostí. Dále princip kvality a s ním spojenou profesionalitu pedagogů. Patří sem ale také důvěra ve vzdělávací systém a v autonomii škol bez ohledu na stupeň – to je podle mne velmi podstatné. Je třeba, aby se věřilo školám, učitelům, jejich vzdělávacím programům i mechanismům, které fungují na nejnižších úrovních