Jako třetí v řadě rozhovorů o vzdělávací politice jsme si vybrali doc. Mgr. Janu Kratochvílovou, Ph.D. Jana Kratochvílová je vedoucí Katedry pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a dlouhodobě se věnuje problematice formativního hodnocení v pregraduální přípravě budoucích pedagogů a usiluje o zavedení změny vysvědčení v České republice. V letech 1991–2000 byla ředitelkou základní školy v Ivančicích – Řeznovicích a působila také v Evropské škole v Belgii. V období 2021–2023 byla hlavní řešitelkou projektu Vysvědčení JINAK. V roce 2023 obdržela od ministra školství Medaili MŠMT 2. stupně .
Je problém, když se záměry na národní úrovni nepotkávají s tím, jak věci vidí terén
Mgr.
Silvie
Pýchová
Ph.D.
ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+
Co si máme představit pod pojmem vzdělávací politika?
Význam pojmu vnímám mnohoznačně a také na různých vertikálních úrovních, kterých se to týká. Vidím tam jednak rovinu ideovou, která nám říká určitý směr, zaměření, priority, vizi a vychází z nějakých společenských hodnot, tedy kterým směrem se máme dát ve vzdělávání, co máme upřednostňovat, na co máme klást akcent, a to na všech úrovních. To je věc, která by měla být výsledkem společenského konsenzu a měla by vycházet také z určitých evaluačních dat a z potřeb všech, kdo vzdělávací politiku implementují v praxi. Takže by ji měli i ti aktéři, kteří ji potom implementují, spoluvytvářet. Je tedy také otázka, kdo se všechno má podílet na pojmenování vizí, hodnot a směřování. Druhou rovinou, kterou tam vnímám, je proces. To znamená, jak jde strategické záměry nejen implementovat, ale jak je v průběhu času také revidovat, jak je proměňovat, jak často a na základě čeho. Vzdělávací politika má totiž i rovinu vývojovou, není to nějaký stav, ale neustálý proces, který je třeba monitorovat a reagovat na něj. Strategické dokumenty jsou formulovány na určité období, ale co se děje v průběhu tohoto období, jaké budou naše další kroky a kdy se mají takové otázky začít otevírat, jak často? Jde tedy i o řízení implementace vzdělávací politiky. Jak tyto naše záměry dostat na všechny úrovně, až k poslednímu žákovi, učiteli a rodiči? Kvalita školského systému je závislá na propojení jeho rovin a jednání jednotlivých aktérů – tvůrců politiky, správy, samospráv, škol, tříd, pedagogických pracovníků, žáků i zákonných zástupců. Jde o to, aby strategické cíle byly něčím, co je společností akceptováno, čemu je porozuměno nejen na úrovni politické, ale i na úrovni aktérů, kteří záměry dennodenně aplikují v praxi. Když byl v roce 2009 realizován Černým a kol.1) výzkum veřejného mínění, vyplynulo z něj, že k rozvoji školství přispívají především aktéři z mikroúrovně – učitelé, ředitelé a další odborníci – a že role ministerstva není vnímána nějak výrazně. A to si myslím, že je právě naše bolest, zranitelné místo, že se mnohdy nepotkávají cíle vzdělávací politiky s tím, jak vidí věci terén, zejména učitelé v praxi. Myslím si, že to není proto, že by je třeba nechtěli vidět, ale proto, ženejsou dostatečně vysvětleny, nebo se dějí příliš často, nebo se s nimi nepracuje tak, aby jim bylo porozuměno a aby byly akceptovány. Takže to je komplexně rovina procesní a implementační, která přestavuje také práci se změnou, postoji a dle mého příliš nefunguje.
Je třeba zmínit ještě obsahovou rovinu vzdělávací politiky, pod kterou si můžeme představit různé dokumenty, strategické záměry, legislativu – zákony, nařízení, vyhlášky i vzdělávací kurikulum. Jasně nám sděluje, v jakých mantinelech se můžeme pohybovat. Nabízí se otázka, kdo se na tvorbě dokumentů podílí, jak je široké spektrum odborníků – tvůrců, zda legislativní změny reagují včas na strategické záměry, nebo za nimi pokulhávají a zda jsou konzistentní se strategickými záměry, zda navrhované změny vycházejí z výzkumů, evaluačních výsledků, či jde o představy skupin, které jsou slyšeny. Stěžejní je, nakolik dokumentům rozumějí pedagogičtí pracovníci, jak jsou pro ně přehledné, obsáhlé, výstižné a jak je přijímají.
Vzdělávací politika má tedy různé roviny a kvalita školského systému je závislá právě na propojení těchto rovin a jednání všech aktérů – tvůrců politiky, správy, samospráv, ředitelů, vyučujících, dalších pedagogických pracovníků, žáků a zákonných zástupců. Ano, i rodičů. Umíme jim dostatečně vysvětlit, jak má vzdělávání v České republice vypadat, a získat je? Stěžejní je, jak makroúroveň a mikroúroveň obsahů a procesů vzdělávací politiky vzájemně propojit, abychom se shodli na společném směřování a abychom tomu všichni rozuměli a na své úrovni ke společným záměrům směřovali. Přemýšlím, zda je tu nějaký prostor „mezi“, na meziúrovni, který by podpořil ideovou celospolečenskou vzdělávací dimenzi a pomohl cíle uvádět do života.
Vy jste vzdělávací politiku zažila jak z pozice ředitelky školy, tak v rámci fungování na pedagogické fakultě. Jak by se dal popsat z vašeho pohledu porevoluční vývoj vzdělávací politiky v Česku?
V roce 1991 až 2000 jsem působila jako ředitelka školy. Když jsem začínala, tak byla vzdělávací politika ještě pozůstatkem minulého období a zčásti byla v něčem více jednoznačná a striktní a současně omezující. Devadesátá léta nám ve vzdělávání otevřela dveře ke svobodě, autonomii, a to zejména ve vztahu k volbě a realizaci kurikula a k jeho tvorbě. Zažila jsem období tvorby kurikula obecné školy, národní školy, základní školy. Později vytváření prvního školního vzdělávacího programu dle RVP ZV. Najednou se otevřely dveře pro aktivní učitele, kteří chtěli rozvíjet nejen své školy, ale školský systém komplexněji. Zajímali se o inovace ve vzdělávání, vznikala různá hnutí, sdružení, asociace, včetně učitelské iniciativy Přátelé angažovaného učení (PAU). V PAU působili lidé, kteří chtěli změnu ve vzdělávání a byli pro ni ochotni mnoho udělat. Členové všech těchto spolků se zapojovali aktivně do tvorby kurikula, připomínkovali legislativní úpravy, později vytvářeli standardy učitelské profese. Dodnes si vzpomínám na prožitky ze společného vzdělávání, na nadšení, ochotu sdílet informace a zkušenosti mezi sebou, na inspirující návštěvy škol doma i v zahraničí, které směřovaly k proměně celých sboroven. Říkám si, že je škoda, že se tohoto potenciálu nevyužilo více k systémové proměně našich škol a celého vzdělávacího systému. Jako kdybychom si obecně v České republice s tou autonomií a svobodou nevěděli rady.
Velkým přelomem ve vzdělávání se stala Bílá kniha, která naznačovala jasný směr, cestu, kudy se vydat. Konečně byla nastolena jasná koncepce vzdělávací politiky a všichni jsme měli velká očekávání. Byl také slíben Národní program rozvoje vzdělávání, který chybí dodnes. To je základní východisko změny. Velkou změnou pro mne bylo také zrušení školských úřadů v roce 2000. Já jsem zažila jejich působnost ještě jako ředitelka. Tehdy jsem tento článek vnímala jako jistou oporu, podporu ve vedení z hlediska řízení, legislativního i částečně administrativního. Po stránce pedagogické svou jistou roli sehrála střediska služby školám. Co se týče lídrovství a nějaké podpory ředitelů, tak školské úřady fungovaly. Samozřejmě na rozdílné úrovni a jako ve všem záleželo na tom, kdo v těch pozicích byl. Období po roce 2004 jsem vnímala jako velkou příležitost pro školy vytvořit si školní vzdělávací programy, s nimiž by se pedagogické sbory ztotožnily. Osobně jsem se angažovala v tvorbě školních vzdělávacích programů mnoha škol, protože jsem působila i jako lektorka, a bylo tehdy možné vysledovat různé přístupy škol k této tvorbě. Byly školy, které opravdu chtěly vytvořit svůj funkční školní vzdělávací program a k jeho tvorbě přistoupily zodpovědně, byly školy, které tvorbu ŠVP pojaly spíše formálně. Opět bych neviděla chybu jen v těch školách. Domnívám se, že svůj podíl zde měl i nepostačující způsob komunikace, vysvětlování, nedostatečná diskuze o tom, jak tuto příležitost ve vzdělávání využít, co školám přinese, jak postupně různé inovace zavádět, jak získat pozitivní postoje k inovacím. Důležitou roli hraje vždy i správné načasování. Je to spíš otázka řízení procesu změny a vytvoření vhodných podmínek. Učitelé nebyli připraveni na roli tvůrců kurikula a byli před tento úkol postaveni. Změna ve vzdělávání vyžaduje čas, v jehož průběhu je třeba změnu dobře komunikovat. V podstatě zažíváme dnes něco podobného a tvorba nového kurikula bude pro školy opět velkou výzvou. Revize rámcového vzdělávacího programu je něco nesmírně zásadního, co ovlivní školy, učení dětí, vzdělávání na mnoho let. A já osobně se domnívám, že by právě toto mělo být stěžejní, čemu by se vzdělávací politika na všech úrovních měla věnovat. Přitom zahlcujeme školy a učitele neustálými změnami, neustálými výzvami a informacemi, které naopak vyvolávají obavu, strach, nejistotu. Chvilku řešíme zkrácení základní školy na 8 roků, následně rušení známek a slovní hodnocení, jindy zase přijímací zkoušky, odklad nástupu do základní školy, chybějící finance na nepedagogické pracovníky atd. To vše se děje v době, kdy bychom měli veškerou energii napřít do tvorby, a nejen do tvorby, ale i přijetí nového kurikula, jeho smyslu, práce s ním, protože od jeho obsahu i přijetí se bude odvíjet vzdělávání našich dětí v blízké budoucnosti. Přehlcenost učitelů v praxi, neustálé změny a oddalování toho stěžejního, co bude formovat vzdělávací procesy ve školách a co je stále odkládáno, vyvolává v praxi nedůvěru. Nevíru, že tyto ideje a myšlenky mají být skutečně realizovány.
Když se tedy ohlédneme za těmi posledními dvaceti lety, na čem můžeme ve vzdělávací politice stavět?
Myslím si, že na zkušenostech dobrých, kvalitních škol – a je jich v České republice dost. Mohou být inspirací k tomu, jak podporovat učení dětí, jak procesy ve škole mohou vypadat a jak změny postupně ve školách zavádět. Těchto zkušeností je třeba využít i při směřování vzdělávací politiky. Máme také mnoho excelentních ředitelů a ředitelek, kteří vědí, kam směřují, a společně s pedagogy rozvíjejí své školy. Řada z nich tak činí už 30 let, ale přibývají noví a mladí ředitelé, kteří chtějí změnu a své školy postupně proměňují v souladu se strategickými záměry a současnými vzdělávacími trendy. To signalizuje, že jsou školy, které si s autonomii umějí poradit. Částečně se daří i to, že se k jednání o vzdělávací politice, záměrech, strategiích, o podobě kurikula atd. svolávají týmy expertů a praktiků. Společně jsou diskutovány rozmanité názory, které vedou k vyjasňování představ o dalším směřování ve vzdělávání. Jen je škoda, že někdy ve skupině nedojde ke konsenzu, skupina se rozpadne a účel nesplní. To se dělo například i při tvorbě revidovaného rámcového vzdělávacího programu. Chybí nám sdílení idejí a schopnost dojít k nějakému společnému závěru, který všichni přijmeme. Asi by bylo dobré využít síly učitelů, kteří stále proměňují vzdělávání a snaží se uplatňovat v terénu ty principy vzdělávání a učení, které jsou žádoucí, které odpovídají dnešní době. K tomu je potřeba vytvářet podmínky. Ty dnes pro zavádění změn a inovací ve školách systémově chybí. Počítá se s tím, že to školy nějak zvládnou.
Když se vrátíme do té
abstraktní
roviny, tak kdybychom si představili dobře fungující vzdělávací politiku, na jakých principech by měla být postavená?Pro mne je nutný nějaký
, soudržnost, uspořádanost, nerozpornost. Od idejí musí být odvozena funkční
konsenzus
, že cíle, ideje, společné směřování, řekněme priority, jsou výsledkem pluralitních názorů určitého společenství lidí, odborníků. A ten má být vhodně komunikován napříč společností. Komunikace společného záměru musí být směřována k rodičům, učitelům, tvůrcům legislativy, úředníkům. Každý aktér by měl být schopen porozumět východiskům i cílům ve vzdělávání a z pozice své role je realizovat v praxi. Aby cíle ve vzdělávání nebyly jen součástí nějakých dokumentů, ale aby byly žity. Viděla jsem to i při nedávné návštěvě ve Skotsku, když jsme poznávali skotský vzdělávací systém. Je fascinující, jak jednotliví lídři na různých úrovních hovoří o implementaci svých vzdělávacích cílů a kurikula.2) Obdobně tomu bylo i ve Finsku, kde učitelé na různých vzdělávacích stupních zcela erudovaně vysvětlovali a demonstrovali, jak rozumí klíčovým kompetencím, k jakým kompetencím děti vedou a co to pro ně znamená v praxi. V našem kontextu mám pocit, že klíčové
kompetence
ještě nebyly všemi pedagogy přijaty – a přitom vytváříme nový kurikulární rámec založený na kompetencích. Takže druhý princip je
komunikace
. Jako třetí mě napadá
koherence
legislativa
, nařízení, podmínky pro zavádění, procesy. Vzdělávací systém musí fungovat jako skládačka, která drží dohromady. Ne po čtyři roky volebního období, ale dlouhodobě. Není možné měnit směry, záměry i dílčí cíle vzdělávací politiky každou chvíli. Konkrétním příkladem je zamýšlená proměna hodnocení. Nejdřív se „rozbouří vody“ a zazní informace, že bude v prvním až třetím ročníku vyžadováno slovní hodnocení. Učitelé a rodiče znejistí, někteří dostanou strach, jiní to vnímají jako příležitost ke změně, problém se medializuje. Po nějaké době zaznívá, že změna hodnocení ve smyslu přechodu na slovní hodnocení bude realizována od roku 2026 v první a druhém ročníku, následně jen v 1. ročníku od roku 2027. To znamená, že neexistuje jasná strategie k implementaci změny hodnocení. Výsledkem je nevíra v tento záměr. Řada vyučujících má pochybnosti a vyčkává. Kladu si otázku, jak dlouho budeme vyčkávat? A jde jen o změnu slovního hodnocení, nebo o hlubší proměnu hodnocení na podporu učení žáků? Podle Strategie 2030+ máme zavést do škol formativní hodnocení. Je rok 2024 a my vlastně ještě nemáme žádný definitivní plán, který by směřoval k systémové změně. Ta by měla být řízena od dlouhodobých cílů přes střednědobé až ke krátkodobým dílčím změnám. To vyžaduje skvělý leadership na všech úrovních vzdělávacího systému.Co by nám pomohlo, abychom to, o čem mluvíte, dokázali dělat lépe?
Myslím si, že úplným základem je umět se dohovořit na směrech ve vzdělávání, jasně vysvětlit vzdělávací záměry, které vycházejí z potřeb praxe, výzkumů, evaluací, a získat pro ně všechny účastníky, kteří se budou podílet na jejich uvádění v život. To je zcela zásadní. Pak již dané směřování nezpochybňovat a nastavit kroky a podmínky pro jeho realizaci. V našem vzdělávacím systému podle mne chybí mezi MŠMT, zřizovateli a školami mezičlánek, který by tyto záměry přenášel velmi dobře až na mikroúroveň škol, v níž budou realizovány. Současně je potřeba procesy implementace vyhodnocovat a výsledky směřovat k vyšším článkům řízení pro korekci. Potřebu hledání konsenzu napříč všemi aktéry jsem již zmínila. A neopomínat určité aktéry z různých důvodů. Vzpomínám si na období úřednické vlády (1998), když byl pan profesor Sokol ministrem školství. Bylo to na období půl roku a jeho cílem bylo, aby vznikla strategie vzdělávací politiky napříč politickými stranami. Myslím si, že to je jediná cesta do budoucna. Nelze činit neustálé změny při výměně ministra školství a preferencí určité politické strany. Přijetí změny vyžaduje čas, mnohdy změnu postojů, získání zkušeností, vyhodnocení funkčnosti změny, její přijetí, či odmítnutí, které nenastane, pokud nepřipravíme vhodné podmínky a neposkytneme dostatečný čas. Neustálými změnami, nekoncepčností a nepostačujícími podmínkami ve vzdělávání plýtváme energií učitelů. Potřebujeme, aby ji věnovali žákům, jejich rozvoji.
Jak se to máme naučit? Nebo jak se stane, že se to naučíme?
Existuje mnoho zemí s funkčními vzdělávací systémy, se silným leadershipem ve všech článcích řízení. Dobrou zkušenost jsme získali ve Skotsku. Získali jsme mnoho informací o reformě vzdělávání ve Finsku. Můžeme se inspirovat, ne bezhlavě přejímat. Stále musíme brát v úvahu náš kulturně historický kontext vzdělávání. Víme, že je možné vytvořit dlouhodobý vzdělávací záměr jako společenský konsenzus a vytvořit systém pro řízení jeho implementace do praxe. Není to jednoduchý úkol. Vyžaduje silné lídry na mnoha úrovních, včetně ředitelů škol. Vedení škol jsou stěžejními osobami, které by měly pracovat se svým pedagogickým sborem a vést ho za společnými cíli. Učitelé potřebují mít možnost se věnovat především práci s žáky, ne psaní různých projektů, aby získali finanční podporu na vykonávání dalších činností. Za mne je to tedy také otázka podmínek, které k tomu ředitelé a učitelé potřebují. Je třeba se o ně zajímat. Co můžeme systémově udělat, aby byly ve školách vhodné podmínky pro realizaci strategických cílů.
Na co vnímáte, že by bylo teď klíčové zaměřit ve vzdělávací politice pozornost, aby se nějaké změny mohly projevit?
Domnívám se, že prostor bychom teď měli dát hlavně obsahu a smyslu kurikula, protože to je to, co bude určovat, jak naše vzdělávání bude vypadat, jak ho přijmou všichni aktéři. Bude nesmírně důležité vrátit důvěru v dvoustupňové kurikulum, v jeho smysluplnost, kterou, myslím, hodně učitelů postrádá. Podle mne je to nyní o lídrech změny, kteří získají pedagogický terén pro přijetí RVP ZV a pro smysluplnou tvorbu školního vzdělávacího programu. Aby pochopili, že tvorba školního vzdělávacího kurikula je příležitost, která jim pomůže v jejich práci, že nejde o formální dokument. Mít dokument neznamená, že bude realizován, implementován. Může být realizován formálně, ale my potřebujeme, aby byl přijat. Potřebujeme, aby vznikl kvalitní školní vzdělávací program v každé škole. A to je obrovský úkol, je to velká změna, na níž se musíme podílet všichni. Potřebujeme mít včas jasná východiska, cíle a dlouhodobý plán. V tom by nám mohla pomoci profesionalizace učitelství, která souvisí také se vznikem profesní komory. Podpořilo by to diskusi o záměrech vzdělávací politiky, přijetí strategických cílů a implementaci v praxi. Zvýšilo by to učitelskou prestiž a kvalitu vzdělávání.
Poznámka redakce
Ze seriálu rozhovorů s odborníky a odbornicemi v oblasti vzdělávací politiky jsme doposud publikovali rozhovor s prof. PaedDr. Ivou Stuchlíkovou, CSc. (
Řízení školy
10/24) a rozhovor s prof. PhDr. Stanislavem Štechem, CSc. (
Řízení školy
11/24). Všechny texty najdete na www.rizeniskoly.cz/casopisy. Přístup k online textům publikovaným v časopise a možnost stáhnout si jednotlivá vydání časopisu v PDF je součástí vašeho předplatného.1) ČERNÝ, K. a kol. Školství očima české veřejnosti:
Percepce
současného stavu a vývoje.
Orbis Scholae
, 2009, roč. 3, č. 3, s. 25–49.2) V říjnu 2024 pořádalo Partnerství pro vzdělávání 2030+ studijní cestu do Skotska, které se za Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity zúčastnila i Jana Kratochvílová.