Až ředitelům skončí virtuální realita aneb na co se těším?
Mgr.
Monika
Vagenknechtová,
vedoucí Referátu církevního školství Arcibiskupství pražského
-
Vstanu od svého počítače a postavím se před skutečné učitele a kolegyně, budu vnímat jejich pohledy a reakce.
-
Budu se jim moct podívat do očí „face to face“, podáme si ruku a dáme si společně kávu.
-
Možná mi kávu opět udělá kolegyně, co ji dělala vždycky před virtuální realitou. Pak jsem si kávu vařila sama a nebylo to ono.... Bude to výjimečná káva.
-
Budeme spolu mluvit o našich plánech, akcích a nebude se nám to sekat a nebudu muset sdílet obrazovku.
-
Budu moc stát u vchodu do školy a vítat děti a jejich rodiče, kteří skutečně budou vcházet.
-
Uvidím skutečné tváře a žádná okénka s iniciálami, vypnutou kamerou a obrazem.
-
Budu mluvit s dítětem a ono mi nezmizí, stále bude stát vedle mne a neuslyším ho s ozvěnou mikrofonu.
-
Projdu třídy a v každé pozdravím kolegyni i děti. Budu se radovat z plných tříd, z rozházených hraček. Třídy nebudou opuštěné.
-
Nebudu mít na obličeji žádnou masku, roušku. Děti se mě nebudou bát, uvidí dobře na má ústa. Opět budou moci rozvíjet řeč, správnou výslovnost odezíráním a nápodobou.
-
Když budu mluvit s dítětem, neuslyším jeho štěkajícího domácího mazlíčka, pískající konvici s vodou, brečícího sourozence.
-
Vezmu plačící dítě do náruče a pak budu mít triko na rameni mokré a ušmudlané od jeho slziček a nosu.
-
Na školní dvorek objednám skákací hrad a půjdu osobně dohlížet na bezpečnost dětí. Nechám je křičet a nebudu je napomínat: „Děti, nekřičte.“
-
Budu moct jít na třídní schůzky a komunikovat s rodiči, kteří budou upravení, oblečení a učesaní. Už žádný rodič v pyžamu nebo ve spodním prádle nečekaně v záběru kamery.
-
Po třídních schůzkách si s kolegyněmi zajdeme do restaurace na večeři, kterou budeme mít na talíři - už žádná krabička s sebou.
-
Vezmu si na sebe nové šaty a boty na podpatku. Už žádná halenka v kombinaci s tepláky a domácími bačkorami mimo záběr kamery.
-
Už se těším, až si s dětmi řekneme: „Uvidíme se zítra“ a nebude to jenom o vidění na PC.
-
A rozhodně nevydám žádné dítě bez písemného souhlasu jeho prarodičům při vyzvedávání dětí. Budu ráda, že ve školce ty děti zůstanou:-).
-
Pojedu do práce dopravním prostředkem, potkám každodenně stejné spěchající lidi, potkám „svého“ pána rozdávající Metro, ... nebude to cesta: zapnout PC, na liště najít google meet, zkontrolovat kameru, zvuk a řešit proč je slabý signál. A k tomu mé starší děti naštvané, že jim to nejde, a mladší děti nešťastné, že nestihnou být na online hodině včas...
-
S kolegyněmi vymyslíme vlastní plán, jak začneme, a rozhodně to bude něco bláznivého, protože konečně budeme moct být s našimi dětmi a ony s námi. Něco, jako když máte karneval a s dětmi tančíte na stole:-).
-
Tak doufám, že virtuální realita skončí dřív, než půjdu do důchodu:-).
Mgr. Monika Vagenknechtová,
vedoucí Referátu církevního školství Arcibiskupství pražskéhoAutorka jako žák: Monika Vagenknechtová se jako žákyně na prvním stupni hodně snažila a měla ráda své třídní učitelky. Nikdy nejedla svačiny a nosila je zpátky domů. Na druhém stupni si školu rozdělila na předměty, které ji bavily a šly, a na ty nudné, děsné a stresující. Postupem času ty druhé brala s nadhledem a při hodinách chemie nebo fyziky dokázala pod lavicí plést svetr, dárek pro babičku. Problém nastal ani ne tak zabavením svetru, ale tím, že si pro něj měla do kabinetu přijít právě babička...