Výchova jako jeden dalších významných faktorů rozvoje lidského jedince

S výchovou jako cílevědomou pomocí a záměrným rozvojem osobnosti se setkáváme v lidské společnosti od nepaměti. Vznik výchovy se vysvětluje okolnostmi biologickými, psychologickými a především sociálními.

Biologové ukazují, že je charakteristická mnoha živočišným druhům a má svou genetickou determinaci. Psychologové poukazují na významný moment nápodoby chování při formování nového pokolení¹⁾. Sociologie zdůrazňuje především

Narozené dítě je psychicky a fyzicky připraveno k postupnému obohacování a formování. závisí na míře vychovatelnosti, která velkou měrou souvisí s individualitou lidského jedince, s rozdílným rodinným prostředím a podobně.

je však také podmíněn rozdíly mezi pohlavími, odlišnostmi věkovými a individuálními, zvláštnostmi temperamentu (Hippokratova typologie rozlišuje čtyři hlavní typy lidského temperamentu – sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik), rozdíly v charakterových a výkonových vlastnostech nebo rozdíly v motivaci k výchovné činnosti.

Někteří autoři chápou výchovu jako plně řízený proces ovlivnění nehotového člověka pedagogem nebo institucí, naplněný snahou podřídit jej normám společnosti, ale i instituce a podobně (například G. A. Lindner, R. Hubert, J. Leif). Jiní akcentují úlohu samotného vychovávaného jako subjektu vlastního formování a zvýrazňují podíl osobnosti na vlastním utváření (například J. J. Rousseau, J. Dewey²⁾, E. Key, C. Freinet). Třetí proud vychází při vymezení výchovy z interakce mezi pedagogem a žákem, rodičem a dítětem (například D. S. Peters, G. Milaret).

výchovy souvisí s promyšleným vytyčením výchovného ideálu, o jehož dosažení usilujeme. Každá činnost v našem každodenním životě, nejen výchova, má svůj cíl. Uvědomujeme si, co chceme dosáhnout a pomocí různých prostředků se snažíme tento cíl naplnit. V případě, že výchova nemá cíl, působí chaoticky a téměř bezvýznamně.

jedince znamená harmonický rozvoj po stránce fyzické i psychické – rovnocenně afektivní, kognitivní i psychomotorické. U vychovávaných jedinců usilujeme například o to, aby dokázali pracovat s informacemi, rozvíjeli svou osobnost a mezilidské vztahy, aby měli znalosti o životním prostředí na místní i globální úrovni, aby znali sami sebe a své možnosti, aby respektovali svoje práva i práva druhých a přijali osobní zodpovědnost a podobně.

(přizpůsobovací) výchovy znamená orientovat výchovný proces na současné potřeby jedince. To znamená vytvářet takové vědomosti, dovednosti a návyky, které člověk využije ve svém současném životě.

výchovy je předvídání kvalit, které je nutné u člověka rozvinout, aby obstál i v budoucnosti a dokázal si vytvořit podmínky pro svůj další život.

znamená, že výchova působí na člověka trvale, nepřetržitě, stále. Výchova má dlouhodobý charakter.

vyžaduje ze strany pedagoga opravdovost a upřímnost, empatii a důvěru ve vychovávané jedince, kteří v takovém prostředí zaujímají k výchovnému působení i výchovně vzdělávací instituci pozitivní postoj a větší sebedůvěru. Účinnost výchovy je závislá na míře interiorizace výchovných vlivů vychovávaným jedincem. K té dochází, je-li jedinec otevřen pedagogickému působení, odpovídá-li jeho zkušenosti, vytvoří-li se v jeho povědomí potřeba zdokonalovat se, stát se subjektem vlastního utváření (sebevýchova).

Vedle uvedené definice výchovy se v odborné literatuře setkáváme s jejími dalšími pojetími. Pro pojem výchova tak můžeme nalézt různá vysvětlení, která jsou ovlivněna orientací a zkušeností autorů, kteří je formulovali, historickými a kulturními souvislostmi, dobou vzniku a podobně. Některá z nich se však omezují pouze na některé aspekty výchovy, a jeví se proto nevhodně jednostranná.

„Výchova není tak zvané formování člověka, protože nemá žádné právo formovat člověka zvnějška, ani však pouhé zprostředkování znalostí, jejichž neživost, abstraktnost byla dosti často předkládána, nýbrž vytváření správného vědomí.“

„Výchovou jsou označována úmyslná opatření, cílevědomá jednání, v rámci kterých dospělí zkouší zasahovat do procesu dětského bytí, aby podporovali učební postupy nebo je přiváděli v činnost, které v dítěti vedou k dispozicím a způsobům chování, které jsou dospělými pokládány za žádoucí.“

„Výchova je úmyslná pomoc enkulturaci… Enkulturace je zde chápána tak obsáhle, že také pojímá socializaci a personalizaci. Jako výchova se tedy označuje to sociální jednání, které chce nabízet pomoc při získání kulturních forem chování. Učení musí provést ovšem jednotlivec sám. Výchova ho může jen podporovat.“

„Výchova má tuto úlohu, připravit další generaci na život takový jaký je, aniž by se životu podrobovala.“

„Vyučování se obrací na poznatkové hodnoty, výchova má co činit s mravním pořádkem.“

„Výchova je vůle – oddané lásky k duši druhého – rozvíjet její úplnou hodnotovou citlivost a schopnost ztvárnění zevnitř.“

„Výchova je v užším smyslu onen kulturní akt společnosti, který chovanci tak vštěpuje určité kulturní statky (náboženství, morálky, vědění, umění, techniky, společenských mravů a zvyků), že v něm pro účel společnosti vyvolává podle míry jeho nadání onu zvláštní kulturní energii, jíž je schopen.“

„Výchova je přizpůsobení sociálnímu celku.“

³⁾

„Výchova je vývoj a přeměna tělesných a duševních schopností lidského individua pro plnění jeho společenských úkolů.“

⁴⁾

„Výchova je přeměna nebo vývoj chovancových tělesných nebo duševních vlastností a to více méně hluboký a úplný, úmyslný, promyšlený, účelný a všestranný pro jeho úkoly společenské.“

⁵⁾

„Výchova člověka je druhým zrozením, proto vždy byla a bude nejdůležitější a nejodpovědnější záležitostí, které se musíme s ohledem na dorůstající generaci věnovat co nejsvědomitěji.“

⁶⁾

„Výchova je uvědomělé a plánovitě organizované a řízené působení na člověka podle předem určených cílů a požadavků na jeho život ve společnosti. Musí potlačovat negativní důsledky dědičnosti, rozvíjet pozitivní důsledky dědičnosti, využívat pozitivních vlivů prostředí, měnit prostředí, působí-li negativně, a tím rozšiřovat svůj význam při formování člověka a při urychlování jeho rozvoje… Je jednou z nejmocnějších společenských sil.“

Všechna pojetí výchovného působení jsou ovlivněna dobou, ve které se formovaly, osobností autora a dalšími okolnostmi. Některé přístupy by však i přesto mohly být i v dnešní pedagogice a současné škole.