Volný čas, bez toho to opravdu nejde

Petr Daniš se zabývá vzděláváním a ochranou životního prostředí. Zajímá ho, proč si děti hrají, jak se učí a proč potřebují kontakt s přírodou. Působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina.

Co je to svobodná hra?

Svobodná hra je spontánní, nestrukturovaná hra, kterou řídí děti samy. Třeba v angličtině se vyjadřuje slovíčkem , či přímo souslovím , oproti různým , tedy hrám s pravidly, od sportovních až po deskové hry. Svobodná hra na sebe bere spoustu podob, běžně se rozlišuje například hra s předměty, pohybová, fantazijní, rolová nebo bojová hra. V české odborné literatuře se obvykle označuje jako volná hra. Přijde nám ale, že je mnohem výstižnější pojem. Ve hře jde skutečně o svobodu dětí, hra je činností, kde takovou svobodu vždy mohly zažívat.

Volnost a svoboda jsou určitě zásadní proměnné ke zdárnému vývoji dítěte. Také ale existují hranice a rytmus běžného dne, které je důležité dodržovat. Jakým způsobem skloubit svobodnou hru a zároveň učit pravidlům a vymezovat hranice?

To se přece vůbec nevylučuje. Do rytmu dne děti vrůstají všemi opakovanými činnostmi, které s nimi děláme. S hranicemi je to složitější. Skutečných hranic je málo, zajišťují fyzické bezpečí a bezpečí ve vztazích. Dospělí tyto hranice nevytvářejí, jen je dětem pojmenovávají, zprostředkovávají. Mohou být vyjádřeny třeba pravidly o chození v dopravním provozu po chodníku, pravidly práce s ostrými nástroji či pravidly pro řešení konfliktů. Pak jsou tady také různé dohody, jež s dětmi uzavíráme a které pomáhají jejich dalšímu začlenění do společnosti. To vše tvoří přirozený rámec i pro hru.

My chceme ale upozornit na to, že během několika posledních desetiletí prostoru a času pro svobodnou a sebe – řízenou hru dětí ubývá a to přináší docela neblahé důsledky.

Proč je tedy podle vás svobodná hra pro děti tak důležitá?

Svobodná hra má zásadní význam v dětství a dospívání. Pomáhá fyzickému, duševnímu, společenskému, emočnímui rozumovému rozvoji. Učí děti tvořit, plánovat, rozhodovat se, dávat a brát, naslouchat druhým, vyjednávat, kontrolovat své impulzy, překonávat překážky a přináší spoustu dalších dovedností, které pak jen obtížně získají jakýmkoli jiným způsobem. Svobodná hra jim dává radost, smích a pocit uspokojení ze života. Dovoluje jim, aby objevily své silné stránky, našly vlastní sebevědomí a staly se samy sebou.

Výzkumy na potkanech a opicích jednoznačně ukázaly, že když jejich mláďatům vezmeme možnost hrát si s vrstevníky, jakkoli jim ponecháme kontakt s dospělými, trvale narušíme jejich vývoj. Jiné výzkumy zase odhalují, že právě hra v dětství pomáhá programovat takzvaný sociální mozek v čelní oblasti mozkové kůry. Hra je výsledkem evoluce a má svůj význam. To platí i pro lidská mláďata, pro děti. Je dost pravděpodobné, že rostoucí psychopatologie ve vývoji dětí, různé poruchy zdraví, psychiky i učení mají jako jednu ze svých příčin i úbytek svobodné hry.

Říkáte, že je důležité, aby děti ve hře objevily své silné stránky a staly se samy sebou. Já se domnívám, že ke zdravému náhledu patří vědomí vlastních silných, ale i slabých stránek, které přijímám stejně tak jako stránky silné. Jak děti během svobodné hry rozvíjejí všechny své stránky a nevrhají se jen do činností, v nichž vynikají a ve kterých jsou úspěšné?

Líbí se mi jeden citát od Benjamina Spocka: Stačí si stoupnout na hřiště a pozorovat děti, kterým do jejich hry nikdo moc nezasahuje. Dělají spoustu velmi namáhavých činností – běhají, skáčou, lezou, přenášejí materiál, hloubí, staví… Všimněte si, jak vytrvale někdy zkouší věci a činnosti, které jim zpočátku nejdou. Kdybyste to po nich chtěli, pravděpodobně by vás neuposlechly. Dělají to ze své vůle, protože si hrají. Něco uvnitř je nutí vylézt výše, běžet rychleji, postavit větší stavbu, nebo hrát rolovou hru se složitější zápletkou. Jakkoli se děti liší, některé jsou spíše opatrnějšía některé se do nových výzev vrhají vyloženě po hlavě, ve hře rostou všechny.

Hodně tomu pomáhá přirozená hra ve skupině. Děti vidí, že i ty věci, které by je samotné ani nenapadly nebo by na ně nenašly odvahu, druhé děti nejenom „přežijí“, ale ještě to vypadá jako legrace. A tak to jdou vyzkoušet také. Ve skupině si dokonce děti moc dobře všimnou toho, že některé věci jim v porovnání s druhými jdou snadno a v jiných jsou lepší ostatní. Poměřují se, ale také spolupracují a pro každého hledají roli, která je mu vlastní.

Co všechno je ke hře potřeba?

Za prvé , bez toho to opravdu nejde.

Za druhé . V místnostech, které jsou přeplněny věcmi dospělých a kde děti spoustu činností vůbec nesmí, se svobodná hra rodí těžko.

Za třetí . Třeba šišky, kamínky, písek, klacíky, hlína, voda, ale i krabice, kostky, figurky, provazy, pneumatiky a tak dále. Rozličný variabilní materiál vede k různorodějším a kreativnějším hrám než prefabrikované hračky s jedním předepsaným použitím.

Za čtvrté, mnoho her se snáze rozehraje . Najdete tam právě volný prostor, spoustu materiálu a nemusíte se bát, že si doma nebo ve třídě naděláte nepořádek. Výborným hřištěm je třeba les.

Za páté, hře pomáhá . Ve skupině se děti učí navzájem a svět prozkoumávají společně. Pro mladší děti jsou ty starší tahouny v mnoha oblastech. Starší děti se zase učí být vzory a rozvíjejí svou citlivost k potřebám mladších.

Za šesté . Ten dětem připravuje vhodné prostředí a podmínky pro hru, pomáhá, když děti nevědí, jak svou hru rozehrát, nebo zasahuje, když se objeví nějaký problém či konflikt, který děti zatím samy nedokážou vyřešit. Jinak ale hru nechává na dětech a nepřekáží jim záplavou svých požadavků, nápadů nebo strachů.

I ve své knize píšete o tom, jak přestat dětem překážet na jejich životní cestě k tomu, aby se staly samy sebou. Domnívám se, že to, kým jsme, je do vysoké míry dáno tím, v jakém prostředí vyrůstáme. Rodičovský vliv či vliv hlavní pečující osoby na vlastní sebeobraz dítěte je zásadní. Jak dětem nepřekážet a co přesně to znamená?

Velkou inspirací nám může být právě profese herního průvodce, která se etabluje především ve Velké Británii a Irsku. Herní průvodci si tam vytvořili úplně nový přístup k dětema také nový slovník, jímž ho popisují. Mluví například o , které nám děti vysílají a jež bychom se měli naučit číst a vhodně na ně odpovídat. Ukazují, jak být přítomní hře dětí, nenápadně jim pomoci, když se hra zadrhává, položit poblíž dětí nový předmět či nástroj, který by jejich hru mohl obohatit, ale vždy se rychle stáhnout a být pro děti v podstatě neviditelný. Nebo vysvětlují, jak respektovata podporovat , jeho potřeby a jeho hru, a nepřeválcovat je , co vše bychom chtěli, aby se dítě co nejdříve naučilo.

Nepřekážet dětem neznamená, že jim dovolíme cokoli. Ale znamená to, že jim uhájíme dost času a prostoru, který mohou řídit opravdu samy. Vytváříme pro ně bezpečné a podnětné prostředí, podporujeme je, ale také je necháváme hledat vlastní cesty, experimentovat, chybovat a zkoušet znovu. Respektujeme jejich individualitu, důvěřujeme jejich způsobu učení a objevování světa.

Pravděpodobně je cílem většiny rodičů zajistit svým dětem co nejlepší život. Bezesporu je jedním ze základních kamenů spokojeného života pocit vlastní a sebeuskutečnění, k čemuž podle vás právě svobodná hra vede. Co když ale rodičovi vlastní vnitřní nastavení a přesvědčení nedovoluje dát dítěti takový prostor pro svobodnou hru, protože se domnívá, že to není pro dítě dostatečně rozvíjející a přínosné? Je to v zásadě jeno tom dětem a přírodě začít důvěřovat?

Mluvíte o „vnitřním nastavení a přesvědčení“ rodičů. Problém je ale v tom, že úbytek hry je celospolečenské povahy a pohánějí ho mechanismy, kterým je těžké jako rodič či jako učitel vzdorovat, i kdybyste svým dětem větší svobodu dopřát chtěli. Například žijeme ve všudypřítomné kultuře strachu a mnohé činnosti, kterých jsme si ještě my sami užívali ve svém dětství, jsou dnes považovány za nebezpečné, a rodiče či učitelé, kteří je dětem dovolí, za nezodpovědné. Kolik dětí má dnes ještě možnost svobodně běhat a hrát si venku, lézt na stromy, stavět si bunkry, pracovat s nožema jinými skutečnými nástroji nebo se jen tak válet v trávě? Jiná změna, k níž došlo, je stále větší důraz na akademické výsledky dětí na úkor rozvoje jiných oblastí jejich osobnosti. Dnes, v době domácího vzdělávání, někdy rodiče s údivem zjišťují, co vše jsou děti nuceny se učit.

Důvěra v děti, že od svého narození přirozeně pracují na tom, aby se toho co nejvíce naučily, vrostly do společnosti, našly svoji roli a byly užitečné, je důležitý základ. Ale vedle té individuální roviny jednotlivých rodičů a učitelů je třeba proměnit i to celospolečenské nastavení. To je také důvod, proč jsme napsali knihu . Jsme přesvědčeni, že jako celá společnost dnes stojíme trochu na křižovatce. Mnoha rodičům i učitelům v současnosti dochází, že leccos z toho, co jsme v dobré víře s dětmi dělali, ve skutečnosti neodpovídalo jejich skutečným potřebám. Rodí se nové přístupy ve výchově i vzdělávání.

Jakým způsobem zakomponovat svobodnou hru do běžných vyučovacích hodin s jasným cílem a obsahem informací, které je nutné předat?

Cílem vzdělávání jistě není jen předávat informace. Cílem je také osvojit si mnoho dovedností a kompetencí. A ty se nepochybně rozvíjejí právě v dětské hře. Je zajímavé, že v předškolním vzdělávání ještě uznáváme nezastupitelnou roli hry, ale od první třídy najednou často tuto hru ze školy vytlačujeme a chceme po dětech, aby se učily úplně jiným způsobem. I když se svobodná hra samozřejmě nemusí objevit v každé vyučovací hodině, do školy patří, a to především u mladších dětí.

V programu například podporujeme učitele v tom, aby ke konci hodin dali dětem prostor ke svobodnému tvoření a hře. Řada učitelů nám říká, že se v té době rodí nejzajímavější výtvory nebo řešení úloh, na kterých s dětmi v hodině pracovali.

Jinou možností, jak dostat hru do každodenního života ve škole, je dovolit dětem trávit přestávky venku. Minimálně velkou přestávku a dlouhou pauzu na oběd. Výzkumy v zahraničí opakovaně prokázaly, že děti, které se takto ve škole mohou vyběhat a vyhrát si, mají lepší vzdělávací výsledky, menší kázeňské problémy a celkově lepší vztah ke škole. Podobně můžeme svobodné hře zasvětit i školní družinu, kterou navštěvuje většina dětí. Svobodná hra má rozhodně co nabídnout i ve škole.