Líný učitel a E-U-R

Vyučovací hodiny postavené na modelu evokace  jsou samozřejmě fajn. Za jeho největší zásluhu považuji zejména důraz na reflexi, což je v českých školách opomíjená část. Učitel vykládá „do zvonění“, kdy mu vypadne křída z ruky a on odchází ze třídy. Samozřejmě obrazně řešeno. Kdo by se dnes matlal s křídou, když můžeme žáky uspávat hezkou powerpointovou prezentací? Nebo učitel se žáky počítá pomalu až do přestávky. Reflexe? Není čas. Celý zmíněný model E-U-R je dobře pochopitelný a celkem lehce didakticky uchopitelný a také proto je populární. Trochu to však připomíná situaci s Maslowovou hierarchickou teorií potřeb, takzvanou pyramidou. Každý absolvent „peďáku“ si ji pamatuje, protože je velmi prostá. Znají však dnešní učitelé její různé varianty a kritické názory na ni? Uvědomují si učitelé, že různých teorií motivace jsou desítky? Kdo z pedagogů ví něco o Herzbergově dvoufaktorové teorii, Skinnerově teorie pozitivního posílení, Vroomově teorii očekávání, McClellandově teorii získaných potřeb nebo Adamsově teorii rovnováhy? A to jsou jen ty základní motivační teorie.

Tohle se mi vybavilo, když jsem listoval metodikou ke své učebnici Občanské výchovy. Tým výborných učitelů aktivity z učebnice rozpracoval do metodiky, aby učitel viděl činnost během celé výukové hodiny. Všechny hodiny byly podle E-U-R! Jasně se ukázalo, že daný model je dobrý sluha, ale zlý pán. Četné aktivity se prostě vzpíraly tomuto ševcovskému kopytu. Některé aktivity byly v metodice „ohnuty“, aby se dostalo na všechny fáze, jiné byly doplněny činnostmi, které odváděly pozornost nebo pracovaly proti vyznění hlavního úkolu. A co bylo horší: Zatímco aktivity z učebnice byly zcela v rukou žáků, podle metodiky se během dalších fází až příliš často stavěl do středu dění učitel. Ten, například prostřednictvím řízené diskuze, realizoval evokaci nebo reflexi. Ale my nestavíme hodinu podle E-U-R kvůli tomu, aby učitel přestal být Líný a žáci se stali pasivními!

Proto je třeba vědět – stejně jako u motivace –, že existují i jiné modely, a učitelé by je také měli ke stavbě hodiny používat. Pro projektovou výuku je vhodný , jenž pracuje s fázemi nazvanými . Tyto hodiny obsahují dostatek změn činností a z hlediska práce jsou pro žáky často ještě názornější. Dalším je , tedy , který je skvělý pro kreativnější úkoly nebo například aktivity s použitím dramatizace. Na některé hodiny by se zase dobře hodilo ( ), což je samozřejmě i samostatná aktivita, ale může to být i klíč k šesti rozdílným činnostem v hodině. Anebo, pro didaktické fajnšmekry, je tu se fázemi .

Ve strategii Líného učitele je rozpracovaný model hodiny . Skládá se z fází a hodí se pro aktivity typu problémového nebo projektového vyučování. Přesněji ho popíšu v dalším díle. Za důležité však považuji, aby se učitel nebál různých modelů hodiny a v ideálním případě je dokázal obměňovat podle toho, co chce ve třídě podnikat. Jako u všeho ve vzdělávání je tu kvalita v pestrosti – a také ve svobodě žáků a učitele. Když nás vede správná vzdělávací filozofie, nic nemusí a nesmí být dogma. Ani E-U-R. Samozřejmě, cokoliv je lepší než frontální výuka a výklad učitele, zvláště je-li devalvován prezentací. To už je lepší žákům rozdat pexeso, ať si v lavicích hrají. Alespoň stráví čas hrou a přemýšlením.