Na konci loňského školního roku se na nás obrátila pedagožka ze základní školy s následující potíží – přicházejí za ní rodiče žáků, kteří se nechtěli vrátit do školy, trápí se v ní více než jindy, jsou plačtiví, ztrácí zájem o cokoliv, mluví o sebevraždě, přestávají jíst. Pedagožka si za dvacet let své kariéry na takovou „úrodu“ psychických obtíží nepamatuje
a domnívá se, že jde zejména o následek koronaviru a s ním spojených opatření.
Z hovorů Linky pro rodinu a školu 116 000 se ukazuje, že někteří rodiče nechali své potomky s podobnými obtížemi doma a tito se vzdělávali dále tzv. distančně. Není tedy možné na základě posledních pár týdnů prezenční výuky odhadnout, jaký je počet žáků s těmito potížemi. Naopak je možno předpokládat, že u nemalé části z nich tyto obtíže přes prázdniny jednoduše nezmizí a v září se objeví ve škole vedle natěšených žáků nadšených z prezenční výuky i ti druzí.
Je předvídatelné, že rodiče budou hledat pomoc a radu v prvé řadě ve škole. A jako první se s touto problematikou pravděpodobně setkají třídní učitelé. Ponaučení z těch několika desítek hovorů, které jsme na toto téma vedli v průběhu května a června, by mohlo znít následovně:
*
posílat všechny tyto žáky do psychiatrické ambulance není reálně ani efektivní; dětských psychiatrů je nedostatek, jejich ordinace jsou přeplněny, a až dané dítě tzv. přijde na řadu, tak se psychiatr pravděpodobně vyjádří v tom smyslu, že toto není případ pro něj, neb dítě trpí běžnými adaptačními obtížemi, které se nedají léčit farmakologicky;
*
někteří žáci mohou těžit z psychoterapie, ovšem i tam jsou objednací doby dlouhé a první výsledky se mnohdy dostavují až za několik sezení;
*
daleko nejefektivnější cestou je kombinace tzv. režimových opatření, což je v kompetenci především rodičů (tj. rodiče by měli nastavit a dodržovat určitý denní řád, včetně střídání spánku a bdění, pravidelného jídla, zařazení pohybových a jiných volnočasových aktivit), a věnování pozornosti vztahům (resp. neustálému udržování tzv. bezpečného klimatu) ve třídě.
Je naprosto nezpochybnitelné, že poslední bod znamená velikou dřinu pro učitele, nicméně stále se jedná o nejefektivnější způsob, jak pomoci žákům v návratu k prezenční výuce. Jednak jste to vy, učitelé, kteří jste už se svými žáky překonali a zvládli nejrůznější výzvy (od zvládnutí čtenía psaní přes základy rýsování až např. k fotosyntéze).
Dále jste to rovněž vy, kteří s nimi můžete sdílet svoje vlastní zážitky z návratu k prezenční výuce (např. jak vám samotným se daří opět vstávat a chodit do školy včas, resp. znovu si zvyknout na dennodenní potkávání se s kolegy v kabinetu).
A zatímco psychiatra dítě navštíví max. 1x za měsíc (ale spíše 1x za dva až tři měsíce) a psychoterapeuta obvykle 1x za týden (ale někdy i 1x za 14 dní nebo 1x měsíčně), své učitele(o rodičích vůbec nemluvě) vidí denně. Máte tedy ze všech odborníků daleko nejčastější možnost ovlivnit chování dítěte. Samozřejmě byste nejen v tomto bodu měli mít i podporu od svého školního poradenského pracoviště, protože není možné toto vše zvládnout v jednom jediném člověku.
A jak též vyplývá z našich zkušeností, často je nejprve nutné uklidnit a povzbudit i rodiče těchto žáků. Mnohým z nich se uleví, když zjistí, že jejich dítě není jediné „takto divné“, že vy, coby pedagogové, s adaptačními potížemi žáků počítáte.
A na konec mi dovolte vám popřát, abyste se s těmito obtížemi potýkali jen zřídkakdy a aby příběhy těchto žáků skončili alespoň podobně jako ten, který volající ohodnotila slovy „jde to sice hrozně pomalu, ale zaplať bůh, už ráno do tý školy jde bez breku“.