Algoritmické myšlení u dětí

Každé dítě se už od narození učí vnímat svět jako sled kroků. „Když chci mléko, začnu plakat.“ „Když potřebuji přivolat maminku, říkám ‚mama‘.“ Tento princip je v nás hluboce zakořeněný a používáme ho každý den, často zcela nevědomě.

Představte si běžnou situaci: nevíte, jestli si vzít deštník. Dojdete k oknu, otevřete ho a podíváte se ven. Pokud prší, vezmete si deštník, pokud ne, necháte ho doma. Jednoduché rozhodnutí – a přesto jste právě provedli „program“. Ve vaší hlavě proběhl postup, který měl svůj řád, jednotlivé kroky na sebe navazovaly a vedly k výsledku. A právě tomu říkáme algoritmus.

Algoritmické myšlení není samotným cílem, který bychom měli děti „naučit“, ale je to nástroj, který ony vědomě používají, a my ho pomáháme rozvíjet.

Díky tomu dítě lépe zvládá běžné činnosti, jako je hygiena nebo oblékání, snáze rozumí pokynům a zvědomuje si, že chyba není selhání, ale součást procesu. Učí se, že vše má své řešení, a hledá alternativy. Zároveň si tím vytváří důležitý základ pro školní věk, kdy bude tyto dovednosti také potřebovat. Pokud si je tedy osvojí již v mateřské škole přirozenou cestou, stane se přechod do základního vzdělávání ještě plynulejším.

Je dost pravděpodobné, že algoritmické myšlení s dětmi rozvíjíte každý den – jen tomu tak neříkáte. Například:

Je toho celá řada a vše spadá do rozvoje algoritmického myšlení. Rozdíl je jen v tom, jestli si to uvědomujeme – a jestli to umíme využít naplno.

Teď možná čekáte, kdy se tu objeví práce a ukázky s roboty. Odpověď je jednoduchá: „Až později.“ Proč? Pokud totiž dítě nerozumí dostatečně tomu, co znamená „nejdřív“ a „potom“, neumí přemýšlet sekvenčně a pracovat s chybou, nebude dostatečně rozumět ani robotovi. Výsledek? Bude mačkat tlačítka a metodou pokus omyl se trefovat do zadání. Nebude s největší pravděpodobností úplně chápat, co právě dělá.

A proto má smysl začít úplně jinak – u pohybu, smyslů, běžných situací. Díky tomu může být robot nakonec fajn zpestření, ale ne základ.

Možná vás teď napadne: „Dobře, ale kam tohle patří v rámci toho, co máme dělat podle RVP PV?“ Nikam navíc. Vše je přirozeně součástí toho, co se v mateřské škole dělá – jen se na to stačí podívat z jiného úhlu pohledu a vyzdvihnout právě tyto dovednosti. A za zmínku stojí také fakt, že i u základního vzdělávání se dnes počítá s algoritmizací a informatickým myšlením mnohem více než dřív. Rozdíl je v tom, jak na to budou děti připravené. Ty, které již ze školky budou chápat posloupnosti kroků, si dokážou rozdělit činnost na dílčí úkoly a budou brát chybu jako součást učení, nebudou aktivity vnímat jako něco složitého, ale budou na ně navazovat.

Mateřská škola nevytváří malé programátory. Vytváří děti, které rozumí tomu, co dělají.

A když si to uvědomíte, začnou dávat smysl i situace, které jste dřív brali jen jako běžný režim dne.

Možná si teď říkáte, co vlastně tedy můžete hned zítra s dětmi dělat. Začít můžete úplně jednoduše, bez použití pomůcek pouze s využitím vlastního těla. Postupně je pak možné aktivitu rozšířit tak, aby děti nejen opakovaly kroky, ale také o nich začaly více přemýšlet.

Aktivitu rozdělíme do tří fází.

Postavte se před děti a řekněte: „Dívejte se, co dělám, a zkuste to zopakovat stejně.“

Potom postupně zopakujte tři kroky:

Děti opakují nejprve jednotlivé kroky, postupně pak přidávejte dílčí sekvence v různých kombinacích:

Děti opakují ihned po skončení ukázky. Vnímají tak pohyb, rytmus a pořadí – zatím o tom ale nepřemýšlí, pouze je prožívají. Budují si základní zkušenost, že činnosti mají strukturu. Tento bod je velmi důležitý, protože pokud si dítě nezažije posloupnost v pohybu, bude pro něj později velmi těžké ji uchopit v podobě.

Počet kroků je možné upravit podle věku a dovedností skupiny. Je možné také volit různé druhy pohybů – jednodušší jsou statické, těžší dynamické, jako otočky nebo výskoky.

V této fázi dochází k posunu od prožívání čistě tělem do uvědomění. Jednotlivé kroky jsou zachyceny v čase a slouží jako .

Vyfoťte se v různých pozicích aktivity. U dynamických aktivit dokreslete symboly jako šipky (posuny, výskoky) nebo spirálu (pro otáčení).

Ukázka vyfocených pozic

Ukázka tisku na fotoaparátu s termotiskem

Pokud máte nafoceny jednotlivé kroky, začněte je ukazovat dětem a ty budou provádět pohyb podle těchto pokynů. Cílem je uvědomění, že činnost lze převést do znaku (například obrázku). Propojením dvojice znak–činnost se dítě dostává k možnosti reprodukovat opakovaně určitou sekvenci.

Dětem připravte posloupnost kroků. Nechte je několikrát tuto posloupnost zopakovat a následně jeden z kroků odeberte. Úkolem dětí je přijít na to, který z kroků byl z posloupnosti vyřazen. Můžete také požádat, aby děti umístily na správnou pozici odebranou instrukci.

V této fázi aktivity děti již přemýšlí nad komplexní strukturou, a ne nad oddělenými kroky. Rozvíjí se schopnost kontroly (porovnání toho, co bylo a co je aktuálně), práce s chybou a také se buduje obraz toho, že chyba není problém, ale informace.

Je to základní moment, kdy se dítě učí „ladění“ postupu – což je jeden z nejdůležitějších principů algoritmizace.

Děti se rozdělí do skupinek a nafotí určitý počet instrukcí. Snímky upraví pomocí dokreslení šipek pro znázornění pohybu, výskoku nebo otáčení. Následně zvolí vlastní sekvenci a jiná skupinka tuto sekvenci provádí. Skupinky se vymění.

Dítě se dostává do role tvůrce, který vytváří postup (tedy sestavuje algoritmus), předává ho druhému a dokáže sledovat, zda funguje. Začíná si také uvědomovat, že pokud předá špatnou instrukci (například fotka s nejasným významem), druhý to nemůže udělat správně. Kromě algoritmického myšlení se zde rozvíjí schopnost plánování, komunikace a také spolupráce.

Možná jste na začátku tohoto článku čekali roboty, technologie nebo složité poučky o tom, co je to algoritmus. A místo toho končí u tlesknutí, dupnutí a obyčejného přirozeného pohybu.

A právě v tom se skrývá to nejdůležitější: Algoritmické myšlení nezačíná u obrazovky nebo technologií. Začíná ve chvíli, kdy dítě postupně chápe, že to, co dělá, má svůj řád. Že kroky na sebe navazují, dají se zopakovat, a pokud něco nefunguje, je možné to opravit.

Toto pochopení je mnohem důležitější než jakákoliv technologie. Pokud dítě rozumí principu, zvládne později i nástroj. Pokud ovšem dostane nástroj bez pochopení, zůstává u náhody.

Proto je dobré začínat u těla a smyslového vnímání. V dalším článku se podíváme na to, jak tyto první zkušenosti ještě více podpořit pomocí smyslů – a proč právě senzorické aktivity pomáhají dětem lépe chápat „svět kroků“, ve kterém se učí fungovat.