Dr. Beno Schraepen se snaží svými projekty již desítky let prokázat smysluplnost inkluze, a to nejen na své domovské univerzitě v Antverpách (Belgie), ale i při spolupráci s kolegy z evropských zemí a Latinské Ameriky. Také na Českou republiku má vazby díky mezinárodnímu projektu Erasmus+. Vnímá inkluzi velmi komplexně a v rozhovoru nabízí široké spektrum pohledů, které přinášejí pochopení i zamyšlení a zneklidnění. Překvapivě nalezneme mnoho paralel mezi inkluzivním vzdělávání v Belgii a v České republice.
Chybí nám inkluzivní kultura?
PhDr.
Lenka
Krejčová
Ph.D.
DYS-centrum®Praha, z. ú.; ZŠ Poznávání, s. r. o.
Beno, problematice inkluze se profesně věnuješ už čtvrt století. Dokázal bys popsat nějaké změny a vývoj v Belgii nebo ve světě?
Začněme Belgií po roce 1994, kdy bylo zveřejněno Prohlášení ze Salamancy. V té době nebyla Belgie inkluzi příliš nakloněná. Od 80. let jsme ve školství hovořili o integraci. V praxi to znamenalo, že jsme měli běžné a speciální školy. Některé děti ze speciálních škol mohly občas přejít i do běžných škol a získaly zde náležitou podporu, což se ale nikdy nedělo ve třídě, vždy šlo o aktivitu mimo hlavní výuku. Toto bylo chápáno jako integrace ve vzdělávání. Kolem roku 2000 se začalo více hovořit o inkluzivním vzdělávání, protože už bylo jasné, že integrace není pro všechny žáky, obzvlášť ne pro ty s intelektovými nebo kognitivními deficity. Proběhlo cosi jako experiment, kdy se 100 dětí inkludovalo ve školách. A pak došlo k ratifikaci Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a pod jejím vlivem začal v roce 2015 platit v Belgii zákon o inkluzivním vzdělávání.
Náš vzdělávací systém není příliš proinkluzivní, protože jsme měli rozvinutý a zabezpečený systém speciálního vzdělávání. Všichni byli přesvědčení, že dobře funguje, a změna přišla až díky Úmluvě OSN. V současné době mají rodiče možnost volby, zda své děti nechají zapsat do spádové základní školy, nebo do speciální základní školy. Po více