„Buď zticha. Pssst. Potichu. Bude tady ticho?“ Daly by se přidat i expresivnější výrazy – každý z nás během života či praxe slyšel a také použil svou vlastní sbírku vět, které se na ticho lepí. A vzhledem k frekvenci těchto zvolání se dá usuzovat, že ticha je potřeba jako jídla, vody nebo spánku. Jenže je v tom zvláštní paradox: kdo ticho žádá, bývá leckdy nejhlasitější. A přiznávám – někdy do této role sklouznu také. Možná v tu chvíli zapomenu, k čemu ticho je a k čemu má sloužit. Možná nemám den ani energii k trpělivému vysvětlování. Každopádně se jeho význam posune: z prostoru k přemýšlení se stane výraz pro poslušnost a poddajnost.
Ticho: jedna z cest současné pedagogiky?
Mgr.
Karel
Gamba
učitel, Arcibiskupské gymnázium Kroměříž, vítěz Global Teacher Prize CZ 2024
Následující řádky jsou pozvánkou k zamyšlení nad fenoménem ticha a jeho místem v pedagogické praxi. Když se mne v roce 2024, ještě jako jednoho z finalistů Global Teachers Prize, ptali, v čem vidím budoucnost českého školství, odpověděl jsem něco ve smyslu, že je potřeba se naučit pracovat s tichem. A to proto, že se jedná o základ dialogu, o prostor, kdy máme čas na přemýšlení a opravdové naslouchání slovům druhého. Inspirací pro tuto myšlenku byly tři impulzy: má práce s dětmi a mladými na ulici, pobyt a práce s Romy v Bulharsku i v Česku a film režiséra Petra Zelenky
Rok ďábla
. Abych to vysvětlil s tím filmem: postava Karla Plíhala v příběhu úplně ztichne. Když pak nakonec promluví a ptají se ho, proč tak dlouho mlčel, odpoví, že každý člověk má svoji hudbu, svůj tón. A abychom mu porozuměli a mohli ho slyšet, musíme my sami být potichu. Tato myšlenka mi bleskla hlavou i ve chvíli, kdy se mě ptali na budoucnost školství.Když se zpětně ohlížím a přemýšlím, proč jsem zrovna toto řekl na kameru, napadá mě jednoduché vysvětlení: šel jsem až jako poslední, takže jsem chvíli jen sledoval ten frmol kolem. A najednou mi to připomnělo třídu. Chcete navázat kontakt, přátelství, doptat se – ale nikdo nemá čas. Všichni musejí něco nutně řešit, a protože se někteří už znají, propasti se nechtěně zvětšují.