Ředitelka budoucnosti: "Vždycky to začne od pár lidí, kteří do toho s vámi jdou a nebojí se"

Měla by to být osoba, která je velmi inspirativní pro svůj tým, která je neustále hnacím motorem školy, přichází s různými nápady, má svou vizi, kterou s týmem sdílí. Ze zkušenosti vím, že to musí být člověk, který se neustále vzdělává, zjišťuje nové věci, zkouší slepé uličky. Musí na sobě pracovat, jak na manažerských schopnostech, tak na lídrovských, na měkkých dovednostech vůči týmu i dětem. A musí být vzorem pro lidi – když jdete příkladem, lidé vás následují.

Původně pocházím z jiného oboru, a to ze zdravotnictví. Vždycky jsem si říkala: Buď budu učitelka, nebo lékařka. Vzala jsem to přes zdravotnictví, kde jsem působila jako střední personál, ale zjistila jsem, že mi to nestačí. Takže jsem se přes učení na střední zdravotnické škole dostala na základní školu coby nekvalifikovaná učitelka. Začala jsem učit, dodělala si vzdělání a viděla jsem, že jsem na správné adrese. Jako učitelka jsem působila třináct let. Možná i díky tomu, že jsem pořád něco zařizovala, organizovala, jsem pak dostala nabídku dělat zástupce. Pan ředitel – dnes je to můj manžel – mi dal velkou pravomoc v řízení a spoluřízení školy. Převedl na mě práci s lidmi, provázel mě jak manažerskými dovednostmi, tak i lidskými. Nakonec jsem si řekla, že bych to chtěla zkusit i sama, možná trošku jinak. Ale nebýt jeho a cesty, kterou mi ukázal, asi bych se do toho nepustila. Dnes spolu sdílíme, pomáháme si, radíme se, ale vlastně máme každý trochu jiný styl vedení a řízení lidí. Hodně mě ovlivnil i program Ředitel naživo.

To je pravda, pracovala jsem ve třech chebských školách a každá má svá specifika, své slabé a silné stránky. Díky tomu, že jsem si zkusila také práci v jiném oboru, si učitelské profese velmi vážím. Už jen proto, jak je pestrá, každý den je jiný, děti nám pod rukama rostou. Ve zdravotnictví je to kolikrát beznadějné. Tady vidíte, že každé dítě posunete – byť třeba málo. Je to víc radosti, přestože někdy za velkého úsilí. Má to smysl a je to hezká práce.

Když jsem do školy přišla, zavnímala jsem, že tým není úplně spolupracující. Škola také nebyla vůbec vybavena digitálně, bylo třeba učit pedagogy v nových systémech. Učitelé se minimálně vzdělávali – a já z vlastní zkušenosti věděla, jak je to důležité. Musela jsem kolegy přesvědčit, ať za mnou chodí. Bylo třeba otevřít sborovnu, lidé se báli o něco si říct. To byl první krok: být tu pro lidi a naslouchat jejich potřebám. A tlak z mé strany samozřejmě byl, že se musíme dovzdělat, vybavit, ale hlavně spolu začít komunikovat o tom, kde jsme a kam spolu budeme směřovat.

Druhá linka byla, že jsme se museli naučit sdílet zkušenosti, navštěvovat se v hodinách a posouvat se. Postupně jsme rozvinuli další a další nápady. Navázali jsme spolupráci s partnerskými školami v Německu. Dnes jsme školou, která učí nejazykové předměty v němčině, rozjeli jsme bilingvní program. A to všechno se nabalilo jen díky tomu, že kolegové začali přicházet s tím, že by do něčeho šli, a dostali příležitost. Zjistila jsem, jak moc jsou kreativní, schopní a umějí přijímat odpovědnost za to, co dělají.

První dva roky byly náročné, všichni na sobě museli hodně pracovat. Vždycky to začne od pár lidí, kteří do toho s vámi jdou a nebojí se. Postupně měl každý povinnost jednou ročně navštívit některého svého kolegu. Tím, jak jsme se začali zapojovat do různých projektů, kde byla například tandemová výuka, to začalo být na denním pořádku. Dnes už většina učitelů obavu nemá. Vědí, že když někdo přijde do hodiny, není to kontrola, ale že jim to pomáhá v osobním rozvoji. Snažíme se vytvářet bezpečné prostředí, i když třeba děláme otevřené hodiny. Moderuji je tak, aby nezaznělo nic, co by učiteli mohlo způsobit nepříjemné chvilky.

Je toho hodně. Vždycky vidím, co ještě není hotové, co by se dalo udělat lépe – ale když se člověk otočí, je zřejmé, že jsme se posunuli. Jednou z velkých věcí je, že máme kompletní školní poradenské pracoviště, kde nám funguje speciální pedagog, psychologové, sociální pracovník, metodik prevence a výchovný poradce. To je servis, který pomáhá každodenní práci. Jsem pyšná, že jsme sami vykřesali bilingvní vzdělávání. Původně nám byla slíbena velká finanční i personální podpora, tak jsme se vrhli do práce, ale vzápětí jsme zjistili, že jsme úplně sami. Teď bilingvně učíme pátým rokem. Ve spolupráci s městem se podařilo dostat velký projekt INTERREG Bavorsko–Česko, takže máme finance na vzdělávání v zahraničí, máme tři partnerské školy, učí u nás rodilí mluvčí. Zrekonstruovali jsme prostory, kde se žáci mohou setkávat. Účastníme se řady projektů, které nám pomáhají podporovat naše žáky nejen v učení, ale i v sociální oblasti. Podařilo se nám zapojit do projektu Pomáháme školám k úspěchu, díky němuž můžeme cílit na rozvoj kritického myšlení, čtenářství a pisatelství, vnímáme v tom veliký smysl.

Máme poměrně dost žáků cizinců, ti docházejí na výuku českého jazyka. Žáci se SVP chodí na předmět speciálněpedagogické péče nebo na pedagogickou intervenci. Poskytujeme doučování. Když řešíme náročnější problémy, můžeme se obrátit na školního psychologa. K dispozici je i speciální pedagog a sociální pracovník, který pomáhá třeba i celým rodinám ze sociálně znevýhodněného prostředí. Komunikuje s nimi, vysvětlí, kam se rodič může obrátit o pomoc, zajde s ním i k zaměstnavateli, do poradny nebo ho propojí s neziskovými organizacemi. Aby to bylo vyvážené, máme také kluby pro nadané žáky – ty vytipují školní speciální pedagog a psycholog spolu s učiteli v rámci depistáže.

Co se nám v rámci školy také hodně osvědčilo, to je metoda MIU. Je to velmi účinná metoda na podporu rozvíjení strategií učení, spolupráce mezi dětmi. Chceme, aby součástí nového ŠVP byl osobnostně-sociální rozvoj právě skrze ni.

Určitě. Pravidelně se scházíme s ostatními místními řediteli a teď se v rámci otevřených hodin navštěvují mezi sebou i učitelé z různých škol. Funguje také setkávání zástupců, výchovných poradců nebo metodiků prevence. Tím, že si otevíráme školy navzájem, může každý poznat specifika dané školy a doptat se, co kde funguje, převzít jiné modely. Díky Pomáháme školám k úspěchu nám v Chebu rostou pedagogičtí lídři, kteří posouvají vzdělávání v jednotlivých školách.

Vždycky říkám, že jsem špatný ředitel a neumím dostatečně delegovat. Mám pocit, že musím o všem vědět. Už jsem se ale naučila důvěřovat, že to, co lidé dělají, udělají zodpovědně, jak nejlépe umějí. To mi hodně pomohlo. Vyměnila jsem i tým zástupců. Paní kolegyně mi neskutečně pomáhají. Také v týmu ŠPP mám odborníky, tam nic nemusím řešit. Jen chci slyšet zpětnou vazbu, že je záležitost ošetřena.

Samozřejmě mám hroznou radost, když vidím spokojené děti a když se dostaví nějaké úspěchy – ať už jsou to soutěže, nebo třeba dobře fungující žákovský parlament. Těší mě vidět kolegy, jak diskutují nad učením dětí a hledají, co by šlo vylepšit nebo změnit. Slyšet, jak umějí ocenit práci druhého a inspirovat se. Co více si přát? Co je ale hodně zatěžující a odvádí mě od lídrovství, to je taková ta péče o majetek města. Zrovna teď řešíme jídelnu, kde praskly odpady, voda, elektriku, nevyhovující revizi plynu… Místo abych svůj čas věnovala práci s lidmi, musím běhat kolem „baráku“. Chceme, abychom to tu měli hezčí, lepší, což znamená získávat z evropských fondů, tedy velké projekty. Ale když vidím, je se škola proměňuje, co všechno jsme udělali i po materiální stránce, tak mi to samozřejmě také dělá radost. „Gró“ ředitelské práce není jen pedagogické vedení a péče o lidi, ale i vytváření zázemí, aby se jim ve škole líbilo a měli všechno, co potřebují.

Já jsem se proto, abych hledala cesty, jak ředitelům pomoci, dala do politiky. Stala jsem se radní pro školství. Vzhledem k tomu, že financování nepedagogů přechází od roku 2026 na zřizovatele, řešíme aktuálně vznik místní školské správy – školské právnické osoby, která by sejmula z ředitelů technické a administrativní zatížení. Je to v prvotní fázi, přemýšlíme, jak by mohla fungovat – nejen po administrativně-technické stránce, ale i po té pedagogické, abychom mohli například sdílet pedagogy. Je samozřejmě otázka, jestli se nám to podaří vykomunikovat a jestli se k nám připojí třeba i některé okolní obce, kde mají velký problém vůbec sehnat pedagogické pracovníky. Ale můj sen je mít funkční školskou právnickou osobu, která by převzala veškeré ekonomické, technické věci. Ředitel by pak byl opravdu ředitelem pedagogického procesu.

Vyrostla jsem z toho, že všechno bude skvělé a zalité sluncem. Je spousta věcí, které musíte předělávat. Vždycky jsem chtěla mít všechno nejlépe hned a na jedničku. Už jsem se naučila, že mít všechno hned nejde, a někdy mi stačí i trojka. Musela jsem si uvědomit, že s nikým nezávodím, všechno má svůj čas a skoro každý den se i něco nevydaří. Je třeba se s tím naučit žít, ale zároveň hledat cestu, jak se posunout jinde a jinak. Ale samozřejmě si to vždycky musím v sobě nějak vnitřně „překousat“.

Těším se na práci na ŠVP. Měla jsem obavy, ale když jsem včera viděla, co lidé v mém týmu vytvořili, zase jsem se uklidnila, že to půjde. Chceme udělat ŠVP tak, aby nám to sedlo, aby sem děti chodily rády a učily se naplno a s radostí. Moc se těším na koučovací kurz, který mě zase posune v práci jak ve vztahu k sobě, tak k lidem. Vyšel nám také projekt z operačního programu OPST a budeme opět rekonstruovat šest učeben. Věřím, že to zlepší naše prostředí. A ještě na jednu věc se těším v osobní rovině, byť to není v pravém slova smyslu výzva – na svatbu své dcery. Mám krásný výhled na příští léto.

Rozhovor vedla Mgr. Blanka Kamenská, spolupracovnice redakce.