Prostě s dětmi být

Byl jsem překvapen, protože těch autorů, kteří pro Wolters Kluwer i v té pedagogické nebo psychologické oblasti píší, je mnohem víc. Navíc jde primárně o právnické nakladatelství a já právník nejsem. Čili jsem byl zaskočen, ale samozřejmě příjemně.

Jsem za ni rád. Je pravda, že občas někam uskočím, ale kmenové vydavatelství je pro mě Wolters Kluwer. Nerad bych to devalvoval, ale když si člověk na něco – v tomto případě spíš na někoho – zvykne, tak je příjemné, že už ví, do čeho jde a spolupráce je přátelštější.

Každé má své nároky a obojí může být příjemné. Článek je sice kratší, ale zase může dát práci vtěsnat téma do tří, čtyř, pěti stránek. Pokud jde o monotematickou monografii, tam je zase náročné udržet myšlenku a kontext, moc se neopakovat. Z tohoto důvodu podle mě i v zahraničí roste obliba kolektivních monografií, kde si každý z autorů zpracuje to své téma.

Spolupracuju s učiteli, s výchovnými poradci, mám studenty na katedře psychologie a jsem nastaven na to sbírat – když to přeženu – třeba i drby, které lze rozvinout a zasadit do psychologického kontextu. Občas stačí, že člověk čte něco v novinách. Takže inspirace je rozmanitá a jistě jí mohou být i vlastní děti nebo v mém případě už vnoučata. Jejich školní docházka nabízí řadu situací, ze kterých vycházím. Občas mi i kolegové dodají nějaký příběh ze své klientely, protože vědí, že takové věci využívám. Výjimečně i redaktoři přijdou s nějakým tématem a mně to vůbec nevadí, beru to jako určitou výzvu.

Naštve je zbytečně silné slovo, to se stane maximálně jednou za rok nebo za dva. Ale že s něčím nesouhlasím, to se stává. Už jsem párkrát i reagoval, ne tedy adresně, ale zpracoval jsem to téma tak, jak ho vidím já. Kdo ty časopisy čte a pamatuje si, co bylo v minulém čísle, může si jednotlivé názory zkonfrontovat. Občas ale taky píšu třeba na ministerstvo – přiznám se, že naposledy dneska, ale to nebyl kverulantský, nýbrž přátelský email. K 1. červenci tam totiž nastoupil nový ředitel odboru základního vzdělávání, bývalý ředitel z klánovické ZŠ Michal Černý. Napsal jsem mu kvůli dvěma věcem: první je to, že v Česku je od roku 2012 umožněno, aby dítě, které je ve střídavé péči, navštěvovalo souběžně dvě školy. To pokládám – a nejsem sám – za zvěrstvo. Druhý bod se týkal domácího vzdělávání, konkrétně toho, jaké problémy dělají poradny s tím, když si ho chce někdo zvolit pro své dítě. Složitě vyšetřují děti, dávají jim testy IQ. Na co? Když zjistím, že je dítě nadprůměrně inteligentní, tak je to dobře nebo špatně? Když už, tak by měly vyšetřovat rodiče, ale to poradny neumí, a tak vyšetřují děti. Z odborného hlediska se nikdy neukázalo, že by domácí vzdělávání mělo škodlivý efekt, spíš se do toho promítají soukromé názory pracovníků poraden, což je špatně.

Ano, během dvou hodin jsem měl odpověď. Asi hrálo roli, že tam byl opravdu čerstvě a ještě těch mailů moc nedostal. Pevně věřím, že se těmto věcem bude věnovat.

Součástí školní docházky je, že dítě naváže ve škole kontakty a mělo by tam mít nějaké zážitky. Ve chvíli, kdy střídá dvě školy, ale spoustu věcí propásne a těžko může zcela zapadnout do kolektivu. Je tam pořád trochu jako host. Navíc školy zcela určitě nejedou stejným tempem, nemají stejné učebnice. Já taky propaguju, že dítě má právo na oba rodiče, ale v tomto případě se mi zdá, že je to pro dítě zbytečná komplikace, větší než to, že bude jednoho rodiče vídat jeno víkendech. Nejsou to masové případy, ale zas to není jeden jediný případ v republice, děje se to a já jsem kvůli tomu psal už i poslancům.

Souhlasím s tím, že když je u nás povinná školní docházka, tak tam z formálního hlediska musí být nějaký úřední postup. Návštěva poradny by mi nevadila, ale měla by sloužit spíš k tomu, aby odborníci s rodiči rozebrali eventuální úskalí. Ale to by na té druhé straně musel sedět člověk, kterýo tom něco ví. Od samého začátku se mi zdá nelogické, aby si občan demokratické společnosti, který má ze zákona odpovědnost za zdraví a vzdělávání svého dítěte, nemohl vybrat, jak ho bude vzdělávat.

Zájem o domácí vzdělávání roste průběžně, teď to třeba bude větší skok. Důvod je možná zcela jednoduchý – rodiče byli nuceni si to vyzkoušet a řada z nich možná zjistila, že to není taková tragédie. Škola jako instituce za to nemůže, ale ona se tam spousta času profláká. Rychlejší musí čekat, než práci dokončí ti pomalejší, kdežto doma si každý jede podle vlastního tempa. Stejně tak se uvidí, jestli ještě narostou odklady školní docházky, i to se dá očekávat. Dneska už odklad nemá ten pejorativní nádech jako třeba před čtyřiceti lety a ani se rodičům nedivím, že nechtějí riskovat, že jejich dítě stráví první třídu na distanční výuce. Pokud vím, stát tomu neudělal žádnou formální zábranu, pouze vyzval poradny, aby dbaly na to, že důvodem odkladu je chybějící školní zralost.

Myslím, že nás naučila rozlišovat, co je důležité. Jsou věci, které se obejít nedají, protože na nich stavíme další učivo, ale u řady věcí se ukázalo, že když se vypustí, nic se nestane. Naopak jsou věci, kterým by se škola měla věnovat víc. Kliničtí psychologové říkají, jak narůstají duševní problémy dětí. Já si nemyslím, že by škola mohla vyřešit všechno, není to terapeutické zařízení, ale myslím, že poslední rok a půl ukázal, že je potřeba pracovat na zvyšování odolnosti dětí a na rozvoji jejich sociálních dovedností. Nemám nic proti technice, ale tyto věci považuji za důležitější než třeba informatiku, která po revizi rámcových vzdělávacích programů získává víc prostoru.

V čem také věřím, že jsme se poučili, je to, že bychom mohli zlikvidovat známky. Z hlediska učení jsou známky k ničemu. Možná že se, když dostanete kuli, budete bát, že doma dostanete „vejprask“. To je asi jediný efekt. No jo, ale máte se učit proto, že se bojíte? Místo známky se dítě potřebuje dozvědět, co má dělat, aby bylo lepší, jak má postupovat dál. Učitel tomu jeho výkonu rozumí a měl by mu tuto informaci dát. To se ale neobejde bez hlubších zásahů do systému školství a rodiče budou také brzda – když necháme stranou učitele. Na tom se ještě musí pracovat. Ale že by to přijít mělo,o tom jsem skálopevně přesvědčený.

Myslíte, že díky distanční výuce se to přiblížilo?

Myslím, že nás ten rok a půl posunul. Najednou jsme viděli, že vlastně vůbec nevíme, koho hodnotíme. Co když místo dítěte dělali úkol rodiče? A co když jiné dítě má rodiče absolventy zvláštní školy, kteří mu pomoct nedokážou? Když někomu třikrát za hodinu spadne internetové připojení, jak ho mám hodnotit? Já jsem navíc dospěl k závěru, který je naprosto banální a řekněte si, že jsem snad na něj nepotřeboval padesát let praxe: Vysvědčení, to není jen hodnocení dítěte, ale také rodiče i učitele. Dítě je do patnácti let nezodpovědné, důležití jsou ti dospělí kolem něj. Jich se to vysvědčení týká víc.

Katastrofické scénáře nevidím. Některé děti to zcela určitě nepoznamenalo skoro vůbec a byly dokonce takové, které rozkvetly. Ve škole se neprosadí, moc toho neřeknou, samy se nepřihlásí, kdežto najednou mohly. Nebo jsou pomalé, takže ve škole jsou nervózní, aby všechno stihly, kdežto doma nemusí, takže podají docela dobrý výkon. Samozřejmě je tu i opačný pól – byly děti, které zřejmě nedělaly vůbec nic. Část z nich ale nedělala nic ani před tím, když do školy chodily. Abychom se netvářili, že šlo o nějaké jedničkáře. Taky si musíme uvědomit, že z toho, co se děti ve škole učí, zhruba 70 procent zapomenou. Takže jestli si z tohohle roku a půl odnesly aspoň nějaké znalosti nebo dovednosti, tak ty ztráty nebudou tak hrozné.

Mění se svět okolo dětí, tak není možné, aby děti zůstaly stejné. První notebook byl na začátku 90. let, první ipad 2012, smartphone ještě později. Když se podíváte kolem sebe, tak je evidentní, že nás to poznamenává. Děti si dělají starosti, kolik mají lajků na sociálních sítích a jestli je tam někdo nepomlouvá. Dřív bylo všechno přímější – hrozilo maximálně to, že až půjdu ze školy, tak mi někdo, komu jsem něco provedl, dá pár facek. Dneska je těch zdrojů úzkosti víc – abych se prosadil, abych dostával pozitivní odezvu. Už i v běžné klientele se setkávám se závislostí na mobilu. Víc se hledí na studijní výsledky, což se mi úplně nelíbí, ale je to realita. Je větší tlak třeba na to, aby dítě šlo na víceleté gymnázium. To je další věc, která zvyšuje u dětí napětí a úzkosti. Jsem samozřejmě ovlivněn tím, že pracuji v Praze, na venkově tohle asi není tak silné.

Já to tak vnímám, ale o výrazném nárůstu mluví i různí kliničtí psychologové a psychiatři. Jeden střípeček – na jednu přednášku jsem potřeboval kolegyni klinickou psycholožku a ta říkala: „Já teď vůbec nemůžu, jsem tak zaplněná, to nikdy nebylo.“

Protože se postupně rozšiřují poznatky o tom, co dítě potřebuje. A na rozdíl od doby před padesáti lety teď už víme, že klíčové pro to, aby se dítě učilo, je mít dobrý vztah s učitelem a cítit se ve škole bezpečně. Profesoři Matějček a Langmeier to objevili už v 60. letech, ale ono to chvíli trvá, než se to dostane na veřejnost. Nové metody v současnosti už umožňují neinvazivně vstoupit do fungování mozku. Tam je vidět, co to dělá, když malé dítě pláče a máma ho vezme do náruče. Jak se okamžitě začnou vyplavovat jiné hormony. U větších dětí budou principy asi podobné. Když dítě říká, že ho bolí břicho a nechce jít do školy, nemusí to být simulant. Ani to nemusí znamenat, že se mu tam děje něco špatného, může to být jen subjektivní pocit, strach z neúspěchu, z pětky, z přijetí spolužáků… Školní klima je prostě důležité.

Ještě použiju argument, který k tomuto tématu často slýchám: to jsou přece dovednosti, které má dítě naučit rodina.

Škola je místo, kde dítě tráví spoustu času a kde si přejeme, aby navazovalo také vztahy – s vrstevníky i s učiteli. Pokud by tam učitel byl jen od toho, aby předal Pythagorovu větu, tak to by možná za čas zvládly lépe počítače. Učitel by měl přinášet něco navíc. Je to vzor: děti sledují, jak se chová, jak řeší různé situace. Nějak se u toho tváří, děti vidí, jestli ho to baví nebo ne. Učí a zároveň vychovává, nejde to oddělit. Takže tvrdit, že výchova náleží rodině, je pedagogický nesmysl. Někdy také trochu podceňujeme dril – k tomu, abyste se naučila slušně se chovat v určitých situacích, třeba neskákat do řeči, potřebujete řadu opakování. A doma všechny ty situace nelze natrénovat. Škola je od toho, aby si tam dítě upevňovalo i to, co už mu třeba doma řekli. Platí to i obráceně: rodina vzdělává. Naučit se smrkat do kapesníku je taky dovednost. Nebo jezdit na tříkolce, na kole, plavat…, to všechno je přece učení. A leckdy rodiče předávají dítětii regulérní znalosti. Představa, že ve škole se naučí to a doma ono, je velmi mechanistická.

Ano, cíle jsou shodné – když to řeknu ošklivě – dostat z dítěte maximum. A to v různých oblastech, nemluvíme jeno vědomostech (tohle mě na českém školství trochu štve, že se moc nerespektuje, že každému jde něco). Škola často očekává perfektní výkony ve všech předmětech. To, že je někdo od první třídy hodně dobrý na psaní, samozřejmě neznamená, že by se vůbec neměl učit počítat, ale možná je větší pravděpodobnost, že půjde tímto směrem, tak by nemělo vadit, že v matematice nedojde stejně daleko jako někdo, kdo se chce věnovat technickému oboru. Dcera chodila na gymnázium s klukem, pro něhož byla problém čeština, ale spravoval jim tam celou počítačovou síť. Naštěstí to byla rozumná škola, takže měli pochopení pro to, že něco umí a rozvíjí se v toma že v něčem jiném holt pokulhává. Přimhouřili oko, propadnout ho nenechali. Vždyť dospělý život tak funguje – přece se nebudu živit něčím, co neumím. Každý si hledáme cestičku v tom, co ovládáme lépe. Škola by to měla zohledňovat a ideálně v tom být nápomocná, všimnout si talentu a dítě nasměrovat.

Když je vám pětadvacet, tak přesto, že jste dětský psycholog, nevidíte svoje rodičovské poslání jako jedinou prioritu. Myslím, že by moje děti neřekly, že jsem se jim nevěnoval, ale když se na to já dívám zpětně, tak myslím, že kdybych trochu ubral v práci a byl víc s nimi, že by se tolik nestalo. S vnoučaty se snažím být co nejvíc. A musím říct, že vnučkyi vnuk mi to moc hezky vrací. Moje výchovné přístupy se taky proměnily, bude to určitě trochu i věkem. Jak člověk stárne, vidí, že některé věci, na kterých jsme jako rodiče bazírovali, jsou úplně jedno.

Že stačí být trpělivý a věřit si. A taky věřit dětem. Když byly moje děti menší, některé věci mi ještě jasné nebyly – a nijak si to nevyčítám. Přestože jejich verze je, že jsem je nikdy nepraštil, tak já vím, že ano. Prostě jsem v tom byl vychovanýa moc jsem o tom nepřemýšlel. Dneska už by mě nic takového nenapadlo – a to vnučky taky někdy udělají nehezkou věc. Neumím si teď už představit, že bych z něčeho dělal vědu nebo se rozčiloval. Dnes už vidím tu obrovitánskou pestrost vývoje dětí, vidím děti, které třeba ve škole měly problémy, ale nakonec se v životě zařídily skvěle. Chodím taky na OSPOD a tím se mi ještě rozšířilo spektrum problémů, které jsem viděl v běžné poradně. Ale my jako společnost s tou rozmanitostí neumíme pracovat. Abychom jim dokázali říct: „No tak pojedeme podle tvého, aby tě to těšilo a bavilo. Já ti budu taky trochu něco vnucovat, ale je to na tobě.“ Už jsme jakžtakž přijali biologickou diverzitu – že každý brouček má nějaký význam –, ale to, že když má někdo svou cestu, může to být pro společnost také cenné, to jsme ještě úplně nepochopili.

Samozřejmě je spousta činností, které by děti bez nějakého nátlaku nedělaly. I my dospělí někdy potřebujeme tlak, třeba v podobě termínů. Ale představa, že když po nich nebudu dupat, nebudou dělat nic, je blbost. Takhle děti nefungují. Navíc i nátlak může být přátelský – „nechtěla bys, možná bys mohla, pojď, zkusíme…“. Když dětem dopřejeme víc svobody, než jsem třeba dopřál já svým dětem, tak se nemusíme bát. Dneska celý den prší, a tak si vnučky šly pustit něco na počítači. A potom přišla dcera a říkala překvapeně: „Ony tam mají nějaké počty. O prázdninách!“ Ale uznávám, že jsou různé typy dětí, a uznávám, že můžou být i tací, kteří to potřebují mít víc „nalajnované“. Někdo se ale naopak o to víc vzpírá, čím víc se na něj tlačí.

Věnoval bych se jim ještě víc. Ve čtyřiceti už vás potřebují, jen když potřebují pohlídat dítě. A je to v pořádku. Ale když jim jsou dva, pět, sedm nebo deset, tak potřebují, abychom s nimi byli. A tím myslím prostě s nimi být, přátelsky, klidně se poflakovat nebo s nimi dělat klidně banální činnosti. Možná ve dvanácti, ve čtrnácti už potřebují něco sofistikovanějšího, ale malým dětem stačí málo. Já jsem v té době pět let dělal zástupce ředitele krajské poradny. Hodně jsem pracoval, jezdil. Zpětně bych se spíš věnoval dětem.