Kultura sboru vzniká a projevuje se v jazyce, vztazích a každodenních drobnostech

Na konferenci 6. října 2026 vystoupí s příspěvkem , v němž se zaměří na to, jak školní kulturu rozpoznávat, ovlivňovat a vědomě rozvíjet. V následujícím rozhovoru vysvětluje, proč školy narážejí na únavu ze změn, jak poznat skutečnou spolupráci a proč může být klíčová práce s menšími skupinami lidí uvnitř sboru.

Začnu trochu zeširoka. Ryby žijí v hejnech, vlci ve smečkách a lidé v kmenech. Je to naše historické dědictví. A s odkazem na Davida Logana, který zkoumal kulturu organizací, víme, že někde lidé spolupracují více a jinde méně. Kultura není jednoduchá na definování. Je to určitá atmosféra, pocit. Není to to, co je napsáno na nástěnkách nebo o čem se mluví na poradách. Je to to, co se ve škole skutečně odehrává každý den, co probíhá za zavřenými dveřmi. David Logan tvrdí, že kulturu lze rozpoznat podle jazyka, podle toho, jak mluvíme. Ve svém výzkumu popisuje pět úrovní komunikace. Převládá ve škole jazyk „já“, nebo „my“? Přiznává se chyba? A co se stane, když chyba nastane? Přijde někdo pomoct, nastane ticho, nebo dokonce škodolibost? To je to, na co bychom se měli ptát, bavíme-li se o kultuře sboru.

Podle mého názoru nejde ani tak o jednotlivé změny jako spíše o to, že se učitelé nemohou zastavit. Změny přicházejí a přicházet budou, ale největší problém vidím v tom, že sbor nebo jakýkoli tým nemá prostor se na chvíli zastavit a změny v klidu reflektovat. V kolektivech se většinou stále jede dál. Na lidský mozek je toho zkrátka moc a zastavení je nezbytné. Pokud nepřijde, nastupuje rezignace. Přestáváme vnímat.

Poznáte to podle toho, že se učitelé navzájem potřebují. Spolupráce totiž znamená, že nám něco dává smysl, máme společný cíl a víme, s kým na něm pracujeme.

Pokud se tyto tři podmínky naplňují, vzniká vzájemná závislost v tom nejlepším slova smyslu. Samozřejmě hodně záleží také na vedení školy – koho do procesu přizve a jak celou spolupráci nastaví. Víme také, že velmi dobře fungují triády, tedy skupiny po třech lidech.

V první řadě by měl ustoupit do pozadí a stát se pozorovatelem. Neměl by být tím nejdůležitějším člověkem v místnosti. Může například nechat poradu vést někoho jiného a sledovat, jak se kolegové projevují, jak spolu mluví, co řeší a jakým způsobem to řeší. Velmi zajímavým ukazatelem jsou pomluvy. Jde o sociální mechanismus, který je našemu druhu vlastní a objevuje se ve všech skupinách. Je to mechanismus, který mimo jiné upozorňuje na něco, co nefunguje. Pokud se ve sboru objevují, je dobré sledovat, kolik z nich se dostane až na poradu, nebo kolik z nich otevře zainteresovaná osoba přímo s vedením školy. Otevírají se tato témata veřejně? Berou se vážně? Pracuje se s nimi? I to o kultuře školy hodně vypovídá.

Ano, bohužel potkávám učitele bez energie i skeptiky. Děje se to ve školách stejně, jako v jiných týmech. Nejhorší, co může vedení udělat, je přesvědčovat a argumentovat. To většinou nefunguje. Mnohem účinnější je jít příkladem. Místo toho, abych druhým radil, co mají dělat, měl bych se tím sám řídit. Lidé se mnohem snáze připojí k někomu, komu věci fungují, kdo inspiruje, zve ke spolupráci, ale nenutí a netlačí.

Kultuře ve školách se věnuji vlastně neustále a s čistým svědomím mohu říct, že změna je možná. A někdy to jde překvapivě rychle. Ředitelé škol si na našich workshopech sami zažívají, jak mohou kulturu ovlivňovat. Během pěti až sedmi minut lze změnit způsob, jakým o spolupráci lidé přemýšlejí a jak spolu komunikují. Klíčem je jazyk. To ale neznamená, že lze proměnit celou školu ihned a najednou. Lídr si musí vybrat skupinu lidí, se kterou začne. Skupinu příznivců, kterým se někdy říká game changeři. Obvykle jde o 15 až 20 procent lidí, s nimiž sdílí podobný pohled a kteří mohou být nositeli změny. Myslet si, že se podaří proměnit celý tým najednou, by bylo naivní.

Bohužel ano. Nejčastěji to vídám u mladších a méně zkušených ředitelů, kteří chtějí s dobrým úmyslem zavést příliš mnoho změn najednou. Na začátku je ale potřeba získat si lidi, navázat vztahy a vybudovat důvěru. To může trvat klidně rok. Teprve potom je čas začít s většími změnami.

Napadají mě hned tři věci. Upozadit vlastní . Hledat spojence a nebýt na všechno sám. A především naslouchat. Ve školách bývá obrovské množství nevyřčených věcí. Lidé si často nenaslouchají a problémy se postupně vrství.

Je to kombinace mnoha drobností. Fotky rodinných příslušníků na stolech učitelů, kolegové, kteří si ze sebe navzájem dokážou dělat legraci, nebo třeba to, jestli si dokážou udělat legraci i ze mě, když přijdu v roli hodnotitele ankety Ředitel/ředitelka budoucnosti. Ve sborovně je zkrátka cítit sociální pohoda. Velmi těžko se to popisuje, ale člověk ji pozná. Pokud má jít o rychlý ukazatel, tak je to jednoduše pocit.