Jakub Fischer: Data máme. Výzvou je podle nich skutečně rozhodovat

Vzdělávací politika je soubor cílů a principů pro organizaci a řízení vzdělávacího systému, a to jak na úrovni státu, tak regionů. Je to systém a vize, ke které směřujeme při nastavování vzdělávacího systému. Všichni aktéři by měli rozumět tomu, kam systém směřuje, a vědět, že nejsou ve vzduchoprázdnu.

První překážkou je politický cyklus. Vzdělávací politika by měla tento cyklus přesahovat. Druhým důvodem je samotná povaha vzdělávacího systému, který je těžkopádný. Je to jako zaoceánský parník – otočíme kormidlem, ale dlouho se nic nestane. Reagujeme například na překotný nástup technologií nebo změny akreditací, ale od rozhodnutí k viditelnému výsledku může uplynout šest let. Takový systém nelze efektivně řídit, pokud se každé čtyři roky mění ministr nebo ministryně a s tím i priority. Klíčovým principem je proto dlouhodobost. Ta může vést i k určitému alibismu, protože se říká, že za čtyři roky se stejně nic zásadního neprojeví. Právě kvůli této těžkopádnosti je důležité, aby v čele ministerstva školství stáli lidé schopní přemýšlet dlouhodobě, přesvědčovat koaliční partnery i opozici a zároveň naslouchat veřejnosti. Důležitou roli zde hrají také neziskové organizace a občanská společnost, které pomáhají ověřovat, zda je nastavení správné.

Vzdělávací politika musí být zasazena do širšího ekonomického rámce, protože lidský je klíčovým faktorem ekonomického rozvoje. Měla by existovat širší shoda, která přesahuje jednu vládní koalici. To neříkám jen proto, že jsem součástí vzdělávacího systému, ale protože vzdělávání je zásadní pro fungování ekonomiky i společnosti. Má to také silnou souvislost s regionální politikou. Vidíme, že regiony, které zaostávají, zaostávají ještě více, nedochází ke konvergenci. Politika proto musí být založena na datech. Ve vzdělávání máme obrovské množství dat – data ministerstva školství, České školní inspekce nebo organizace PAQ Research. Tato data ukazují například na úrovni obcí s rozšířenou působností silnou souvislost mezi sociální chudobou, vzděláváním a náchylností k extremismu. Není to překvapivé, ale málo se s tím pracuje. Celý systém musí být také nákladově efektivní. Neměli bychom šetřit na lidech, ale měli bychom šetřit tam, kde je to možné. Typickým příkladem jsou malí zřizovatelé a malé školy, kde vidíme odliv finančních i lidských kapacit. Cílem není šetřit za každou cenu, ale využívat zdroje smysluplně.

Vzdělávací politika by tedy měla být dlouhodobá a přesahovat politický cyklus. Měla by být zasazena do širší socioekonomické politiky s důrazem na regionální rozvoj. Musí být nákladově efektivní a založená na datech. Zároveň musí brát v úvahu žáka a učitele jako klíčové aktéry systému. Nesmí se vytratit fakt, že vzdělávání je primárně o lidech.

Pokud tyto principy nebudeme dodržovat, bude to mít negativní dopady na socioekonomický rozvoj. Systém bude méně atraktivní pro potenciální učitele. Vzdělávací politika zaměřená na žáka a učitele je zásadní, protože bez dostatku kvalitních a motivovaných učitelů nelze vybudovat dobrý vzdělávací systém. Profese učitele v základních a středních školách je dnes velmi náročná. Očekávání rodičů rostou a někteří mají pocit, že škola má řešit všechny problémy. Potřebujeme proto lidi, kteří tuto náročnost zvládnou. Důležitá je i dlouhodobá stabilita. Pokud se někdo v osmnácti rozhodne studovat učitelství, trvá šest až osm let, než se stane učitelem, a potřebuje mít jistotu, že jeho profese má perspektivu.

Ekonomické aspekty jsou také důležité. A rozhodovat mají politici, tedy demokraticky zvolená reprezentace. Například starosta může rozhodnout, že chce zachovat malou školu, i když není ekonomicky nejefektivnější, protože je to pro obec . Takové rozhodnutí je legitimní, pokud je učiněno s vědomím všech souvislostí. Problém nastává, pokud starosta nemá k dispozici data. Odpovědnost v takovém případě nenese datový analytik, ale volený představitel. Na národní úrovni je proto nutné jasně říct, zda existují jiné než ekonomické důvody, které taková rozhodnutí ospravedlňují.

Dat máme ve vzdělávání dostatek, zejména ve srovnání s jinými oblastmi. Umíme je sbírat i analyzovat. Slabší je jejich využívání při samotném rozhodování. Klíčové je správně data interpretovat a skutečně na jejich základě rozhodovat. Na tom musí pracovat obě strany. Analytici musejí prezentovat data srozumitelně pro tvůrce politik a rozhodovatelé musejí být ochotni tato data využívat. Například v případě malých obcí vznikla řada studií, ale následná rozhodnutí nebyla vždy založena na datech. Podobné je to například i u tématu odkladů školní docházky – existuje mnoho dat, ale veřejná debata se o ně dostatečně neopírá. Vzdělávací politika se navíc neodehrává jen na národní úrovni. Pokud se například město rozhoduje, zda postaví novou školku nebo školu, mělo by vycházet z dat o demografickém vývoji. Víme, kolik dětí přijde do školy za pět let, a podle toho bychom měli plánovat kapacity. V některých případech se to děje správně, ale ne vždy.

Je vidět posun směrem ke strategičtějšímu přístupu a větší zájem politické reprezentace o vzdělávání. Příkladem je Strategie 2030+, která vznikla za ministra Roberta Plagy a představuje kvalitnější přístup, než jaký vidíme v některých jiných oblastech veřejné politiky. V regionálním školství dochází k postupnému přechodu na formativní hodnocení. Zpočátku panovaly obavy, že to způsobí problémy, ale ukazuje se, že učitelé se s tím dokázali vyrovnat. Školy mají také relativně dobré materiální vybavení, i když někdy se investuje více do materiálu než do lidí. Pozitivní je rovněž schopnost učitelů využívat digitální technologie. To jsou oblasti, na kterých lze dále stavět.

Velkým problémem je přetrvávající vysoká sociální selektivita vzdělávacího systému. Systém tak reprodukuje socio-ekonomické nerovnosti, což úzce souvisí s regionálním rozvojem. Pokud chceme tyto nerovnosti snižovat, vzdělávání je klíčovým nástrojem. Zároveň je obtížné přenášet řešení z jiných zemí. Nerovnosti se řeší jinak ve Finsku a jinak v Bulharsku. Každý systém má svá specifika. Například Singapur má vynikající výsledky v mezinárodních testech, Anglie má špičkové univerzity a Finsko má vysokou spokojenost žáků. Každý systém klade důraz na jiné hodnoty.

Okamžitě bych začal pracovat na zvýšení prestiže učitelského povolání, i kdyby to měl být zpočátku jen jasný verbální signál. Je důležité dát učitelům všech stupňů najevo, že uděláme maximum pro zlepšení jejich pracovních podmínek. Učitelé jsou základním motorem vzdělávacího systému a bez nich nelze dosáhnout změny. Dále je potřeba navázat na pozitivní kroky, které vznikly v rámci Strategie 2030+, a znovu oživit komunikační kanály, které tehdy fungovaly. Bylo inspirativní vidět otevřenou spolupráci bez tradičních konfliktů. Na tento přístup by bylo vhodné co nejdříve navázat a pokračovat v něm. Tento úkol se netýká jen ministerstva, ale všech aktérů vzdělávacího systému.

Rozhovor vedla Mgr. Silvie Pýchová, Ph.D., ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+.