Děti se učí z příběhů seniorů, ale obohacení je vzájemné

O jaké změny ve vzdělávání vám v organizaci Post Bellum jde?

My se v Post Bellum věnujeme vzdělávání už devět let z dvaceti, kdy naše organizace existuje. Začínali jsme s představou, že přineseme do škol zážitek, který jsme měli jako dokumentaristé, a to možnost povídat si s lidmi, kteří se za dob minulého režimu zachovali statečně a bojovali za svobodu a demokracii. Aby dokázali obstát, tak v sobě museli najít nějakou sílu, kterou nám mohou jako inspiraci předávat i dnes. Tuto zkušenost s pamětníky jsme chtěli zprostředkovat dětem, a tak jsme vymysleli projekt Příběhy našich sousedů. Chtěli jsme, aby děti dostaly příležitost zabývat se moderní historií do hloubky, a také jsme předpokládali, že je setkání s pamětníkem bude osobnostně a hodnotově formovat. V projektu pracují děti dlouhodobě, půl roku se věnují jednomu příběhu a pracují v týmech. Pracují částečně během vyučování a částečně mimo něj a vyžaduje to od nich velké nasazení, protože té práce je hodně. Spolupracují s učitelem, který jim pomáhá, a ještě s koordinátorem, který je zase podporou učitelů. Po skončení projektu učitelé procházejí docela podrobným evaluačním dotazníkem, ze kterého jsme zjistili, že projekt žákům (ale nejen jim, ale vlastně všem, kdo jsou do něj zapojeni) dává víc než to, co jsme si vytkli na začátku. Původně jsme si mysleli, že zlepšíme výuku moderních dějin, která před deseti lety byla výrazně horší než dnes. Vedle toho se ale také dost výrazně rozvíjí měkké dovednosti dětí, kdy se učí spolupracovat, pracovat na dlouhodobém úkolu, nevzdat to a dotáhnout vše do zdárného konce. Učí se také prezentační dovednosti, práci s médii, s digitálními technologiemi a mnoho dalšího. Tento posun hodně oceňují jak studenti, tak učitelé. A mění se také nastavení mezi učitelem a žákem.

Jak se to projevuje?

My si ke spolupráci cíleně nevybíráme učitele, kteří jsou nějakým způsobem osvícení nebo jsou těmi, kdo se často zapojují do různých projektů. Vzhledem k tomu, že projekt je navázán na zřizovatele a ten ho financuje, tak pokaždé oslovujeme všechny školy, které jsou v daném regionu. A tím pádem máme skoro 50 % učitelů, kteří se do takovéto dlouhodobé projektové aktivity zapojují úplně poprvé v životě. Představuje to pro ně často něco, k čemu mají nedůvěrua z čeho mají obavy. To, že se nakonec zapojí, je dáno tím, že koordinátor za nimi několikrát přijede, všechno jim podrobně vysvětlí a ujistí je o tom, že je tam pro ně k dispozici.A myslím si, že právě tito učitelé nakonec z projektu profitují nejvíce. Zažívají v něm určité „aha momenty“, kdy děti, kterým nevěřili, že to zvládnou, jsou nakonec výborné. V evaluacích se učitelé svěřují, že nejmenší důvěru mají ve dva typy dětí, Buď ty, které zlobí nebo jsou náročné z hlediska chování, tak ty najednou v projektu pracují soustředěně a dobřea učitelé zjišťují, že je v nich nějaký potenciál, a začínají s nimi pracovat jinak. A druhý typ jsou děti, které se naopak neprojevují, jsou to takové „šedé myšky“, co při běžném vyučování jenom sedí a nic neříkají. A tady najednou táhnou tým a prezentují před dvěma stovkami lidí na závěrečné prezentacia jejich učitelé jsou z toho v šoku. Chtěli bychom, aby si učitelé sami přišli na to, že se dá učit jinak, že je možné dát dětem důvěru a předat jim i zodpovědnost v projektu, aby mohly ukázat, co umí. A když se o tom učitelé přesvědčí, mohou tento princip přenést do své další výuky.

Pro nás je hodně důležité jít do hloubky. Učit děti komunikovat o tom, co je za znalostmi, tj. kriticky myslet, rozvíjet historické myšlení (což je oborová odnož kritického myšlení).A ještě bych chtěla vypíchnout jednu oblast, sociální soudržnost napříč generacemi. To znamená, aby se děti, ale i ta starší generace, snažily k sobě navzájem hledat cestu. Ukazuje se, že děti i staří lidé mají ze setkávání a vzájemné komunikace obavy, ale ve výsledku si mají navzájem hodně co dát. je téma, které chceme rozvíjet i v budoucnu, je to jeden ze směrů, jímž se chce profilovat škola, kterou zakládáme – Gymnázium Paměti národa. Do vzdělávacího systému chceme přinést práci se seniory tak, aby tam senioři nebyli „jenom“ od vyprávění svých příběhů, ale aby mohli předávat i další svoje dovednosti a životní zkušenosti a zároveň se mohli i učit od dětí. To nám přijde hodně zajímavé a ve světě to už existuje jako . Pro nás to je velmi inspirativní směr.

Jak probíhá vaše práce se školami?

Na začátku jsme si mysleli, že budeme školit učitele a ti pak budou pracovat se žáky, a to bude mít velký dopad. Ale postupem času jsme přišli na to, že je mnohem efektivnější, když je učitel v procesu s koordinátorem při práci s dětmi přímo zapojen. Zároveň jsme s učiteli začali v posledních dvou letech pracovat ještě intenzivněji v rámci projektu . V něm jsme chtěli ocenit učitele, kteří pracují s tématy, která jsou nám blízká – moderní dějiny, mediální gramotnost a novinářské dovednosti. Nejde jen o to, zjistit něco o minulosti, ale pracovat s příběhem dál srozumitelným způsobem. Mezi naše spolupracující učitele tedy patří kromě dějepisářů i češtináři, občankáři a další. A je škoda, že jsou tito učitelé izolovaní. V Příbězích našich sousedů je v jednom místě zapojených třeba pět až šest učitelů a je tam tím pádem velký potenciál, aby jejich spolupráce mohla jít hlouběji, nad rámec projektu. Aby si navzájem mohli vypomoci a inspirovat se. Síť škol Paměti národa zahrnuje všechny školy, které se k této myšlence hlásí, jsou z celé republiky a pořádáme pro ně jednou ročně Slavnost škol Paměti národa. Zároveň však také intenzivněji pracujeme v rámci místních Sítí škol Paměti národa, kde se učitelé pravidelně setkávají s koordinátorem. Tam vytváříme prostor pro to, aby si učitelé sami řekli, co prožívají, s čím se potýkají a co se jim osvědčuje nebo neosvědčuje. Část určená pro sdílení je hodně důležitá, protože mám pocit, že učitelé jsou hodně osamoceni a nemají moc příležitostí věci společně řešit. Přestože je síťování podporováno třeba v rámci MAPů, tak zrovna dějepisáři bývají často opomíjeni. Tato naše aktivita se osvědčila zejména během korony na jaře, kdy byli všichni tzv. „hozeni do vody“ a to, že se mohli sejít v online prostředí a říct si v malé skupině, co se u nich na škole osvědčilo a co ne, a nechat se inspirovat několika aktivitami, co jsme nabídli my, mi dávalo velký smysl. Tomuto projektu hodně fandím.

Jak vypadá práce na konkrétním projektu?

Naše značka je práce s příběhy pamětníků. V projektu Příběhy našich sousedů se setká skupinka žáků s jedním pamětníkem, který pochází z jejich okolí, vesnice nebo města, nebo tam zažil nějakou zajímavou událost. A natočí s ním rozhovor jeho celoživotních vzpomínek. Na ten rozhovor se musí žáci připravit, zjistit si dopředu, co ten pamětník zažil, aby znali témata, o kterých se bude mluvit. Když bude řeč o kolektivizaci, tak aby věděli, co to bylo a co to znamenalo pro lidi, kteří tím procházeli. Když je rozhovor nahraný, má žákovský tým za úkol z něj vytvořit výstup, většinou to bývá rozhlasová nebo televizní reportáž. Ale formát je pro děti volný, takže někteří mohou kreslit komiks nebo psát povídku. Nebo co je napadne, například připravit divadelní představení. K rozhlasové a televizní reportáži a k animačnímu videu jsme schopni dodat odbornou podporu. Nejdřív se ale musí zorientovat v příběhu, který jim pamětník vypráví, protože celoživotní příběh většinou nerespektuje dramatický oblouk, je potřeba z něj vybrat nějaké stěžejní části, něco, co pamětníka charakterizuje, nějaké poselství, které předává dalším generacím. To je možná na celém projektu to nejtěžší, a mladým dokumentaristům s tím proto pomáháme workshopem . Další podpora se liší podle formy výstupu. Pokud je to audio , tak si za normálních okolností mohou žáci v Českém rozhlase v Praze nebo v regionálních stanicích pod vedením profesionálního redaktora svou audioreportáž sestříhat. Vzniknou z toho takové malé „Příběhy 20. století“. Když jde o videoreportáž, tak pracují opět pod odborným vedením a zabývají se například filmovou řečí a dramaturgií příběhu. Závěrem celého projektu je slavnostní prezentace, na níž se sejdou děti, které se projektu v jednom místě věnovaly, s pamětníky, zástupci města a širší veřejností. Každá skupinka prezentuje příběh svého pamětníka a má příležitost mu veřejně poděkovat. Také dostanou zpětnou vazbu od poroty, která je hodnotí z historického, novinářského i učitelského hlediska. Myslím, že děti se s hodnocením od profesionálů moc často nesetkávají, tak mi to přijde hodně důležité. Celý projekt by se nemohl uskutečnit bez obrovského nasazení zapojených učitelů a také projektových koordinátorů. Po celé republice jich máme asi padesát.

Druhý projekt, o kterém bych chtěla něco říct, jsou . Tam se pracuje s již zpracovaným příběhem pamětníka, který byl vyprávěn pro Paměť národa. Workshop trvá 3–4 hodiny, během nichž se žáci jedné třídy přenesou do minulosti a vstupují do rolí. Zkusí si prožít část příběhu nějakého pamětníka pomocí simulace. Například se všichni stanou „Jiřím“, seznamují se s touto osobou třeba přes předměty, které Jiřímu patřily, a mohou se také doptat jiné postavy z příběhu (v podání lektora) na věci, kterým nerozumí. Jiří, hlavní hrdina workshopu, je postaven do nějaké dilematické situace. Celý workshop spěje k tomuto vrcholu a studenti postupně dostávají informace, které jim pomohou se za tuto postavu informovaně rozhodnout. Ve workshopu je zařazena aktivita, kdy se čtou novinové titulky od roku 1947 až do května 1948. Když v titulcích zazní nějaká událost, která ohrožuje demokracii, tak mají všichni studenti udělat krok dozadu, když je titulek ve prospěch demokracie, tak krok dopředu. Nějaké pozitivní situace se tam dějí, ale většina je spíše v neprospěch demokracie, takže studenti pořád ustupují a ustupují. Pak narazí do zdi, čtení titulků pokračuje, ale už není kam ustupovat. Člověk má pocit, že je zahnaný do kouta a že nemůže nic, atmosféra v místnosti citelně zhoustne.

Na závěr probíhá reflexe workshopu, bez které tento formát nemůže fungovat. Je důležité v reflexi zpracovat zjitřené emoce i nějaké psychologicky náročné situace tak, aby je mohli studenti vyjádřit a porozumět jim. Velký důraz klademe na to, aby naši lektoři měli dostatečné dovednostia výcvik, aby reflexi i celý workshop odvedli profesionálně. Reflexe slouží také k tomu, aby účastníci dokázali své prožitky pojmenovat, zobecnit je a využít i ve svém každodenním životě. Tématem workshopu o Jiřím je občanská statečnost, a je tedy příležitost bavit se o tom, co tento pojem znamená dnes, a zda je nyní potřeba být občansky statečný a jak. Není to nikdy tak, že lektoři mají odpovědi, ale pokaždé si studenti přinášejí svůj pohled, je to jejich workshop. Tento konkrétní workshop je určen středoškolákům, ale realizujeme workshopy už pro první stupeň od 4. třídy.

Jaký dopad to má mít na učení dětía mladých lidí?

Přestože to vypadá, že jsme úzce profilovaní na moderní dějiny, témata, která přinášíme do výuky, jsou hodně široká. Kromě témat z občanské výchovy je to například i ekologie, mediální a pisatelská gramotnost. Každý náš vzdělávací program v sobě nese spoustu nejednoznačných, komplexních otázek. Naším cílem není říkat, že někdo byl hrdina a máme ho následovat a někdo byl zbabělec a máme jím pohrdat. Ale jde o to, aby člověk mohl ve svém okolí přispívat společnosti, ve které žije. A nástrojů, které k tomu vedou, je celá řada – přes kritické historické myšlení až po to, že člověk umí zpracovávat své emoce, že umí mluvit se seniorya překonávat předsudky, které vůči nim má. To, že přinášíme do škol příběhy pamětníků, tak to nejsou jenom příběhy pro příběhy, ale je to inspirace ze všech možných oblastí života. Jde nám o to, aby studenti přemýšleli, co oni na základě toho, co s námi prožili, mohou aplikovat do svého života dál.

Proč se hlásíte k vizi úspěchu pro každého žáka?

Myslíme si, že česká společnost může být úspěšná jenomv případě, když bude rozvíjet potenciál každého člověka. Zároveň v našich programech vidíme, že to jde. Zpětná vazba od učitelů je velmi často taková, že konkrétní žák mluvil, i když normálně nikdy nic neříká, nebo že ten, který jindy nic nedělá, teď pracuje. Existují různé metody, každému sedí něco jiného. Já si vůbec nemyslím, že naše metody práce s pamětníkem nebo metody výchovné dramatiky jsou samospásné pro všechny žáky v celé republice. Ale dávají příležitost zazářit dětem, které v úplně klasické výuce nemají možnost svůj potenciál rozvíjet. Jsem ráda, že přinášíme do škol jiné metody a že je přinášíme do škol, které nejsou těmto metodám přátelsky nakloněné. Když jsem učila, měla jsem trochu slabost pro ty „problémové“ děti. Teď mám zase slabost pro učitele, kteří mají k inovativním metodám a projektové výuce daleko. Myslím, že není možné inspirovat někoho, koho člověk nemá rád. Vize úspěchu pro každého žáka není nerealistická, právě naopak. Když dětem nebudeme vytvářet příležitosti, nebudeme ošetřovat jejich potřeby, nebudeme vycházet vstříc tomu, jak se potřebují učit, tak zahazujeme obrovský potenciál, který tady jako společnost máme. Jestli můžu být trochu osobní, když jsem byla na základní nebo střední škole, tak jsem si vůbec nemohla představit, že bych to mohla být já, kdo může nést nějakou změnu. Myslím, že každé dítě by mělo dostat šanci uvidět samo sebe jako člověka, který může měnit svoje okolí.

Co je potřeba změnit v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?

Úplně nejdůležitější je práce s učiteli na školách. Změna nemůže přijít jenom shora, musí se hrozně moc odpracovat v terénu: mezi učiteli, řediteli i mezi rodiči. Školy jsou velmi konzervativní prostředí, kde se spousta věcí dělá proto, že se tak dělaly vždycky. Někdy mám pocit, že škola funguje jako bažina. Když do ní přijde nový nadšený učitel, který chce učit trochu jinak, tak pokud je na té škole jediný, nemá tam „parťáka“, nějaký opěrný bod, tak nakonec do té bažiny zapadne a stane se její součástí. A nás baví budovat ty malé opěrné body, postupovat po malých krůčcích, zkoušet s učiteli nenásilně něco nového a vytvářet na školách takové malé ostrůvky pozitivní deviace. Ukazovat učitelům, že mohou být nositeli změny. Samozřejmě systémová změna nemůže přijít z práce jedné organizace, ale věřím, že společným úsilím z mnoha stran je možná.

Já jsem vlastně vůbec nemluvila o tandemové výuce, která je součástí naší sítě škol. Tady vidíme šanci, jak se ještě více dostat do škol, jak ještě více učitele podpořit. Pomáhat učitelům, kteří jsou napůl utopení v té „bažině“, aby měli podporu, třeba ze středního článku, aby na to nebyli sami, aby jim ředitelé vytvořili takové prostředí, v němž by se mohli navzájem podporovat. To je jedna ze změn, která je potřebná. A zároveň je potřeba změna myšlení celého systému, změnit v souvislosti s vizí úspěchu pro každého žáka paradigma. K tomu, aby mohlo každé dítě uspět, abychom se mohlio všechny děti postarat. Je to práce náročná, ale práce odměňující, která dává smysl.