Psychologie

Nejpočetnější skupinu žáků cizinců tvoří Ukrajinci. Podle výsledků šetření ministerstva školství z jara 2025 tvoří tři procenta ze všech žáků našich základních a středních škol. Čím procházejí a jakou potřebují podporu při začlenění do naší společnosti, ke zdravému rozvoji a úspěšnému učení? O tom si povídáme s psycholožkou Olenou Dolhovou z organizace AMIGA.

V dnešní digitální době se děti stále více setkávají s online prostředím, které jim nabízí nepřeberné množství zážitků a příležitostí pro vzdělávání a zábavu. Internet, sociální sítě a online hry se staly nedílnou součástí jejich každodenního života, což poskytuje platformu pro kreativní vyjádření a sociální interakci. Nicméně s těmito výhodami zároveň přicházejí i významná rizika, jako je například závislost na sociálních sítích a hraní her, která může negativně ovlivňovat jejich fyzické a duševní zdraví, vztahy s druhými i školní výsledky. V této situaci je pro učitele klíčové vést s dětmi otevřené a konstruktivní rozhovory o těchto tématech.

Čím dál častěji se na nás obracejí učitelé s tím, že zachytili signály o možné sebevraždě svého žáka – ať se jim žák svěřil sám, napsal to na sítě a učitelovi to přišel říct jiný žák, nebo ho o tom informovali rodiče dotyčného žáka. A všichni očekávají, že učitel jako vysokoškolsky vzdělaný, schopný pedagog s nejednou zkouškou z psychologie si s touto zprávou poradí a najde způsob, jak takového žáka ochránit před sebou samotným, a samozřejmě ho u toho bude dál kvalitně vzdělávat. Pojďme se však podívat na reálné možnosti učitele.

Je tu prosinec – čtvrtý měsíc školního roku. Dny jsou kratší, vzduch chladnější a občas se mezi kapkami deště mihnou první sněhové vločky. Spolu s nimi přichází i období adventu, které nám připomíná, že Vánoce se pomalu blíží. Pro většinu z nás jsou Vánoce symbolem klidu, radosti a rodinné pohody. Už od konce listopadu (někdy i dříve) můžeme kolem sebe vidět vánoční dekorace. Ve školách se zpívají koledy, výzdoba vrcholí a děti se těší na dárky. Za úsměvy a vánočními ozdobami se mohou skrývat příběhy dětí, pro které jsou svátky obdobím napětí, mohou přitom prožívat samotu či nejistotu. Pro ně mohou být Vánoce spíše zkouškou než oslavou.

Než se ponoříte do četby tohoto článku, zamyslete se, jaké pocity ve vás vyvolá myšlenka na pracovní den. Je to klid, podpora a důvěra, nebo spíš úzkost z nového pracovního týdne či obava z negativního hodnocení kolegů nebo rodičů? A jak vzpomínáte na školní léta? Cítili jste se přijímaní a podporovaní, nebo jste se báli udělat chybu a být jiní? Odpověď napoví, zda jste byli v psychologicky bezpečném prostředí.

Umožňujeme dětem, a dokonce je v tom i podporujeme, aby vcelku svobodně vyjadřovaly své emoce. I ty negativní. To bývá pro ně velmi jednoduché. Zejména nejmladší děti to dělaly i dříve úplně stejně jako dnes. Jen v minulosti velmi brzy dostávaly razantní, podle potřeby opakovanou a většinou jistě i nekorektní negativní zpětnou vazbu na některé výraznější projevy vzteku, zlosti, nesouhlasu. Ale i smutku a pláče.

Důslednost patří k pilířům výchovy. Rodičům občas vytýkáme právě značnou nedůslednost či nedostatečnou vytrvalost s trpělivostí. Kolik dospělých špatně vyslovuje jen proto, že jako malí odmítali trénovat a rodiče nenaléhali a časem se s tím všichni smířili? O dětech raději ani nemluvíme. Přitom velmi dobře víme, že nemalá část našeho běžného konání je docela obyčejný návyk. Jenže ten se zpravidla utváří dlouholetým, a tedy mnohonásobným opakováním.

Výzkumy ukazují, že smrt blízkého člověka u dětí do 15 let není výjimečnou událostí. Ztrátou a procesem truchlení projde 25 % dětské populace,1) a proto je třeba se tématu věnovat.

Proč se lékaři většinou brání radám z internetu a příliš je nedoporučují pacientům? Důvodů je nepochybně víc. Internet nemá základní všeobecné medicínské vzdělání. Neumí se zatím zeptat. Nezná konkrétní kontext, tedy ani individuální historii, takže je nemůže začlenit do rozhodování. Nemá praxi ani zkušenosti. Totéž ovšem platí i pro obvyklé laické uživatele. Na druhé straně pracuje s existujícími zdroji tak, jak to nedokáže žádná jednotlivá osoba. Dokonce ani běžný odborník. Navíc využívá nejnovější, byť někdy dosud důkladněji neprověřené poznatky. A vlastně asi nikterak nerozlišuje mezi validními a podezřelými informacemi. Leckdy je zapotřebí používat kritický přístup, abychom se pokusili udělat si věrohodnější obrázek o problému.

Truchlení je přirozený psychologický proces, kterým lidé reagují na ztrátu blízké osoby nebo jinou významnou životní změnu. Tento proces je individuální, avšak odborná literatura popisuje určité typické fáze, jimiž lidé během truchlení procházejí.

V prostředí, kde se od lídrů očekává rozhodnost, autenticita a odvaha, se stále častěji objevuje tichý sabotér výkonu: FOPO – Fear of People’s Opinions. Strach z toho, co si o nás myslí ostatní, není jen osobní slabost. Je to systémová překážka, která ovlivňuje rozhodování, inovace i kulturu týmů. Manažeři, kteří se příliš soustředí na to, jak budou jejich rozhodnutí vnímána, často nevolí to nejlepší řešení, ale to nejméně kontroverzní. Zaměstnanci, kteří se bojí projevit názor, nepřinášejí nové myšlenky. A týmy, které se snaží „vypadat dobře“, místo aby pracovaly efektivně, ztrácejí smysl pro cíl. Když dáváme větší váhu názorům druhých než vlastnímu úsudku, neřídíme svůj život ani svou práci – necháváme je řídit ostatními. V práci, ale i v osobním životě tak FOPO může rychle zadusit náš lidský potenciál.

Dnes jsme si mnohem méně jistí než před padesáti šedesáti roky tím, jakou roli hraje v našem životě tradičně zjišťovaná inteligence a jaký má vztah ke školní a zejména k životní výkonnosti, tedy především k pracovnímu uplatnění. Sice už ani v té době neplatila těsná vazba mezi předpoklady a výkony, jako tomu bylo ještě o něco dřív, ale vztah mezi úrovní inteligence a školními i pracovními výsledky byl stále vnímán jako v zásadě lineární. V poradenských nálezech k volbě povolání z té doby jsme se mj. mohli dočíst, že klient nemá dostatečné intelektové předpoklady pro studium na příslušné střední škole, protože jeho IQ se pouze blíží horní hranici průměru, nebo je dokonce ještě trošku nižší. Zkrátka inteligence a její odraz v testech byly velmi ceněny.

Dítě má rádo v životě pravidelnost. Když si na ni zvykne, a že to někdy není pro dospělé vůbec jednoduché, dává mu životní jistotu, zesiluje jeho pocit bezpečí, umožňuje mu předvídat chod událostí, reakce lidí kolem něho. Takže pak tento stereotyp nejen neodmítá, ale dokonce vyžaduje. Některé děti málo, jiné hodně, z čehož my děláme div ne autistickou poruchu. Jsou děti, které dělají scény, když nemají na kakao svůj hrníček s kočičkou, odmítají si vzít jiné tričko než se sloníkem… Tyto projevy však nejsou patologické – jsou výrazem přirozené potřeby po stabilitě a předvídatelnosti.

Od první třídy děti učíme, aby uměly brzy samy a dobře psát, číst a počítat. Pro to, aby obstály v životě a cítily se v pohodě, však budou potřebovat ještě něco jiného. Něco, na co stále ve školství nezřídka zapomínáme. A to je schopnost regulovat vlastní emoce a umět fungovat ve vztazích s druhými.

Na konci března se sešli v Hradci Králové učitelé, aby oslavili Den učitelů. Mezi gratulanty byl i vedoucí tamního odboru školství, který se ve svém proslovu nechal slyšet, že učitele oceňuje za to, že „zvládají tu zvěř“. Co na to říct?

Učitelé jsou pro rodiče snadno dostupní odborníci na vzdělání a výchovu dětí. Proto se na ně občas obracejí i s otázkami, které nesouvisejí bezprostředně s edukací a s výsledky jejich dítěte ve škole. Některé se mohou týkat např. sourozeneckých vztahů, jejich co nejvhodnějšího rozvíjení, optimálního školního začlenění pro případ, že existuje možnost volby.

Psycholožka Šárka Miková se mimo jiné dlouhodobě věnuje vzdělávání učitelů. Pracuje přitom s nástrojem, který je základem pro porozumění sobě i druhým, s Teorií typů, vycházející z poznatků zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga.

Umělá inteligence se stává stále důležitějším nástrojem v mnoha oblastech, včetně psychologického poradenství a podpory duševního zdraví obecně. Její použití může nabízet řadu výhod i výzev. Aktuálně v kontextu psychologické podpory pro dospívající, u kterých je nedostatek psychologických specialistů v současné době znatelný, je vlastně každá pomoc vítaná.

Společnost se neustále vyvíjí. S fyzickým ubližováním, vlastně s jakýmikoli fyzickými tresty u dětí, si patrně dříve či později formálně a snad i fakticky poradíme. Přestože zatím stále ještě podstatná část veřejnosti obhajuje jejich vhodnost, byť jistě zejména v útlém věku a ve velmi mírné podobě. Zásadní překážku jejich odstraňování ze života spatřují v tom, že dospělí nevědí, čím účinným je po přestupku dítěte nahradit. Věřím, že osvěta jim nabídne vhodnější způsoby, byť poněkud pracnější i náročnější na přemýšlení.

Dospívání je klíčovým obdobím, během kterého se utváří identita jedince, jeho emoční regulace, vztahy a celkové pojetí sebe sama (Erikson, 1968). V tomto období hrají sociální interakce zásadní roli v procesu formování identity a moderní technologie, především internet a sociální sítě, poskytují zcela nové prostředí, ve kterém tyto interakce probíhají. Obsah, se kterým se adolescenti v online prostoru setkávají, může mít velký vliv na jejich psychiku a prožívání, a proto je nezbytné věnovat tomuto aspektu zvýšenou pozornost.