PhDr. Anna Frombergerová, Ph.D.

Když jsem byla na základní škole, měla jsem velký problém s matematikou. Nešla mi, nebavila mě a učitelka místo podpory reagovala hněvem. Báli jsme se na cokoliv zeptat, protože když jsme udělali chybu, rozčílilo ji to natolik, že musela odejít ze třídy. Měla jsem samé trojky a čtyřky, vlastně byl zázrak, když jsem dostala trojku z testu. Devět let jsem proto věřila, že matematika není pro mě.

Emoce jsou nedílnou součástí lidského života. Ovlivňují naše myšlení, chování i schopnost učit se. Přesto mnoho dětí na základní škole své emoce příliš dobře nezná a nerozumí jim. Neumí je pojmenovat, regulovat ani sdílet. Tento deficit může vést k horší psychické pohodě, problémům v chování a snížené schopnosti zvládat školní nároky. Pro učitele je proto klíčové chápat význam emocí a aktivně podporovat jejich rozvoj u žáků.

V prostředí současné školy se stále častěji setkáváme s fenoménem, kdy nízká školní úspěšnost souvisí s projevy rizikového chování. Adolescence je období zvýšené psychické zranitelnosti, kdy se mladí lidé vyrovnávají s tlakem na výkon, hledají vlastní identitu a usilují o přijetí vrstevníky. Pokud se jim nedaří naplňovat školní požadavky, mohou volit maladaptivní strategie, které zahrnují rizikové jednání.

V dnešní digitální době se děti stále více setkávají s online prostředím, které jim nabízí nepřeberné množství zážitků a příležitostí pro vzdělávání a zábavu. Internet, sociální sítě a online hry se staly nedílnou součástí jejich každodenního života, což poskytuje platformu pro kreativní vyjádření a sociální interakci. Nicméně s těmito výhodami zároveň přicházejí i významná rizika, jako je například závislost na sociálních sítích a hraní her, která může negativně ovlivňovat jejich fyzické a duševní zdraví, vztahy s druhými i školní výsledky. V této situaci je pro učitele klíčové vést s dětmi otevřené a konstruktivní rozhovory o těchto tématech.

Být učitelem znamená být průvodcem, oporou, organizátorem, psychologem i krizovým manažerem. V náročném školním prostředí se však může stát, že i ten nejzkušenější pedagog začne cítit tlak, vyčerpání nebo nejistotu. Jak poznat, kdy je čas vyhledat supervizi, kdy terapii a kdy si věci nechat „sednout“?

Zaměřili jsme se na stále aktuální fenomén, který se týká většiny dnešních studentů – spánkovou prokrastinaci. Možná ji znáte i ze své praxe: žáci přicházejí nevyspalí, nesoustředění, podráždění. A přitom večer „jen chvíli“ scrollovali instagram nebo hráli hru. Co se za tímto chováním skrývá? A jak může škola pomoci?

Učitelská profese není snadná. Kromě předávání znalostí se učitelé setkávají s různorodými situacemi, které studenty mohou ovlivnit emočně, sociálně a psychicky. Tyto situace mohou zahrnovat osobní problémy, konflikty ve třídě nebo mimo ni či jiné těžkosti, které ovlivňují jejich schopnost učit se a růst. Jako učitelé máte jedinečnou příležitost a odpovědnost být záchytným bodem v životě žáků. Klíčové nástroje v této snaze můžeme najít v různých přístupech a způsobech komunikace. Některé si představíme níže a snad i prakticky.

Formování třídního kolektivu je proces, který začíná už v prvních dnech školního roku a ovlivňuje nejen akademické výsledky, ale i celkovou pohodu žáků. Adaptační programy nejsou pouze jednorázovou aktivitou na začátku roku, ale měly by být součástí dlouhodobé práce na vztazích mezi žáky a učiteli. Pravidelné třídnické hodiny pak slouží jako prevence konfliktů, podpora pozitivního klimatu a vytváření bezpečného prostředí.

V profesním světě pomáhajících profesí – psychologů, terapeutů, sociálních pracovníků – je supervize běžným a respektovaným nástrojem rozvoje. Učitelé, kteří pracují často pod velkým tlakem, s různorodými skupinami žáků a čelí každodenním výzvám, si ale přínosy supervize teprve začínají uvědomovat. Supervize totiž není kontrola. Je to prostor pro zastavení, reflexi a kolegiální podporu, která může výrazně posílit profesní kompetenci, psychickou pohodu a kvalitu vztahů ve školním prostředí.

Canisterapie, tedy cílená interakce mezi člověkem a speciálně připraveným psem, se stává stále častěji využívanou formou podpory nejen v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb, ale také ve vzdělávacím prostředí. Přestože její přínosy byly prokázány v mnoha studiích, její začlenění do českého školství je zatím velmi omezené a chybí mu jasné legislativní i metodické zázemí.

Umělá inteligence se stává stále důležitějším nástrojem v mnoha oblastech, včetně psychologického poradenství a podpory duševního zdraví obecně. Její použití může nabízet řadu výhod i výzev. Aktuálně v kontextu psychologické podpory pro dospívající, u kterých je nedostatek psychologických specialistů v současné době znatelný, je vlastně každá pomoc vítaná.

Začátek nového roku je obdobím, kdy se mnozí z nás tradičně pouštějí do novoročních předsevzetí. Všichni víme, že je to ten čas, kdy si slibujeme, že zhubneme, naučíme se nový jazyk nebo strávíme více času s rodinou. Nebo strávíme méně (či více) času přípravami na výuku? Ale jak zajistit, aby se naše sliby sobě samým nestaly planými? Pojďme se podívat na to, jak pracovat s předsevzetími tak, abychom se vyhnuli zklamání a užili si i cestu k jejich splnění. Jak správně volit vlastní cíle?

Dospívání je klíčovým obdobím, během kterého se utváří identita jedince, jeho emoční regulace, vztahy a celkové pojetí sebe sama (Erikson, 1968). V tomto období hrají sociální interakce zásadní roli v procesu formování identity a moderní technologie, především internet a sociální sítě, poskytují zcela nové prostředí, ve kterém tyto interakce probíhají. Obsah, se kterým se adolescenti v online prostoru setkávají, může mít velký vliv na jejich psychiku a prožívání, a proto je nezbytné věnovat tomuto aspektu zvýšenou pozornost.

Často se setkávám u učitelů s názorem, že se žákovské pohodě věnuje nějak moc prostoru i času. Je to možné. Na druhou se ale stále v praxi potkáváme s tím, že mnoho psychických obtíží, se kterými žáci a studenti vyhledávají odborníky, pramení ze školního prostředí. Mnohdy jsou příčinou jejich návštěvy právě učitelé…

K napsání tohoto textu mě přivedla nedávná zkušenost z nejmenované základní školy. Zrovna jsem tam vedla workshop na téma učitelského stresu, ve kterém jsme se obecně dotkli také tématu vlastní i žákovské motivace. Po programu mě jedna paní učitelka zastavila a s opravdu nehraným údivem ve tváři se mě zeptala: „A vy jako děti chválíte?“ V tu chvíli se ve mně prakticky zastavil život. U paní učitelky, která by mě nikdy nepochválila, bych opravdu nechtěla být…

Školní prostředí je místem, kde se setkávají různé osobnosti, temperamenty a sociální zázemí. Zatímco někteří žáci jsou přirozeně klidní a disciplinovaní, jiní vykazují náročné chování, které může narušit vyučovací proces a ovlivnit atmosféru ve třídě. Učitelé se tak často ocitají před výzvou, jak zvládat náročné chování a současně podporovat pozitivní třídní klima. V posledních letech získává na popularitě přístup zvaný PBIS (Positive Behavioral Interventions and Supports), což je systém pozitivní podpory chování, který se ukázal jako velmi účinný při řešení těchto výzev.

Sexualita představuje základ pro identitu člověka, vyjadřuje lásku a spojení, může být zdrojem štěstí a života, definuje vztah k sobě samému i druhým. Cíle sexuální výchovy jsou velmi rozmanité, patří mezi ně například objevení a posílení vlastní identity, získání jazykových a komunikačních dovedností, znalost sociálních a etických norem, kulturní a náboženské znalosti, porozumění procesům v těle či převzetí zodpovědnosti za své sexuální aktivity. Sexuální výchova ve školách má tedy být dle MŠMT součástí výuky na prvním i druhém stupni.

Tématu spánku je v posledních letech věnována stále větší pozornost, a to i kvůli nárůstu spánkových obtíží. Nespavost se vyskytuje u 30–50 % populace a narůstající tendence jejího výskytu souvisí především se zrychleným tempem života nebo nepravidelným cyklem spánku a bdění (Pretl, Smolík, 2021). Je zřejmé, že spánek je klíčovým prvkem pro fyzickou funkčnost našeho těla. Opomínat by se však neměla ani jeho spojitost s lidskou psychikou a wellbeingem.

Pozitivní účinky supervize se mohou dostavit jen za určitých okolností. Jednou z nich je kvalifikace a kompetence supervizorů. Supervizoři musí mít příslušné vzdělání, výcvik a musí se řídit standardy i etickými pravidly. Z analýzy rozhovorů se supervizory vyplývá, že postoje vyučujících k supervizi jsou podle nich zcela klíčové pro následný průběh skupinové supervize. V případě kladných postojů nemusí supervizoři překonávat prvotní nedůvěru či odpor a kladný průběh supervize je povzbuzen. Naopak vstupní negativní postoje vyžadují, aby byly supervizory nejprve ošetřeny, a hlavní náplň supervize se oddaluje.

V roce 2019 deklarovalo přímé zkušenosti se supervizí v učitelském sboru 4,5 % vyučujících z celkového souboru 2 377 osob, o dva roky dříve v obdobně velkém výzkumném souboru to bylo 3,4 % (Smetáčková a kol., 2020). Tento nízký podíl svědčí o řadě překážek, které brání zavedení supervizí a účasti na nich. Některé z nich jsou na straně škol, jiné na straně jednotlivých vyučujících, další mohou souviset se samotnými supervizory.