Úspěch pro každého žáka online

Ač nebyla koronavirová krize jediným tématem konference, i tak rezonovala. Ať už v ozvěnách cizích mikrofonů, nebo v tom, jak byla událost koncipována. Po deváté ráno zasedli účastníci konference ke svým přijímačům a sledovali odpočet do jejího začátku, doprovázený hned několika znělkami. Když dosáhl nuly, přivítali je moderátoři akce – ředitelka SKAV Silvie Pýchová a novinář David Klimeš, každý skrze svou vlastní webkameru. Účastníci mohli vidět rozhraní stránky SlidesLive, která pořadatelům umožnila mít na obrazovce dvě okna. V prvním byl jejich vlastní obraz a v druhém zvolená prezentace. Za využití systému Slido se také účastníků ptali, co je na každém jednotlivém příspěvku zaujalo, a jednoslovné odpovědi se v reálném čase zobrazovaly v okně s prezentací.

„Děkujeme, že jste sem dnes přišli diskutovat s námi nejdůležitější věc v našich životech – vzdělání,“ započal svým úvodním slovem konferenci finský velvyslanec. Navázal na něj ministr školství Robert Plaga a vyjádřil se k tématu středního článku: „Musíme začít pilotovat střední článek podpory. Pokud s tím nepohneme, bude to vzdělávání brzdit více než covidová krize.“

První příspěvek se jmenoval Co nám koronavirus řekl o českém školství a přednesl jej programový ředitel think-tanku EDUin Miroslav Hřebecký. Svou řeč započal příslovím. „Říká se, že v dobách krizí začnou bublat i stojaté vody. Jde o to, každou krizi dokumentovat a najít východisko,“ řekl a oslím můstkem tak přenesl účastníky konference do světa dat.

V podstatě potvrdil to, co se proslýchá – přístup škol byl za jarního uzavření velmi různorodý, rezervy se projevily v minimální koordinaci, ať už ve využívání technologií, nebo obsahu výuky. Jako faktor úspěchu figurovala spolupráce v rámci sboru a aktivní role ředitele. „Ukázalo se, že mnozí ředitelé nejsou pedagogickými lídry,“ shrnul svou řeč. A jak se může školství v důsledku krize posunout? „Je shoda na redukci vzdělávacího obsahu a vyšším podílu formativního hodnocení. Věřím, že tyto úvahy budou pokračovat i po návratu dětí do škol,“ uzavřel.

Po Miroslavu Hřebeckém se slova ujala přímo moderátorka Silvie Pýchová, aby promluvila o projektu Partnerství pro vzdělávání 2030+, který popsala jako „dobrovolné seskupení sedmi organizací“. Projekt se zabývá dvěma problémy: efektivním systémem podpory škol v území a wellbeingem dětí i učitelů. Slovo wellbeing se rozhodli účastníci nepřekládat, ale nejbližším českým ekvivalentem je „pohoda“, a to jak fyzická, tak i psychická, nebo dokonce spirituální.

Během následující diskuse se zastoupením organizací i dalších hostů se diskutující shodli na tom, že střední článek musí být subjekt operující na lokální úrovni. Měl by mít vazbu na konkrétní území, být odborně vzdělaný a být partnerem školám i jiným organizacím zaměřeným na vzdělávání. Rozdílné byly pohledy na pravomoci, které by měl střední článek mít. „Uvidíme, jakou roli bude zastávat ve středním článku moc,“ zamýšlel se Jan Černý z Člověka v tísni. Zdeněk Slejška z Nadačního fondu Eduzměna nato poznamenal: „Pokud do toho půjdeme mocensky, budeme vytvářet protitlaky. Podle mě by měl fungovat spíše ve spolupracujícím módu.“

Mezitím anketa ukázala, že podle publika jsou dvěma nejožehavějšími problémy přetížení ředitelů administrativou a nedostatečný pedagogický leadership na úrovni vzdělavatelů. První problém potvrdil Michal Černý z Asociace ředitelů základních škol ČR: „Různé složky nadřazené školám mají pocit, že ředitele příliš nezatěžují, protože nám toho tolik neposílají. Ale těch složek je spousta a neexistuje mezi nimi koordinace. Takže se stane, že musím něco leckdy vyplňovat několikrát,“ svěřil se.

Po půlhodinové obědové pauze přišel na řadu druhý blok programu, v němž vystoupili zahraniční hosté. Tedy – první částí byly jejich předpřipravené videopřednášky a až na následující, diskusní část se hosté připojili osobně. Prvním z nich byl generální ředitel Finské národní agentury pro vzdělávání Olli-Peka Heinonen, v letech 1992–1994 také ministr pro vzdělávání a vědu. Z jeho povídání vyplynulo, že agentura kormidluje finské školství a stojí za vzývaným finským úspěchem.

Heinonen v průběhu řeči zdůrazňoval tři věci – rovnocennost, důvěru a wellbeing. „Právě rovnoprávnému vzdělávání vděčíme za to, že mezi různými skupinami není tolik rozdílů, a není tak napětí, které by vytvářelo nestabilitu,“ řekl a poukázal na prostupnost systému, který předpokládá, že i po učilišti se člověk bude dál vzdělávat, čímž dělá učiliště atraktivním pro více lidí. Důvěra jde směrem od rodičů k učitelům, od vlády k učitelům a od společnosti ke vzdělání jako hodnotě. Nakonec Heinonen shrnul problém wellbeingu, a to docela lakonicky: „Pokud se žák necítí dobře, učení nebude fungovat.“

Po vystoupení finského řečníku přišla prezentace Andyho Hargreavese, bývalého konzultanta pro OECD, který stojí za známým ontarijským úspěchem a v současné době radí v otázce vzdělávání premiérce Skotska. Na začátku popsal Hargreaves koronavirovou krizi jako „hledání světla na konci tunelu“. „Otázkou je, kam se vydáme, až jej dosáhneme,“ usmál se. To ho však jen dovedlo k tomu, o čem přišel mluvit skutečně. Systém „vedení od středu“, který představil, připomínal spíše filozofii než strategii, což Hargreaves nepopíral. „Jde o filozofii směřující k tomu, dostat lídry tak blízko k praxi, jak jen to jde,“ vysvětloval s tím, že systém vznikl právě v Ontariu. V podstatě se jednalo o promyšlený způsob přenesení pravomocí na jednotlivé školské obvody, které se od sebe vzájemně učily a pomáhaly si.

Diskuse vrátila pozornost zpět k Heinonenovi a opanovaly ji otázky z publika. Opět se točila kolem wellbeingu, konkrétně způsobu, jak jej zajišťovat pro děti i učitele. Heinonen přiznal, že i pro Finy je wellbeing nové téma a že spousta lidí jej chápe jako snahu, aby měly děti snadnou školu. „Přitom je to přesně naopak! Postavíme-li před děti výzvy, budou se mít lépe! Souvisí s tím ale i radost z učení, škola nemá být něco hořkého jako medicína.“ Připomněl také socializační i vzdělávací důležitost zájmových kroužků, které jsou ve Finsku prý velmi oblíbené. Na dotaz, jak se Finům podařilo dát vzdělání takovou důležitost, odpověděl: „Lidé si uvědomili, že aby se vyrovnali ostatním národům, musejí podpořit vzdělanost celé populace.“

Nastal čas pro závěrečný úsek programu, jímž byla diskuse s Andym Hargreavesem, kterou tentokrát moderoval Vladimír Srb. Moderátor hned na začátku trefně poznamenal, že hostem představený systém „vedení od středu“ je spíše kulturou, tedy ritualizovaným způsobem, jakým se věci vedou. Jak však takovou kulturu vybudovat? Ve vztahu k dříve probíranému „střednímu článku“ Hargreaves řekl: „Potřebujete systémově zjišťovat, kdo jsou dobří učitelé, dobří lídři, zkrátka vůdčí osobnosti ve školství. Právě tito lidé by měli v nové struktuře obsadit pozice.“ Hargreaves otevřel také otázku učitelských platů, ale poznamenal, že jen zvýšit platy nestačí: „Co drží učitele u jeho povolání, není vyšší plat,“ řekl a odkázal na dvě pojetí zodpovědnosti – jedno měřitelné a formální, druhé spíše osobní. Aby vzdělávání fungovalo, měl by mít učitel to druhé.