Propojování formálního a neformálního vzdělávání

Každý, kdo alespoň párkrát stál před třídou školáků, třebai na 1. stupni ZŠ, dobře ví, že nástěnným obrazem slona ani vycpaným dravcem děti nepřekvapí. Jestliže ještě před pár desetiletími bylo relativně snadné děti překvapit novou informací takovým způsobem, že seděly a „koukaly s otevřenou pusou“, dnes se to i vynikajícím pedagogům podaří jen zřídka. A není to vinou učitelů. Svět se změnil, lidé jsou zahlceni množstvím informací, samotné znalosti postupně ztrácejí na své hodnotě. Dříve byla tisícisvazková knihovna znamením vzdělanosti a bohatství. Dnes jsou informace dostupné prakticky všem bez rozdílu a zdarma. Role školya vzdělávacích institucí obecně se zásadním způsobem mění. Už zdaleka nejde jen o to předávat vědění. Pokud by škola chápala své poslání jen v této perspektivě, dříve či později by se stala pro velkou část populace zbytečnou. Odborníci o tomto fenoménu píší a diskutují již řadu let, díky epidemii covidu jsme si to však v posledním roce zažili všichni na vlastní kůži. Informace si děti mohou najít samy, rychle, bez většího úsilí, aniž by hodiny a hodiny seděly ve škole. Ale samotné informace, byť pospojované do znalostí, nestačí. Dětem chyběly v posledních měsících kamarádi ve škole, často se mluví v posledních týdnech o zpřetrhaných sociálních vazbách. Avšak ani to není samozřejmě hlavním posláním školy. Dětem bychom mohli umožnit dostatečně rozvíjet vztahy při volnočasových aktivitách. A ve světě, kde si děti sociální potřeby uspokojí ve volném čase a informace a znalosti získají snadno a rychle na internetu, jaká tedy má být role školy?

Na tuto otázku naprosto bez zaváhání odpovídá Strategie 2030+. Posláním školy je rozvíjet kompetence , které děti budou potřebovat k úspěšnému životu, a to jak v práci, v osobním životě, tak ve společnosti. A co to jsou kompetence ? Definicí nalezneme spoustu, ale velmi srozumitelnýa inspirující pohled přineslo doporučení Rady Evropské unieo klíčových kompetencích pro celoživotní učení¹⁾. To popisuje kompetence jako kombinace znalostí, dovedností a postojů, přičemž:

Z popisu kompetenčního pojetí je jasné, že toto vše nenía nemůže být úkolem jen a jen školy. Ale také nejde říci, že škola se zaměří jen na znalosti (ty si děti mohou získat jinde), nebo na dovednosti (podle postupů na YouTube se děti mohou doma naučit ledasco), a už vůbec nejde, aby se škola zaměřila tedy jen na poslední složku, na postoje, protože dobře víme, do jaké míry právě tuto oblast ovlivňuje rodinné zázemí a mimoškolní aktivity dětí. Logicky z toho tedy vyplývá, že klíčovým slovem, mluvíme-li o kompetencích, je propojování. Propojování nejenom jednotlivých složek kompetencí, ale také jednotlivých „světů“, v nichž dítě vyrůstá a které ho formují. A propojení formálního a neformálního vzdělávání je pak již jen nezbytným logickým důsledkem. Základním východiskem je koncept celoživotního učení, tedy připravenost jednotlivce učit se během celého života. Rolí vzdělávacího systému je mj. vytvářet u žáků pozitivní vztah k učenía připravit je na to, že se budou v průběhu celého života kontinuálně učit novým věcem. Celoživotní učení zahrnuje tři navzájem propojené složky – formální vzdělávání, neformální vzdělávání a informální učení.

Formální vzdělávání se odehrává zejména ve školách a jeho prostřednictvím lze dosáhnout stupňů vzdělání (základního vzdělání, základů vzdělání, středního vzdělání, středního vzdělání s výučním listem, středního vzdělání s maturitní zkouškou, vyššího odborného vzdělání v konzervatoři, vyššího odborného vzdělání, vysokoškolského vzdělání). Znaky charakteristické pro formální vzdělávání v České republice vykazuje rovněž vzdělávání předškolní, základní uměleckéa jazykové. Jsou definovány jeho funkce, cíle, obsahy, organizační formy a způsoby hodnocení.

Neformální vzdělávání je zaměřeno na rozvoj znalostí, dovedností a schopností v zařízeních zaměstnavatelů, v soukromých vzdělávacích institucích, ve školských zařízeních (např. zájmové vzdělávání, které poskytuje účastníkům naplnění volného času zájmovou činností se zaměřením na různé oblasti), nestátních neziskových organizacích, v knihovnách a dalších organizacích. Do oblasti neformálního vzdělávání lze řadit některé organizované volnočasové aktivity pro děti, mládež i dospělé, jako jsou například kurzy, rekvalifikace, školení a přednášky. Nutnou podmínkou pro realizaci neformálního vzdělávání je účast odborného lektora, učitele, trenéra či proškoleného vedoucího. Bez dodatečného uznání příslušným orgánem nebo institucí však zpravidla nevedek získání stupně vzdělání.

Informální učení lze chápat jako proces spontánního získávání znalostí, dovedností a schopností z každodenních zkušeností a činností v práci, v rodině a ve volném čase. Zahrnuje také sebevzdělávání, kdy učící se nemá možnost ověřit si výsledky učení. Informální učení na rozdíl od formálníhoa neformálního vzdělávání není organizované a institucionálně koordinované, zpravidla má nesystematickou povahua postrádá formující vliv učitele.

Moderní vzdělávání zaměřené na kompetence musí všechny tři oblasti efektivně propojovat. Bez toho to nepůjde. Znamená to sice změnu myšlení a přístupu, ale zároveň taky obrovskou příležitost pro školy. Příležitost udělat školy pro děti atraktivnější, zajímavější. Příležitost nebýt na vše sám a nechat se inspirovat, přijmout pomoc. Příležitost být mnohem efektivnější a s menším úsilím společně s ostatními vzdělavateli dosáhnout větších cílů.

Tím nejjednodušším krokem, který už náš vzdělávací systém zná, je uznávat výstupy neformálního vzdělávání ve školách. Například u maturit už to tak částečně funguje! Máš mezinárodně uznávanou zkoušku z angličtiny? Tak proč bys dělal profilovou část maturity, když už jsi potřebné jazykové kompetence prokázal! Ale i v této oblasti je potřeba jít dál. Uznání zkoušky je jedna věc, ale proč má dítě s perfektní znalostí cizího jazyka ověřenou certifikátem neefektivně trávit hodiny angličtiny se svými spolužáky? Existují desítky kurzů, které se obsahově překrývají se vzdělávacími plány škol, a pokud žáci a studenti přicházejí do školy již s nabytými znalostmia dovednostmi, pak je třeba jim uznat splnění výstupů a využít prostor pro osvojování si dalších dovedností, podporu potenciálu a posouvání hranice nejbližšího rozvoje.

Zásadní význam pro další propojování různých forem vzdělávání bude mít změna RVP ZV. V ní se promítne nové pojetí provazování činností a vzdělávacích aktivit, které se uskutečňují v rámci formálního vzdělávání v základní škole a zájmového vzdělávání uskutečňovaného ve školních družinách a klubech. Školy všech stupňů je nutné podporovat ve spolupráci s dalšími mimoškolními organizacemi, firmami a odbornými pracovišti. Samozřejmá musí být spolupráces knihovnami a dalšími paměťovými i uměleckými institucemi, centry excelence, science centry, středisky ekologické výchovy a dalšími. Není důvod, aby učitelé ve školách byli na vše sami a nemohli využívat i přímo v rámci výuky obrovský potenciál neformálního vzdělávání, experty, kteří v daném oboru působí, a přizvat je do školy, aby žáky provedli daným tématem a děti tak naplnily očekávané výstupy i méně tradičními způsoby. Mnohé školy mají již nyní zkušenosti se spoluprací nejenom s knihovnami, exkurzemi a vzdělávacími programy mimo školu, ale jsou takové, jež některé dlouhodobé programy neformálního vzdělávání zařazují přímo do svých rozvrhů. A tudy také ukazuje cestu Strategie 2030+ v kapitole 1.8 věnované neformálnímu vzdělávání a celoživotnímu učení!