Vzpomínám na příběh, kdy byl jeden chlapec na okraji školního kolektivu, bez možného vlivu na skupinu. Tehdy jsem byla studentkou Pražské konzervatoře, hudebně dramatického oboru, a do psychologie jsem měla vhled velmi povrchní. Chlapec během tvorby autorského divadelního představení vytvořil postavu, která v ději dramatického díla mapovala cestu k budování lepší pozice v kolektivu. Vrcholem díla bylo, že se chlapec dostal do kolektivu, který ho začal uznávat jako svého platného člena, s čímž se pojily další důsledky takové změny.
Chlapec si našel nové zájmy, které byly inspirující pro ostatní členy skupiny, a začal tak ochutnávat pocit přijetí, bezpečí, úspěchu a svého uskutečňování, což chlapce činilo motivovanějším k aktivnímu způsobu žití, což opět znovu potvrzovalo jeho novou silnější pozici v kolektivu. O několik měsíců později, po představení autorského dramatického díla, nastala změna i v jeho reálném životě, kdy dosáhl lepšího postavení v kolektivu, našel si nové zájmy, a stal se tak inspirací pro své okolí. Chlapec si skrze hru vyzkoušel něco, k čemu by jinak nedostal možnost. Prožil fiktivní zkušenost, která i přes to, že byla sehraná, byla chlapcem prožita. A právě tento samotný prožitek byl pro něj takto transformativní.
Jednalo se o prožitek, který si můžeme v rámci adaptace na nové situace dopřát i ve skupině. Můžeme skrze divadelní vyjádření vytvářet různé formy příběhů a zkoušet si, jaké to je v nich figurovat. Můžeme se tedy na různé situace i připravit či zahájit jednání, které povede k vyhnutí se takové situaci. V rámci adaptačních programů či doby, kterou si sami se svou třídou k adaptaci zvolíte, vidím místo především pro práci na funkčním zdravém kolektivu a zážitková pedagogika se může stát skvělým nástrojem.
Po nejistém a náročném školním roce a po prázdninách máme před sebou opět nejen my, ale i žáci spolu s rodiči další výzvu. Navázat na předchozí školní rok, což může být náročnější než v letech minulých. Ač tlak vlastních ambic či přijímacích zkoušek láká k dohánění učiva, já znovu a znovu upozorňuji na zásadní prioritu, a to na práci s kolektivem, popřípadě jednotlivcem tak, aby byla adaptace co nejpřirozenější, co nejplynulejší a hlavně mírumilovná, ať už k sobě, nebo i k ostatním. A konec konců – i pro dobré školní výkony je zapotřebí bezpečného prostředí, což je ve škole právě školní klima, postavené na společných sdílených normách, hodnotách, vztazích.
Ve vztazích žijeme. Ve vztazích napříč naším životem odehráváme situace běžného dne či situace přelomové, transformativní. Žijeme ve vztazích se svými kolegy, partnery, žáky, politiky, domácími mazlíčky. Žijeme ve vztahu ke světu, ke společnosti a ve všech těchto vztazích zrcadlíme vztah nejnosnější, tedy vztah k sobě samému. I proto je tak zásadní vlastní sebeobraz, sebehodnota, sebevědomí, které do značné míry ovlivňují vztahy s ostatními, ve kterých odehráváme a uskutečňujeme vlastní životy, jež jsou kvalitnější, čím více bezpečí ve vztazích nalézáme, ale i nabízíme.
Vytváření vztahů, jejich budování a práce na nich jsou odlišné v závislosti na vývojových obdobích, kterými člověk prochází, a právě dětství je v tomto ohledu stěžejní pro následné odehrávání života. Netvrdím, že změna vztahu k sobě, ke světu a ostatním není v dospělosti možná, například psychoterapie funguje jako vhodný nástroj ke změně, ovšem formativní zážitky z dětství není možné opomíjet.
V období prepuberty, puberty a adolescence, kdy začíná postupně docházet k emancipaci od rodičů či náhradních pečujících osob, jsou vztahy s přáteli, vrstevníky zásadní. Mimo to, že se skrze ostatní učíme mnohým různým dílčím dovednostem, vrstevníci či přátelé slouží jako určitá referenční skupina, skrze kterou objevujeme, poznáváme a vytváříme sami sebe. A právě proto je práce s kolektivem tak vysoce hodnotná.
Poznámka: V případě dalších paradivadelních systémů, jako je například dramaterapie či teatroterapie, je nutné odborné vedení.