Pandemie a vzdělávání v EU

Koronavirus mění způsob, jakým nakupujeme, žijeme a vzděláváme se. Právě poslední aspekt trápí rodiče, děti i učitele nejen v republice, ale po celém světě. Organizace Spojených národů situaci nazvala „největším narušením školských systémů v historii“, a ačkoliv se krize dotýká školství ve všech zemích, politika v oblasti vzdělávání se u jednotlivých států liší.

Celý svět s obdivem a možná i špetkou závisti sleduje situaci v Dánsku, které na sebe jako první z evropských zemí 13. března uvalilo lockdown, nicméně začátkem dubna již začalo instituce otevírat. Školským zařízením přitom dalo jasnou přednost před hospodami. Školy otevíralo postupně, nejdřív první až pátou třídu a v květnu pak šestou až desátou neboli nižší střední stupeň.

V případě Dánska je zajímavé to, že zvládlo situaci zcela bez roušek. Ostatní opatření však Dánové zaváděli. Vytvořili takzvané „ochranné bubliny“, vždy dvě oddělené skupiny po 12 lidech, lavice drželi dva metry od sebe a dvakrát denně dezinfikovali všechny pomůcky. A hlavně – kdykoliv to šlo, učili venku.

Podle vyjádření Dorte Lange, místopředsedkyně tamních učitelských odborů, pro kanadskou stanici CBC sehrála velkou roli také spolupráce odborů s vládou a komunikace směrem od škol k rodičům. To, jaká opatření školy zavedou na podzim, nechalo Dánsko na ředitelích. Jedna škola například rozdělila třídy do tří skupin a na jejich pokrytí najala extra učitele.

Dánskou cestu kupodivu následoval také Izrael, který naopak světová média prezentují jako špatný příklad. Návrat do škol v květnu započal dobře, děti byly také rozdělené do „bublin“, ale po dvou týdnech opatření polevila. Mohly za to i vlny horka, kdy teplota sahala až k čtyřiceti stupňům, což mělo za následek výjimky v nošení roušek a kontinuální klimatizaci učeben. Důvodem mohla být také velikost tříd, z nichž některé měly přes 30 studentů. Izrael posléze zavíral školy s byť jediným případem, například v městě Hadera, kde kvůli jednomu nakaženému šlo do karantény 2 180 studentů a učitelů. Třetího června musely úřady uzavřít školy docela.

V září byly izraelské školy v provozu zhruba tři týdny, než čísla začala opět narůstat, a až v neděli 1. listopadu se otevřely pro první až čtvrtou třídu. Poučena jarní zkušeností schválila vláda výuku jen čtyři dny v týdnu, s rouškami bez výjimek a za maximální kapacity 20 dětí. Na jednoho učitele teď připadají nanejvýš tři skupiny žáků, aby se zamezilo mísení.

Německé školy zavřely své dveře 16. března, jejich otevření pak zabralo celý květen. Prioritou byli žáci v závěrečných ročnících. Roušky byly povinnost, stejně jako otevřená okna. Jednotlivé spolkové státy však k otevírání škol přistupovaly různě. Například na střední škole ve městě Bonn učitelé lavice dokonce oddělili páskami. V říjnu zaznamenala země opět velký nárůst případů, a rozhodla se proto pro částečný lockdown, týkající se například restaurací, kin nebo bazénů. Školy zůstávají nicméně otevřené.

Slovensko své školy zavřelo společně s hranicemi 12. března, kdy bylo v zemi pouhých šestnáct infikovaných. Po plošném zavření školy neotevřely po další dva měsíce. Učitele symbolicky podpořila i prezidentka Zuzana Čaputová poté, co 6. května na svém facebookovém profilu publikovala příspěvek, v němž se účastnila online hodiny základní školy. První stupeň se vracel do škol 1. června, o dva týdny později byla také zrušena některá opatření – maximální kapacita učeben 13 žáků a povinné měření teploty před vstupem. Na konci června přišly na řadu školy střední a šesté až deváté třídy základních škol. Pro ně zůstala docházka dobrovolná.

Během září se začaly v různých regionech Slovenska zavírat jednotlivé školy. Všeobecná opatření však vláda ohlásila až 12. října. Střední školy přešly na distanční výuku, oba stupně základních škol se nicméně vzdělávají prezenčně s povinností nosit roušku a zákazem aktivit po vyučování. Opatření by podle informací dostupných v době uzávěrky prosincového čísla měla trvat do 27. listopadu.

Na jaře Česko na pandemii zareagovalo včas. V celé zemi bylo jen 41 potvrzených případů, když se ve středu 11. března zavřely základní i střední školy. Při jejich otevírání o dva měsíce později se náš postup od okolních zemí příliš nelišil. Denní přírůstek byl tehdy několik dnů pod stovkou, aktivních bylo 3 390 případů. Prioritně se do škol vrátily 11. května poslední ročníky, dva týdny nato pak celý první stupeň. Žáci museli mít dvě roušky, kladl se důraz na rozestup i pravidelné mytí rukou. Tedy alespoň úředně. Účast však zůstala až do konce školního roku víceméně dobrovolná. Od opětovného uzavření škol 14. října stále není jasné, kdy by se měla výuka obnovit. Původně dnes již bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula sliboval veřejnosti otevření škol 2. listopadu. Současný ministr Jan Blatný je v prognózách ohledně znovuotevření opatrnější a nové informace ke školní docházce zatím neposkytl, přestože ho k tomu skrze média vyzval i vládní kolega – ministr školství Robert Plaga.

Největším nebezpečím trvající distanční výuky je podle prezidenta Asociace ředitelů základních škol Michala Černého rozevírání nůžek znalostí mezi jednotlivými žáky. „Rozdíly, které jako Češi máme, jsou jedny z největších na světě mezi jednotlivými školami, regiony a žáky a ještě se zvětší. A pak je otázka, co s tím, když budou rozdíly takhle obrovské. Pak si tady vychováváme určitou skupinu lidí, kteří jsou odsouzeni k tomu, být nedovzdělaní,“ vysvětluje pro server iRozhlas. Podle České školní inspekce nemělo na jaře připojení na 250 000 žáků.

Z analýzy Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) zveřejněné na serveru Novinky.cz vyplývá, že se v základních školách v září nakazilo jen 8,2 procent dětí oproti 59,3 procentům v práci. V případě vysokých škol, které stát zavřel jako první, se jedná dokonce jen o 2,5 procenta. S ohledem na prezentované příklady průběhu v jiných zemích a možná rizika přerušení prezenční výuky je proto nutné se ptát, zda je plošné uzavření škol efektivním opatřením.