Citová deprivace a zlo ve školách

František Koukolík a Jana Drtilová v knize napříč kulturami a společnostmi mapují lidské zlo, sadistickou krutost, krádeže, podvádění. Takové chování vztahují mimo jiné i k citové deprivaci jedince.

si můžeme vysvětlit . Jako strádání, které si vybírá daň na celý život.

Projevy takového ochuzení můžeme pozorovat odlišně napříč jednotlivými vývojovými stádii. Může docházet k opoždění psychomotorického vývoje, dotyčnému jedinci může chybět spontaneita, velké komplikace dotyčný prožívá ve vztazích s ostatními, ale i ve vztahu k sobě samému. Dále může být důsledkem výše zmíněných okolností nízká míra empatie, která také souvisí se zrcadlovými neurony, čímž upozorňuji na nezanedbatelný význam neurověd v rámci psychologie, psychopatologie, obecně v rámci poznávání člověka.

Johny Bowlby společně s Mary Ainsworth popsali typy vazby dítěte na matku, jež jsou následkem chování matky k dítěti. Tato vazba je v dobrém případě blahodárným vztahem mezi pečující osobou a dítětem. Skrze tento vztah si dítě buduje vztah k ostatním, k sobě, vztah ke světu. Jistá neboli bezpečná vazba je mezi matkou a dítětem vytvořena, jestliže je matka schopná citlivě reagovat na potřeby dítěte, které dokáže saturovat. Matka je svým chováním čitelná a dítě si tak skrze tento jedinečný vztah buduje důvěru. Další typy vazby dítěte k matce jsou vazby nejisté, vytvořené specifickým nesouladem mezi matkou a dítětem či krutým zacházením pečující osoby s dítětem. Chybou by ale bylo se domnívat, že pouze prototypické špatné zacházení s dítětem zanechává takové následky. , kdy například matka odmítá dítě pochovat proto, že je špinavé, nebo proto, že „zlobí“. Taková vyjádření a chování směrem od matky (středobodu života dítěte) k dítěti jsou devastační, drastická, ač takovým aktům může pečující osoba rozumět jako výchovným postupům.

Dalším projevem vlivu takových okolností v dětství může být v následném životě člověka například přílišné bažení po moci. Touha po tom mít běh svého života pod kontrolou je lidstvu pravděpodobně vlastní. Existují ale určité hranice normality, z nichž je možné se v rámci touhy po moci vymykat, což může výrazně škodit nejen dotyčnému, ale i ostatním. To můžeme pozorovat například v politických kruzích, sektách, extremistických náboženských spolcích, ale i ve školách.

Krutostí a násilností, kterých jsme jakožto lidstvo v rámci procesu šikany schopni, existuje velké spektrum: od zesměšňování, vyčleňování, urážení přes nucené požívání psychotropních látek po veřejné simulace popravy, znásilnění. Domnívám se, že i přes to, že o šikaně víme jako společnost stále více, bagatelizujeme ji. Šikana je proces. To, co se může pouhým okem zdát jako bezvýznamné škádlení, například chvilkové zabraňování přístupu k lavici v rámci „hry“, může později v kolektivu dospět k přijetí totalitních hodnot, jež se časem mohou z malého třídního kolektivu přetvořit do celoškolního způsobu zacházení se sebou a s druhými.

Onemocnění šikanou představuje významný problém pro celý kolektiv, tedy nejen pro ty, kteří jsou oběťmi, či agresory. Šikana je významným problémem i pro žáky přihlížející. Jestliže šikana v kolektivu probíhá a přihlížející se nikdy nesetká s tím, že by byla řešena, velmi tím trpí. Tato specifická . Michal Kolář ve své knize poukazuje na důsledky sobeckého zaměření agresora, které pravděpodobně může pramenit z nedostatku sebelásky. Vracím se tedy zpět k začátku tohoto textu. Přijímající vztah mezi dítětem a matkou, kdy matka dokáže autenticky saturovat potřeby dítěte, vede ke zdárnému vývoji vlastní osobnosti. Právě pečující osoby jsou ti, kteří nám mimo jiné nastavují zrcadlo, a my si tak vytváříme vlastní sebeobraz. Jestliže je dítě ze strany pečujících osob psychicky týrané, tedy ponižované, opomíjené, nerespektované, může si o sobě vytvořit takový sebeobraz, který reflektuje chování pečujících osob k němu jakožto k objektu. Možnou formou, jak se s následky takového násilí vypořádá, může být dosycování vlastních potřeb na úkor ostatních či například vznik narcistické poruchy osobnosti, kdy se jedinec může prožívat jako člověk nadřazený. Příčinu však můžeme nalézt v častém a silném zraňování sebevědomí dotyčného.

Tato úvaha není obranou zla. Nabízím zde úhel pohledu na danou problematiku a předkládám jedno z mnoha možných odůvodnění. Zároveň upozorňuji na , kterou ve školách každý den odvádíme. A má to cenu.