Být "jiný" by mělo být v ZUŠ normální

Také příroda je dokonalá, stromy nenapadají žádní škůdci, květiny kvetou v přesně určený čas, a i počasí je zcela předvídatelné na dlouhé roky dopředu. Nikdo se na nic neptá, nikdo nemá žádné pochybnosti, všechno je dokonalé a nikdo nemá žádný problém. Líbí se vám taková představa?

Když jsem před sedmi lety nastupovala do ZUŠ, hrdě jsem prohlašovala, že když jsem už hrála v Carnegie Hall a dalších světových koncertních sálech, můžu i učit na ZUŠ. Kolegové muzikanti se divili: „Ty ses zbláznila, hraješ ve skvělém orchestru, jezdíš po světě a chceš učit?“ a kolegové „ZUŠkaři“ se smáli mému nadšení, „počkej za rok, si to povíme…!“

Ale mě to odjakživa táhlo k dětem. Možná i proto, že jsem od nejútlejšího věku byla „jiná“. Pro svůj handicap (vadu řeči) jsem byla často zdrojem posměchu a výčitek, stála jsem vždy někde osamělá v koutku a bála se jakkoliv projevit. A o to více jsem byla podrobena urputnému tlaku dospělých, abych se stala „normální“. Musela jsem naplňovat jejich představy, touhy, plnit úkoly a podávat výkony na výbornou. Neustále mne hodnotili, přirovnávali k někomu, samozřejmě mnohem lepšímu než já, „nálepkovali“, známkovali a trestali. Dospělí si přáli, abych byla dokonalá, protože jen tak budu moci být v životě šťastná. A když jsem to nezvládala, zbyl jen pocit, že jsem selhala, že jsem „neobstála“. Svou „jinakost“ jsem dál musela skrývat, abych zapadla do všeobecné, majoritní společnosti. Východiskem pro mne bylo nejen čtení knih, protože u toho nemusíte mluvit, ale hlavně hudba. Hrát na housle znamenalo svobodně se vyjadřovat.

A měla jsem velké štěstí! Potkala jsem pár lidí, kteří mi věřili. Ať to byla paní učitelka na základní škole, která ke všem dětem přistupovala s velkou přísností, ale zároveň s hlubokou citlivostí a empatií, později i „můj“ pan profesor s neobyčejně lidským úhlem pohledu a další, kteří mi pomáhali. Pedagogiku jsem studovala na konzervatoři i na hudební fakultě, ale neměla jsem pocit, že bych se naučila něco užitečného a smysluplného, nějak mi to nestačilo. Začala jsem tedy sama pročítat odbornou literaturu, hledat a nacházet alespoň částečné odpovědi na své nezodpovězené otázky. A zřejmě i proto jsem při nástupu do ZUŠky neměla ambice vychovat nové virtuosy, „Kubelíky, Suky a Hudečky“, ani stát se „nejlepší houslovou pedagožkou“ a na soutěžích dostávat diplomy. Neměla jsem ani potřebu předávat své letité zkušenosti koncertní umělkyně z té „nejvyšší úrovně“. Chtěla jsem prostě „jen“ pracovat s dětmi. A ve spojení s uměním? Pro mě ideál!

Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že v ZUŠce nejsem zdaleka sama. Od prvního dne, kdy jsem se vrhla do učení, jsem začala poznávat prostředí školy. Už samotný vstup do budovy školy byl uklidňující. Objal mě jakýsi přívětivý „genius loci“, ve zdech i na chodbách. Je to samotná budova a její vybavení, učebny, pomůcky, nábytek, moderní technologie a nástěnky? Nebo lidé v ní? Kdyby do škol nechodily děti, pedagogové by neměli koho učit a ředitelé by neměli koho „řídit“. Snad se shodneme, že školu tvoří lidé, ať jsou malí, nebo velcí, ať mají jakýkoliv svůj příběh a svou životní zkušenost, třeba šedesátiletou nebo jen šestiletou, ale i to je zkušenost, jediná, kterou mají, a je jejich vlastní. Vždyť děti jsou také lidé, jen menšího vzrůstu a bezbranné. Nemohou se samy živit a šatit, nemohou chodit k volbám, přestože už svůj názor často mají, jsou zcela odkázány na svět a pravidla nás dospělých. A my dospělí si přejeme, aby děti, tím více naše, žily šťastný a spokojený, plnohodnotný život.

Když jsem se začala ve škole „rozkoukávat“, kde jsem se ocitla, zjistila jsem, že je tady něco jinak. Že mí noví kolegové jsou z většiny stejně „jiní“ jako já, včetně ředitele. A mou prvotní reakcí bylo: „Je toto prostředí vůbec pravdivé?“ Dobře jsem znala nejenom z dětství, jak člověk, má-li jiné myšlení, jiné názory a jiné principy, musí neustále odolávat nadávkám, nepochopení, odsouzení nebo v nejhorším případě lhostejnosti! Je snad tento pedagogický sbor dílem náhody, záměru nebo dílem úzkého konkurzního řízení? Téměř denně slýcháváme z médií a od politiků, že „jde o budoucnost našich dětí!“, ale je to zřejmě myšleno za deset, dvacet let? Jenže „naše děti“ už budou dospělými a znovu budou říkat, že jim jde „o budoucnost jejich dětí“? A v této přítomnosti, v současnosti se formuje jejich příští život.

Stala jsem se součástí kolektivu, kde se učitelé učí „tady a teď“! Jak učit, jak vést děti k naslouchání jak druhým, tak i sám sobě, snaží se jim otevřít jejich vnitřní motivaci, jejich „chtění“ a umožnit ho realizovat. A oč více překvapená jsem byla, že se mi tady začalo dostávat i dalšího „sebevzdělávání“, které jsem tolik postrádala na svých školách, ať to byl kurz „Respektovat a být respektován“, „Hodnotové vzdělávání“ podle Cyril Mooney, kurz o dětech se speciálními vzdělávacími potřebami, že ve školním vzdělávacím programu jsou zařazena slova jako „kreativita“, „sebehodnocení“, „radost a štěstí“, „samostatnost“, „časoprostor“, a nakonec i věta: Což jsem začala doplňovat slovy „ani žádný učitel…“. Tady vás nikdo neodmítne s prosbou o radu či pomoc, tady vědí, že každá věc je důležitá a každým jedním dítětem je potřeba se zaobírat. Ať je to jakkoliv těžké.

Dětem, které přicházejí k přijímacímu řízení a zkoušce z talentu, namísto osamělého přezkoušení u klavíru z intonace, rytmu a dalších schopností učitelé čtou pohádku, hrají si s nimi na různé nástroje a ony, ve skupinkách sedící na koberci, si ani nevšimnou, že jsou zkoušené. A nezáleží, s jakou „nálepkou“ dítě přijde „z venku“. Do této školy jsou přijímány děti s vývojovou dysfázií, dysgrafií, dyslexií, barvoslepé, hyperaktivní, děti uprchlíků, z různého sociálního prostředí a další „jiné“. Hrají na nejrůznější hudební nástroje, v orchestrech, souborech, zpívají ve sborech, malují obrazy, recitují básně, hrají divadlo nebo tančí. Klučina, který přijel z jiné země do zcela neznámého prostředí a nikdo si nedokázal představit, že by minutu stál v klidu bez běhání z rohu do rohu, který nezvládal kolektiv více jak čtyř dětí, dnes hraje velmi soustředěně na housle a koncertuje ve smyčcovém souboru s dalšími dvaceti dětmi. Dívka s Aspergerovým syndromem zpívá ve sboru, žák s vadou řeči hraje v LDO jednu z hlavních rolí. Jsou tu děti s nejrůznějšími „diagnózami“, ale vy je nepoznáte, protože A když přijde k talentovým zkouškám dívenka, která chce hrát na klavír, ale má ochrnutou levou paži, přijímací komise se začne radit, jaký repertoár by byl pro ni „vhodný“ a jakým způsobem ji zapojit, protože „ta holka má evidentně nadání a zájem!“

V dnešní době je velmi moderní mluvit o rovných příležitostech, o respektu, demokracii a svobodě. Učíme se rozpoznávat a diagnostikovat (především u dětí, odlišnosti od „normy“, určenou odborníky) a zároveň se trochu bojíme. Je to přirozené, strach máme z něčeho všichni. Z agresivity, z nepochopení, je to i obava z neznámého, nepoznaného. Často se bráníme, nechceme se vzdát starých návyků, protože si nejsme jisti, zda si dokážeme vytvořit nové. O to více se obáváme o své děti, zda obstojí v tomto prostředí, v této společnosti, jako by stál před námi neviditelný nepřítel a my s ním museli neustále svádět boj.

Erika Landau, psycholožka a zakladatelka Institutu na podporu věd a umění pro děti a mládež, ve své knize „Odvaha k nadání“ píše hned v úvodu: . Její profesní zkušenost s více jak pětatřiceti tisíci dětmi ji dovedla k názoru, že

V této škole už nechtějí dělat neustálé „hodnocení“ druhých. Raději se zabývají „hodnotami“. Ani se nebáli zrušit postupové zkoušky, na jiných uměleckých školách zcela běžné. Nemají ani hierarchické rozdělení učitelů na nástrojové vedoucí a jim podřízené. Místo toho si založili tematické sekce, kde se dobrovolně scházejí a radí se nad tématy, která je zajímají. Mezi sebou tak sdílejí zkušenosti v sekci „Zahraniční inspirace a kontakty“, „ICT a digitalizace školy“, „Komunikace s rodiči“ nebo „Společné vzdělávání“. Ve škole pracuje i koordinátorka pro práci se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, děti navštěvují „hudební dílny“, kde je hlavním tématem „nekonečná kreativita“, a na pedagogických radách často ředitel svůj pedagogický sbor s laškovným pohledem oslovuje: „všichni jste mimo…, jste mimo…, jste mimořádní!“. A velmi si hlídá, aby svým učitelům nikdy nebyl „nadřazený“, přestože jim je „nadřízený“.

Zdá se vám to nepravděpodobné? Nebojte se, i tito učitelé jsou jen obyčejní lidé. Řeší různé problémy, mají vlastní pochybnosti a rozhodně nejsou dokonalí. Jsou možná odlišní jen v tom, že jsou otevření a nejsou lhostejní. Uvědomují si, že učit se novému, jak dělat věci jinak, je normální a potřebné a že každý člověk (dítě) má svou jedinečnost. A když se něco nepodaří, mohou si říct ono formanovské: „Alespoň jsme se o to pokusili…!“ Jean Claude Ameisen, lékař, výzkumník a člen Národního institutu pro etiku, tvrdí

Když jsem jedno odpoledne procházela knihkupectví (odjakživa miluju knihkupectví, jejich zvláštní atmosféru, vůni a klid), na nejspodnější polici jsem objevila dvě útlé knížky, položené na sobě. Jedna se jmenovala „Vítejte v Autistánu“ a druhá „O kolečko míň aneb Můj život s autismem“. Obě napsané Josefem Schovancem, pozoruhodné čtení, kdy se dostáváte do prostředí zcela neznámého a zároveň tolik blízkého a srozumitelného. Autor je autista a dokázal vystudovat školy, získat tituly, doktorát z filosofie, ovládá desítky jazyků, přednáší a píše knihy. A v jedné z nich filmová producentka Sophie Révilová, která s ním natočila dokument, napsala v předmluvě:

Možná kdyby paní Einsteinová dala na všeobecné mínění nastavených pravidel tehdejšího školství, svět by neměl šanci poznat nositele Nobelovy ceny Alberta Einsteina. Propadal z několika předmětů, nebyl schopen se soustředit na věci, které ho nezajímaly. Později, už jako vědec, o sobě tvrdil: Až jeho zvídavost dala lidstvu jedno z největších poznání, a možná i proto, že celý život hrál na housle a v hudbě nacházel souvislost se zákony vesmíru. Forrest Gump měl také štěstí. Jeho maminka v něj věřila. Věděla, že i přes jeho handicap může být světu užitečný. Myslel si o sobě, že je hloupý, ale ona věděla, jak jsou jeho názory a pocity pravdivé a moudré. A našla v sobě odvahu poslat ho žít do „normálního“ světa.

A tak i my se v naší ZUŠce snažíme hledat nové jedinečnosti, jiné úhly pohledu a názory, poznávat děti jakékoliv a prostřednictvím hudby, tance, divadla i výtvarného umění jim vytvářet bezpečné prostředí, aby pak s odvahou mohly samostatně vyrazit do toho „normálního světa“. A není náhodou, že ve školním vzdělávacím programu máme uvedeno: A mně se vždy chce dodat, lépe řečeno tajně si pomyslím své velké přání – aby se ten „mikrosvět“ naší školy proměnil na „makrosvět“! Jenže žádná kouzelná hůlka takovou moc nemá, tady nepomůže ani Harry Potter. Musíme si pomoct sami. Jde jen o poznání, že

Od mého nástupu do ZUŠ uplynulo už pár let. Přestala jsem se obávat dělat věci jinak, začala jsem otevřeně mluvit, někdy dokonce až příliš, učím se spolu s dětmi spoustě nových dovedností a nacházím štěstí i ve své nedokonalosti. A když se mě dnes ptají kolegové muzikanti: „Tak jak je, už tě to nadšení přešlo?“ Popravdě odpovídám: „Pořád ještě ne.“