Název známé knihy „Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole“ od Roberta Fulghuma mluví za vše. Je to přece mateřská škola a její zaměstnanci, kteří mají naučit dítě samostatnosti, sebeobsluze a ideálně i zdvořilému chování. Zdatnější pedagožky ještě přidají barvy, roční období a s tím spojené zvyky a navrch několik receptů na zdravé svačinky, co si děti zvládnou vytvořit samy.
Nebo ne? Má snad těmito dovednostmi dítě disponovat již před nástupem do mateřské školy? Je automaticky počítáno s tím, že se o sebe dokáže, úměrně svému věku, starat? Očekává školka, že dítě zvládá základní sebeobsluhu (od umytí rukou a použití toalety či kapesníku přes nalití nápoje až po obutí tenisek), dokáže představit sebe a své nejbližší, zvládá hru s vrstevníky a k tomu všemu je emočně dostatečně odpoutáno od svých rodičů, kteří se o něj do této doby leckdy bez jediného vystřídání někým jiným starali? Nebo je to snad nezbytná podmínka toho, aby dítě do světa mateřské školy vplulo pohodlně, bezpečně, a tedy i šťastně? Nechceme toho po dětech (anebo spíš po jejich rodičích) moc? Nestačí, když se mu bude ve školce jednoduše líbit? Na písku v okolí našeho domu jsem často slýchávala: „Však on to ve školce dožene.“ A začala jsem nabývat dojmu, že všechno přijde věkem, časem a nějak to dopadne. Opak však byl a je pravdou. Díky zkušenostem se soukromou i státní školkou vím, že pokud dítě zvládá alespoň do jisté míry výše uvedené již v září, tedy při nástupu, vše probíhá mnohem snadněji. Nerada bych ve čtenáři vzbudila dojem, že jsem se snažila vychovat, resp. „vycvičit“ své dítě tak, že si od tří let zavazuje sám boty, k tomu si v angličtině vyjmenovává dny v týdnu a hygienu rukou i mimo pandemii ovládá lépe než leckterý chirurg. Měla jsem však to štěstí, že jsem narazila na paní ředitelku, která právě nástup do mateřské školy považuje za klíčový okamžik pro celou rodinu; tedy nejen pro dítě, ale i pro rodiče a školku. Vnukla mi myšlenku, že tento „projekt“ zařazení syna do kolektivu školkových dětí je náš společný a jedině společnými silami jsme schopní jej zvládnout.
Školka zajišťuje svým vybavením vše pro to, aby byly jednotlivé úkony pro děti zvládnutelné (pochybuji, že doma všichni máme umyvadlo či toaletu ve výšce našich dětí), ze strany rodiny požaduje pouze součinnost při nácviku těchto činností. A právě způsob, jak tuto skutečnost oznámí ředitelka rodičům, je dle mého názoru zásadní. Možností je v dnešní době hned několik. Tradičnějším způsobem je papírová brožura, kterou rodiče obdrží například během Dne otevřených dveří přímo ve školce. Rodič nemusí vyhledávat tyto požadavky na internetu a na druhou stranu si může školka přizpůsobit očekávání svým potřebám. (Dá se předpokládat, že školka mající u vchodu rušnou silnici bude mít požadavky na vnímání závažnosti a nebezpečnosti dopravy odlišné od lesní či vesnické školky uprostřed zeleně.) Modernější variantou jsou krátké webináře na toto téma či informační spoty nebo jen upozornění na facebookovém profilu školy, kde jsou rodičům objasněny požadavky, stejně jako i důvody, proč je tak nutné, aby si jejich Matěj, Karel či Maruška dokázali obout boty a sundat tepláky. Pokud se totiž rodič v dětském kolektivu nepohybuje více před nástupem svého dítěte do školky, dokáže si jen stěží představit náročnost této práce během celého školního dne. Hovořit o rozdílu v nápomoci při oblékání jednomu a 25 dětem není ani namístě. Za velmi přínosné ze strany školky lze považovat i odkazy na odbornou literaturu, kde se může dítě společně s rodiči seznamovat s chodem školky a zvyklostmi a z toho plynoucími očekáváními či požadavky na budoucí malé žáky. Publikace jako „Flandil ve školce“ od autorky B. Hamblin či obrázková publikace „Rok ve školce“ (L. Przemyslaw) by mohly zaujmout čestné místo v knihovně těchto dětí. Pochopíme-li my, jako rodiče, že je to jen a pouze v zájmu našeho dítěte, aby bylo samostatné, bude nástup do nové životní etapy příjemnější pro všechny z nás. Dítě se bude vracet ze školky spokojené a tím, jak všichni víme, budeme následně spokojenější a klidnější i my rodiče. Pochopí-li školka, že rodič před nástupem prvního dítěte o většině zvyklostí neví (vzpomínky na vlastní dětství jsou zkreslené) nebo nepřemýšlí a pouze se postupně seznamuje s chodem mateřské školy (a často, mluvím-li sama za sebe, i obdivně přihlíží a inspiruje se) a rodiči pomůže, dá se toto období zvládnout nejen s klidem, ale i s radostí a spokojeností, že daný „projekt“ doběhl do zdárného cíle.