ADHD u dívek (1. část)

Projevy a příznaky typické pro poruchu ADHD se popisují posledních 200 let. Během té doby ADHD mělo řadu názvů a definic (McGough, 2014). Vývoj jednotlivých názvů se posunul od důrazu na příčinu diagnózy ke snaze vyjádřit charakteristiky, které popisují chování člověka (Ptáček a Ptáčková, 2018). Celou historií však převládá jeden konzistentní názor, že ADHD je porucha mozku (McGough, 2014).

Celková četnost ADHD je udávána v rozmezí 3–9 % (Malá, 2008). Rozdíly se pohybují mezi hyperkinetickým syndromem a ADHD. V praxi stále přetrvává vícero označení pro ADHD. Pohled na tuto poruchu se v jednotlivých diagnostických manuálech liší. Desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) používá pro označení ADHD termín a řadí ji mezi poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (ÚZIS ČR, 2017). Naproti tomu ICD-11 (WHO, 2018) již pracuje se standardním označením a zařazuje ji do skupiny neurovývojových poruch. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, páté vydání (DSM-V), rovněž používá termín a řadí ADHD mezi neurovývojové poruchy (APA, 2015). Hyperkinetická porucha se dle MKN-10 vyznačuje častým nástupem obvykle v prvních pěti letech života, nedostatečnou vytrvalostí v činnostech, tendencí přebíhat od jedné činnosti ke druhé a dezorganizovanou, špatně regulovanou a nadměrnou aktivitou. Současně se však může objevovat mnoho dalších abnormalit. MKN-10 popisuje děti s hyperkinetickou poruchou jako neukázněné, impulzivní, často bezmyšlenkovitě porušující pravidla a náchylné k úrazům. Mezi ostatní děti příliš nezapadají a vyskytuje se riziko vyloučení ze skupiny. Jejich vztah k dospělým bývá sociálně nekontrolovatelný. schopnosti jsou často narušené a objevuje se opoždění v motorickém a jazykovém vývoji. Druhotnými komplikacemi může být disociální chování a nízké sebehodnocení (ÚZIS ČR, 2017). ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) dle ICD-11 je charakterizována nepozorností a/nebo hyperaktivitou s impulzivitou, přičemž projevy