Organizace nemohou existovat bez komunikace, v níž si zaměstnanci předávají důležité myšlenky, rady, informace a zpětnou vazbu, aby mohli koordinovat svůj postup a dosahovat zamýšlených cílů. Právě komunikace zaměřená na plnění pracovních úkolů bývá obvykle považována za jádro pracovního dorozumívání. V každodenním životě organizace je však zastoupena také volná, nezávazná sociální řeč (small talk), která nepřenáší žádné klíčové informace pro samotné plnění pracovních povinností. Objevuje se v hovoru ve společných prostorách, v neformálním povídání před poradou nebo jako přechod k vážnějším tématům při náročných jednáních, například při hodnoticích rozhovorech. Její obsah se může zdát povrchní (někdy až triviální) a z pracovního hlediska neefektivní či nežádoucí. Poznámky o počasí, otázky na zdraví nebo konstatování zcela zjevných skutečností se však nevyměňují proto, aby informovaly, a už vůbec ne proto, aby vyjadřovaly nějakou hlubší myšlenku. Když se ale podíváme na každodenní pracovní zkušenost, ukáže se, že small talk funguje jako sociální pojivo. Je to prostředek, jak reagovat na přítomnost druhých, navázat kontakt a vytvářet pocit spojení.
Velké věci se často odehrávají v malých rozhovorech
Vydáno:
24 minut čtení
Velké věci se často odehrávají v malých rozhovorech
PhDr.
Jan
Voda
Ph.D., MBA
ředitel základní školy Wonderland Academy
V běžném pracovním světě by například bylo považováno za nepřirozené začít poradu bez krátké neformální interakce. Právě v této samozřejmosti se ukazuje, že
small talk
není jen konverzační výplň („vata“), ale běžná
součást pracovního rytmu
, která má své konkrétní sociální účinky.
Small talk
usnadňuje navazovat kontakt, vytvářet přátelské interakce, vyvolává atmosféru družnosti, posiluje pozitivní sociální emoce a zvyšuje ochotu dělat pro druhé něco navíc. Představuje tak základní normu pracovního života, která může mít významný dopad na pracovní výsledky zaměstnanců. Může zjemňovat třecí plochy a vypjaté situace, zlepšovat náladu, vytvářet pozitivní skupinové klima a upevňovat pocit sounáležitosti. Často otevírá prostor pro to, aby později bylo vůbec možné vést těžší, hlubší nebo citlivější rozhovory.Zároveň však mnoho lidí považuje
small talk
za zbytečný,
vyčerpávající nebo rozptylující
, protože může narušovat soustředění a pracovní zaujetí a ubírat čas i mentální kapacitu. Proto si někdy lidé vytvářejí odstup: přicházejí na porady na poslední chvíli, aby se vyhnuli nezávazné konverzaci, nebo si v kanceláři nasazují sluchátka, aby odradili kolegy od zdvořilostních poznámek. Výzkum však ukazuje něco zajímavého: lidé mají sklon podceňovat, jak pozitivně na ně krátké povídání s druhými působí, pokud jde o jejich pozitivní naladění a celkovou pohodu. Vzniká tak sociální paradox: lidé se mu často vyhýbají, ačkoli zároveň mají přirozenou
potřebu sociálního spojení
.Jestliže mají krátké neformální rozhovory takový význam už v běžné horizontální komunikaci mezi kolegy, jejich význam se ještě zvyšuje ve chvíli, kdy do nich vstupuje nadřízený. V jeho případě už totiž nejde jen o zdvořilostní výměnu nebo o sociální rituál. Každý krátký rozhovor se stává i
drobným aktem vedení
, jímž si vedoucí udržuje kontakt s lidmi a s realitou jejich práce.1) V několika větách na chodbě, v minutě před poradou nebo v krátkém zastavení u pracovního stolu se může odehrát něco podstatného: potvrzení vztahu, zachycení nálady, vytvoření bezpečí, povzbuzení, včasné rozpoznání napětí nebo prosté lidské ujištění, že vedoucí není odpojen od reality lidí kolem sebe. Většina nadřízených nepůsobí na své lidi ve formálních situacích (porady, pre