Učící se komunity učitelů

V náročných povoláních, jakým učitelství bezesporu je, si totiž lidé vytvářejí návyky, které jim pomáhají práci zvládnout. Jedná se o rutinu vznikající mimovolně a zautomatizované procesy jsou pak zkušenostmi vyladěné tak, aby byly co nejprospěšnější s ohledem na činnosti, které učitelé provádějí. Jedná se například o způsob zadávání úkolů, hodnocení žáků či kladení otázek.

Když učitel do své výuky zavádí nové učební strategie, jeho dříve prospěšné návyky mu mohou bránit právě proto, že jsou prováděny mimoděk a automaticky se vynořují v určitých typických situacích. Snaží-li se pedagogové ve své praxi změnit více než dvě nebo tři věci najednou, častým výsledkem je, že nedojde k očekávanému efektu. Nezřídka se v některých ohledech, jako je dynamika, tempo hodiny či plynulost aktivit, naopak zhorší a oni se následně vrátí zpět ke způsobu práce, který mají zažitý a ověřený. K zažitým a ověřeným postupům se paradoxně vracejí i ve chvíli, kdy nové metody ve třídě fungují dobře. Je totiž obtížné udržet je dlouhodobě bez další podpory.

K vytvoření učitelské komunity vede cesta přes dvě další, předchozí aktivity. Jde o seznámení se se základním rámcem formativního hodnocení prostřednictvím odborné literatury či návštěvy vzdělávacího kurzu pod vedením zkušeného lektora, který představí pět základních strategií formativního hodnocení včetně vhodných praktických tipů. Tyto strategie totiž vytvářejí rámec, ve kterém se pak učitelé dále orientují. Jakkoliv se může zdát, že jednorázové vzdělávání jde mírně proti naší myšlence dlouhodobé a systematické práce s učiteli, v kombinaci s vhodnou publikací, ve které je proces detailně popsán, to může být dobrý start.

Když se následně v jedné škole sejde více podobně smýšlejících učitelů, je vytvořen základ učící se komunity.

Důležité je, aby byla komunita tvořena pedagogy, kteří jsou o jejím smyslu přesvědčeni a jsou odhodlaní překonávat počáteční obtíže. Když budou do činnosti tlačeni shora, budou formativní hodnocení aplikovat pouze formálně a ani pro ně, ani pro žáky nepřinese mnoho pozitivního. Takové počínání může ve finále mít na celý – již tak křehký a často přetížený – ekosystém školy a učení žáků negativní dopad.

Samotná komunita nemusí být bezpodmínečně zřízena v rámci učitelského sboru jedné školy, může naopak velmi dobře probíhat napříč různými subjekty. Stěžejní podmínkou pro úspěšné fungování je skutečná dobrovolnost. Je to stejné jako se žáky. Motivovaný žák má větší snahu v tom, co dělá, lépe překonává překážky a přejímá odpovědnost za dosažení vytyčených cílů.

Aby setkání měla co největší efekt, je třeba, aby splňovala několik formálních náležitostí. Formalizace pomáhá obzvláště u interních skupin, kde se učitelé znají a hrozí sklouznutí k určité neukázněnosti. Doporučuji začít sepsáním základních pravidel skupiny, která se účastníci svým podpisem zavazují dodržovat.

Důležité je také dohodnout se na pevných termínech setkávání. Vyzkoušený rozestup je jeden měsíc. Kratší rozestupy neumožňují dostatečný prostor pro vyzkoušení nových technik, setkání po výrazně delší době naopak ztrácejí na dynamice.

Dále musejí být vyučující ochotni investovat svůj čas a na každé setkání si vyhradit minimálně 60 minut. Rozsah jednoho setkání se odvíjí od velikosti skupiny, čím větší skupina je, tím více času jednotlivá setkání zaberou, protože je třeba dát prostor všem účastníkům. Učitelé mohou začít setkávání ve dvojicích s osobou, se kterou jsou ochotni sdílet i případné neúspěchy a od níž jsou také schopni přijmout kritiku. Skupina se pak může rozrůstat, ale při počtu vyšším než 10 pedagogů v jedné skupině se vytrácí efektivita.

Každé setkání má mít jasně danou strukturu a učitelé by měli být obeznámeni s tím, co se od nich očekává. Zde pomáhá role facilitátora, tedy jednoho člena týmu, který řídí diskusi, hlídá čas jednotlivých bloků (úvod, startovací aktivita, feedback, nové techniky a nástroje, osobní akční plán, shrnutí) a sleduje dodržování pravidel. Aby setkání měla smysl, je potřeba vytvořit takové prostředí, ve kterém se členové nebojí sdílet s ostatními své vlastní materiály z praxe, jako jsou přípravy na hodinu, testy, poskytnuté zpětné vazby. Jedině prostřednictvím konkrétních příkladů si mohou učitelé vzájemně poskytovat formativní zpětnou vazbu a potřebnou podporu.

Nedílnou součástí setkávání je také tvorba individuálního plánu aktivit na další měsíc pro každého učitele. Písemný plán a vědomí toho, že na dalším setkání budou s kolegy sdílet své zkušenosti, motivují pedagogy věnovat čas novým postupům a brát je jako prioritu.

Chceme-li učitelům pomoci změnit jejich třídní návyky, musíme počítat s tím, že je to velice náročný úkol.