Odpovědnost dětí z pohledu současné právní úpravy

Vydáno:

V naší současné moderní společnosti se klade velký důraz na uplatňování a respektování lidských práv a svobod jednotlivců. Důraz na plnění právních povinností je minimální. Svoboda jednotlivce se často chápe jako možnost dělat si, co se mi líbí, co teď zrovna chci, a na nic a na nikoho se neohlížet.

Jestliže si člověk neuvědomuje limity své svobody, může tím svobodu ostatních lidí ohrozit. Je důležité si uvědomit, že svoboda člověka je podmíněna právní povinností ostatních lidí jeho svobodu respektovat. Například právo člověka na život předpokládá právní povinnost ostatních lidí jeho život neohrozit.
Představy dětí o porušování právních povinností vycházejí většinou ze zkušeností získaných kontaktem s ostatními dětmi a dospělými. Mnozí nezletilí se pachateli trestné činnosti vědomě stát nechtěli. Často jen podvědomě tušili, že to, co dělají, není úplně v pořádku a že jejich jednání je v rozporu s trestním zákoníkem. Často i to tušení chybělo. To je způsobeno jejich nízkým právním vědomím.
Právní vědomí lze chápat jako určitou představu a znalost jedince o právu. Právo je souborem ve společnosti uznávaných a vydaných pravidel chování, kterými se lidé řídí. Zvyšování právního vědomí není možné bez toho, aby informace z této oblasti dětem a mladistvým byly poskytovány ve školách. To by mělo tvořit nutnou a neoddělitelnou součást základního vzdělávání. Tak lze ovlivnit i kriminalitu nezletilých, jejíž současný stav, jak vyplývá z opakujících se průzkumů, by nás neměl rozhodně ponechávat v klidu. Je třeba si uvědomit, že pro nás všechny platí to známé „neznalost zákona neomlouvá“.
Dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.2) Každé dítě, i malé miminko, má svá práva. Na co všechno mají děti právo?
Základní práva dítěte:
-
prosazování nejlepšího zájmu dítěte;
-
nepostradatelný význam rodiny;
-
nepřípustnost diskriminace;
-
maximální ochrana před nepříznivými vlivy a podmínkami (a to již před narozením);
-
plná právní subjektivita dítěte;
-
respektování jeho názoru, je-li to schopno formulovat;
-
účast na veřejném životě;
-
plnohodnotné zastoupení zájmu a prospěchu dítěte.
Důležité je vědět, kde se ta práva vzala a kde je možné je najít. Když budu chtít někoho přesvědčit, že mám na to právo, musím mu to dokázat vysvětlit.
Nejdůležitější mezníky ve vývoji lidských, a především dětských práv:
-
1924 - Ženevská deklarace práv dítěte;
-
1959 - Charta
práv dítěte vydaná v Chicagu;
-
1989 - Úmluva o právech dítěte;
-
1990 - Světová deklarace o přežití, ochraně a rozvoji dětí.
Deklarace práv dítěte i Úmluva o právech dítěte (dále „Úmluva“) vychází z textu Charty Spojených národů, kterým je zdůrazněno uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech, tedy i dětí. Úmluva o právech dítěte byla podepsána v New Yorku 30. září 1990 a ratifikována 7. ledna 1991 Federálním shromážděním ČSFR. Ratifikace přešla na Českou republiku 1. ledna 1993. Úmluva o právech dítěte je mezinárodní konvencí stanovující občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dětí. Dodržování Úmluvy kontroluje Výbor pro práva dítěte OSN.
Úmluva o právech dítěte poprvé definuje dítě, a to jako každou lidskou bytost mladší 18 let. Definice věku dítěte je významná zejména v otázkách práva dítěte na ochranu. Druhým, poprvé definovaným právem v Úmluvě, je právo dítěte vyrůstat v rodině. Zásadní změnou celé filozofie Úmluvy je právo respektovat a rozhodovat vždy, jak je uvedeno, v nejlepším zájmu dítěte. Protože potřeby dítěte se mění v čase spolu s jeho věkem a událostmi kolem něj, bývá s určením nejlepšího zájmu dítěte v konkrétní situaci někdy problém.
Dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, by mělo být umožněno právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.3) Všechna práva musí být napsána a vydána v zákoně. Zákonem o právech dětí u nás je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
Co je tam důležitého? Například to, že:
-
Každý je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče.4) Když se tedy děti ve škole nebo jinde na veřejnosti chovají tak, jak to není správné, může to každý říci rodičům. A ti by měli situaci doma s dítětem řešit.
-
Dítě má právo požádat orgány sociálně-právní ochrany a zařízení sociálně-právní ochrany, státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a poskytovatele zdravotních služeb (lékaře, nemocnice) o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv; tyto orgány, právnické a fyzické osoby a pověřené osoby jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě má právo požádat o pomoc i bez vědomí rodičů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu.5)
-
Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu. Vyjádření dítěte se při projednávání všech záležitostí, týkajících se jeho osoby, věnuje náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti. Při své činnosti bere orgán sociálně-právní ochrany v úvahu přání a pocity dítěte s přihlédnutím k jeho věku a vývoji tak, aby nedošlo k ohrožení nebo narušení jeho citového a psychického vývoje.6)
-
Dítě, které je schopno s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost posoudit dosah a význam rozhodnutí vyplývajících ze soudního nebo správního řízení, kterého je účastníkem, nebo jde-li o jiné rozhodnutí vztahující se k jeho osobě, obdrží od orgánu sociálně-právní ochrany informace o všech závažných věcech jeho osoby se týkajících; o dítěti starším 12 let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.7)
Považuji za nutné zdůraznit, že nastane-li situace, která ohrožuje řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte, kterou rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte nemohou nebo nejsou schopni sami řešit, je nezbytné přijmout na ochranu dítěte a k poskytnutí pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte potřebné opatření.8) Obecní úřad je povinen takové děti vyhledávat, působit na rodiče, aby plnili své povinnosti, projednat s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte, projednat s dítětem nedostatky v jeho chování. Takže zákon chrání každé dítě, například když se o něj rodiče nestarají tak, jak by to mělo být, nebo když se rozvádějí.
Jsem dítě, můžu si dělat, co chci, jsem nepostižitelný - to si myslí děti a většinou i jejich rodiče. Ale to je právě velký omyl! Když si všechno promyslíme, bude nám jasné, že svým špatným chováním může každé dítě udělat problémy nejen sobě, ale i rodičům.
Děti, to znamená „osoby mladší osmnácti let“, jsou také nazývány jako „nezletilí“. Nezletilý je právní osobností, tj. má práva a povinnosti, a to od narození až do smrti, ale svéprávným se stane až po dovršení 18. roku věku, pokud neuzavřel manželství nebo mu svéprávnost nebyla přiznána.
Práva a povinnosti má tedy každé dítě. Je však potřeba si ujasnit, jaká práva a jaké povinnosti. O právech už víme. Jaké jsou povinnosti? Začneme povinnostmi v nejbližším okolí, v rodině.
Nový občanský zákoník stanoví vzájemná práva a povinnosti pro rodiče i děti: Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost. Dále se stanoví že: Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. A také že: výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.9)
Jsou zde stanoveny povinnosti nejen pro rodiče, ale i pro děti: Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti a je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti. Tato povinnost dítěte zaniká zároveň se zánikem povinnosti poskytování výživy rodičů dítěti. Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací, popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby. Pro určení rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné domácnosti jsou rozhodné schopnosti a možnosti dítěte i odůvodněné potřeby členů rodiny.10)
Každé dítě má i doma své povinnosti, a ty jsou, jak vidíme, dokonce stanovené zákonem. Ve vztazích v rodině se ale samozřejmě neřídíme jen zákonem, ten se používá, až když vztahy v rodině nefungují dobře. Platí tu především zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy a pravidly slušnosti.
Výkon práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Co to znamená? Institut dobrých mravů má nyní své výslovné zakotvení i v právní úpravě.11) Novým občanským zákoníkem na více místech prostupuje všeobecný důraz na lidskou poctivost a slušnost, na to, že aplikace žádného právního předpisu nesmí směřovat k „bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“, na deklarovanou ochranu slabšího, na ochranu rodiny a rodinných vztahů.
Právní stát nemůže fungovat bez předpokladu obecně vyžadované míry poctivého jednání mezi lidmi. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Právě v rodině, jako základu společnosti, se musí dobré mravy kultivovat. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip.12) Ten může být vymáhán i rozhodnutím soudu. Například Ústavní soud ve svém rozhodnutí vzkázal dětem: „Netrestejte rodiče za jejich pomoc!“13)
Nový občanský zákoník se vrací ke koncepci částečné svéprávnosti nezletilých. Nezletilý má způsobilost k právním jednáním odpovídajícím jeho individuální vyspělosti. Podmínkou je, že jde o dítě, jehož rozumová a volní vyspělost se vyvíjí způsobem přiměřeným průměrnému vývoji rozumové a volní vyspělosti jedinců jeho věku. Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.14)
Rozumovou vyspělostí se rozumí schopnost posoudit následky svého vlastního jednání. Tak např. šestileté dítě je zpravidla schopno pochopit, že určitá věc někomu patří a že její vlastník ji může jinému dát zadarmo (darovat) nebo za peníze (prodat).15) Nejsou-li s právním jednáním spojeny negativní následky, stačí, aby byl nezletilý schopen posoudit podstatu právního jednání, a není rozhodné, že nedovede zcela posoudit hodnotu předmětu takového svého jednání, např. že se jedná o vzácnou věc umělecké hodnoty.
Volní vyspělostí se rozumí schopnost své jednání ovládnout, tj. jednání svou vůlí řídit. Nestačí tedy, že nezletilý si je např. vědom, že není v jeho silách postarat se o psa, který je nabízen jako dar, ale jde o to, že je schopen řídit vlastní vůlí své jednání odpovídajícím způsobem. V našem případě tedy bude schopen své jednání řídit tak, aby dal najevo, že dar nemůže přijmout.
Právní jednání musí být co do své povahy přiměřené zároveň vyspělosti rozumové i volní. Současná právní úprava vychází z pojetí objektivního posuzování. Objektivně chápaná rozumová a volní vyspělost se nezkoumá u konkrétního jedince, ale její úroveň je odvozena od obecně předpokládané rozumové a volní vyspělosti průměrných jedinců určitého věku. Jedná se o tzv. vyvratitelnou právní domněnku.
V konkrétním případě je možné právní domněnku vyvrátit prokázáním opaku. Jde o prokázání toho, že konkrétní nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku, neboť míra jeho rozumové a volní vyspělosti je odlišná. Míra rozumové a volní vyspělosti konkrétního jedince může být jak nižší, tak i vyšší než rozumová a volní vyspělost nezletilých jeho věku. Právní jednání, ke kterým není nezletilý vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti způsobilý, musí tudíž uskutečnit jeho zákonní zástupci, zpravidla rodiče. Když se vrátíme k výše uvedenému příkladu, tak rodiče odmítnou za své dítě nevhodný dar.16)
Nezletilý ve věku dvanácti nebo čtrnácti let již bude svéprávný v rozsahu více se blížícímu plné svéprávnosti. Bude tak odpovědný například za dluhy, které si způsobí tím, že pojede „načerno“; povinnost uhradit je nevznikne jeho zákonným zástupcům, ale jemu samotnému. Tedy platí: „Když nezaplatíš a přistihne tě revizor, můžeš dostat pokutu. A když nezaplatíš ani pokutu, vznikne dluh. Dluh se zvyšuje o úroky, a tedy čím je delší doba od uložení pokuty, tím je dluh vyšší. Je pravda, že do 18 let věku nesmí přijít exekutor. Ale den po 18. narozeninách už přijít může. A zatím z nezaplacené pokuty například 500 Kč už je několik desítek tisíc korun.“
Podobně se posuzují i situace, kdy nezletilý způsobí svým jednáním někomu škodu na majetku nebo nemajetkovou újmu, kterou je většinou ublížení na zdraví. Jedná se o škodu způsobenou tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání: Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.17) Takže i žák na prvním stupni základní školy může být odpovědný za škodu na majetku školy, kterou způsobil poškozením lavice, a vzniká mu povinnost tuto škodu nahradit.
Je třeba si uvědomit, že povinnost vzniká podle výše uvedených zákonných ustanovení přímo dítěti, nikoli jeho rodičům. I dítě má tedy povinnost nahradit škodu, kterou způsobí někomu jinému, třeba spolužákovi nebo ve škole. Je to stanoveno v zákoně.
Povinnosti mohou vzniknout i těm, kdo měli mít dozor nad dítětem, kupříkladu prarodičům: Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.18)
Zákon pamatuje také na prevenci, ukládá všem že: Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Co z toho všeho tedy vyplývá? I děti jsou odpovědné za to, co a jak dělají, a nesou si za své jednání důsledky.
ZDROJE
-
Úmluva o právech dítěte, sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí 104/1991 Sb.
-
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
-
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, komentář.
-
Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku.
-
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
-
Nálezy Ústavního soudu.
-
Metodické pokyny MŠMT.
-
NOVOTNÝ, O. Dokonalá práva a svobody a nedostatečné plnění povinností. Právník, ASPI_ID LIT51852CZ.
1 NOVOTNÝ, O. Dokonalá práva a svobody a nedostatečné plnění povinností. Právník, ASPI_ID LIT51852CZ.
2 Čl. 1 Úmluvy o právech dítěte, sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí 104/1991 Sb.
3 Článek 12 Úmluvy o právech dítěte.
4 § 7 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
5 § 8 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
6 § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
7 § 8 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
8 § 9a a 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v posledním znění.
9 § 883 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
10 § 886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
11 § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
12 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04.
13 Ústavní soud v nálezu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13.
14 § 31 zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník.
15 Důvodová zpráva k NOZ.
16 Komentář k NOZ.
17 § 2920 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
18 § 2921 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Související dokumenty

Pracovní situace

Základní momenty novely zákona o pedagogických pracovnících a novely školského zákona
Pedagogičtí pracovníci a pracovní poměr na dobu určitou od 1. 9. 2023 (1. část)
Školský zákon a jeho vyhlášky
2022/2023: Činnosti mateřské školy v 1. pololetí školního roku
Malotřídní základní škola - legislativa
Pravidla rozpočtové odpovědnosti
Shrnutí základních legislativních změn ovlivňujících činnost škol a školských zařízení ve školním roce 2017/2018
Novela maturitní vyhlášky
Shrnutí změn školského zákona k 1. 9. 2015
Evidence pracovní doby ve školství
Jak „číst“ nový občanský zákoník – povaha jeho právních norem
Právní domněnky v novém občanském zákoníku a jejich rizika
Právo na informace o dítěti partnera (nevlastním dítěti)
Blíží se lhůta pro změnu stanov SRPŠ
Pracovní doba pedagogických pracovníků, její rozvržení a evidence
Zápis do prvního ročníku základního vzdělávání – základní souvislosti v rámci školského zákona a prováděcích vyhlášek
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole a konzervatoři - právní předpisy, informace
Leden 2022: Právní předpisy a informace významné pro práci škol a školských zařízení
Prosinec 2021: Právní předpisy a informace významné pro práci škol a školských zařízení
Červen a červenec 2021: Právní předpisy a informace významné pro práci škol a školských zařízení

Poradna

Jmenování ředitele
Odpovědnost školy za škodu - odpověď na dotaz
Cestovní náklady v případě cesty na soutěž - odborná poradna, odpověď na dotaz
Zahraniční výjezd ředitele školy - odborná poradna, odpověď na dotaz
Cestovní náhrady při cestě na školení - odborná poradna, odpověď na dotaz
Čipy ve školní jídelně - odborná poradna, odpověď na dotaz
Volby do školské rady
Dohoda o výkonu práce z domova
Úplata za zájmové vzdělávání
Směrnice
Pracovní náplň
Nekomunikace
Zřizovatel
Doplňková činnost
Zástup
Pracovnělékařské služby
Jmenování ředitelky
Poplatky školní družina
GDPR
Vychovatelka ŠD

Zákony

359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí
89/2012 Sb. občanský zákoník