Eduzměna má za sebou pět let. Pět let věnovaných systémové podpoře předškolního a základního vzdělávání v mikroregionu Kutnohorska s ambicí vytvořit přenositelný model změny k lepšímu i pro další ORP. Co se podařilo, kudy vedly slepé uličky a co bude dál, to jsou témata bilančního rozhovoru s ředitelem Nadačního fondu Eduzměna Zdeňkem Slejškou, který je také hlavním architektem projektu.
„Nejdřív chceme zlepšit pětinu škol, ultimátně pak všechny,“ říká architekt Eduzměny
Jitka
Polanská
spolupracovnice redakce.
Předpokládám, že jste projekt ve všech fázích podrobovali precizní evaluaci. Ostatně musíte vykazovat výsledky soukromým dárcům. Jaká evaluační kritéria jste zvolili?
Zrovna otázka evaluace se ukázala jako dost zapeklitá. V různých oblastech jsme dosáhli pokroku, na kterém se mnoho aktérů shodne, ale jak ho převést na data, jako ho vyčíslit – tam jsme narazili na mělčinu. Ukázalo se to těžší, než jsme si zprvu mysleli.
Proč?
Na začátku jsme si stanovili tři oblasti, ve kterých jsme chtěli posun sledovat. První byl vztah žáků ke škole a učení, protože to z mezinárodních srovnání nevychází moc dobře. Dále jak žáci ovládají základní gramotnosti, čtenářskou a matematickou, a za třetí jak umí řešit problémy a nezvyklé situace, což patří mezi
kompetence
. Zpětně jsme ale museli uznat, že takto postavený úkol nebudeme schopni splnit.Jak to?
Věřil jsem tomu, že pokud školám budeme poskytovat komplexní podporu, zaměřenou na vedení, rodiče i zřizovatele, zákonitě se to odrazí i ve zlepšení všech třech vyjmenovaných parametrů. Ale to byla přílišná zkratka. Abychom mohli vykázat pokrok ve specifických oblastech, museli bychom naše intervence cíleně mířit právě na ně.
A jak jste to vyřešili?
Pro evaluaci