Jak oslovit žáky a studenty a jak podporovat ty nadané?

érovost, respekt, komunikace. Tyto tři zásady považuji za základní podmínky, abych mohl se studenty navázat smysluplnou a dlouhodobou spolupráci. Bez nich to prostě nikdy nepůjde. Nicméně je naivní si myslet, že dokážeme oslovit všechny studentky a studenty, a to z mnoha důvodů. Někteří z nich mají své vlastní zájmy, které jim zabírají mnoho času, závodně sportují, věnují se kultuře, práci, podnikání. Což ale nevadí, důležité je, že něco konají. Tím získávají obrovské zkušenosti, které jim do života klasická výuka nikdy dát nemůže. Minimálně realizovaná v tom duchu, který je v českých školách pořád většinový. A někteří z nich jsou prostě leniví či bez zájmu, bez vnitřní motivace, kterou se vám vybudit nepodaří, ani kdybyste se na hlavu stavěli. Taková je realita.

Také bych rád podotkl, že se často zaměňují pojmy nadaný student a ten, co má výborný prospěch, samé jedničky. Což rozhodně není totéž. A také že talent na něco má každý, jen ho mnozí studenti ještě nestačili objevit. V tom bychom jim měli pomáhat. Někdy se to i přes velkou snahu nepodaří, to nás však nesmí deprimovat a odradit od odhodlání zkoušet to znovu a znovu.

Nyní bych se pokusil vysvětlit základní podmínky, které vedou k oslovení studentů a mně se osvědčují. Nedělám si patent na rozum, pouze sdílím své zkušenosti, každý si z toho může vzít, co uzná za vhodné, anebo postupovat jinak, lépe.

Mladá generace vám odpustí hodně, dá se říci, že skoro všechno. Jedno však ne, a to když vycítí nespravedlnost. Ještě není zkažená, nezná dělání účelových kompromisů. Ještě jsme ji nestačili zcela zkazit. Což se nám časem povede, bohužel. Takže pokud s nimi jednáte , ocení to. A pokud je zklamete, uděláte na ně faul, nejspíš je tím navždy ztrácíte.

Hodně často studentům opakuji: Jestliže od někoho chcete ke své osobě, musíte i vy dané osobě respekt prokazovat. Studentům zásadně vykám, oslovuji je slečno a pane. Mluvím s nimi jako s dospělými lidmi, jako s originálními osobnostmi. Dávám jim najevo svůj respekt a očekávám, že mi oni oplatí stejnou mincí. A kupodivu se to většinou děje. Pokud ale se studenty budu hovořit jako s nesvéprávnými osobami, budu je neustále poučovat, sekýrovat a dávat najevo, jak moc vysoko nad nimi stojím, jak oni nemají právo nic říkat, neboť jsou nezkušení a tak dále, proč by pak oni měli mít respekt k někomu, kdo jim poskytuje jen projevy pohrdání a nadřazenosti?

Dodal bych s projevováním respektu. Snažím se studenty oslovovat při každé možné příležitosti, zasílám jim každý týden zápisy z porad vedení, podobně jako zaměstnancům. Každý rok na začátku školního roku zajdu na jednu vyučovací hodinu do každé třídy a besedujeme o roku minulém i o tom budoucím. Na závěr mi vyplní anonymní ankety, které sám vyhodnotím a rozdělím na veřejnou a neveřejnou část. Ankety pro mě znamenají důležitou zpětnou vazbu, pro studenty možnost se vyjádřit. Po vyhodnocení jsou ankety skartovány. Každý den ráno mezi 7.40 až 8.00 hodin stojím v prvním patře na chodbě, skoro každý zaměstnanec a student okolo mě musí projít. A může se zastavit, přednést svůj návrh, domluvit si schůzku. Nebo potřebné mohu oslovit já sám. Někdy je tam docela fronta... Také se dost často o přestávkách plní ředitelna, zaměstnanci a studenti přicházejí se svými nápady, baví se o projektech, diskutujeme o jejich realizaci. Pochopitelně využíváme i komunikaci elektronickou, ale když je prezenční výuka, dávám vždy přednost osobnímu kontaktu. Je to mnohem efektivnější a pro mnohem lepší.

Studenti jsou také zváni ke kulatým stolům, kde spolu s učiteli a absolventy řešíme konkrétní problémy či vize školy. Mnohdy je přímo pověřuji zastupováním školy při jednání se sociálními partnery, při vedení konkrétních projektů. V drtivé většině případů do nich vloženou důvěru nezklamou. Také jsou ješitní jako my a chtějí uspět. Roli jistě také hraje pocit zodpovědnosti za danou záležitost.

Někteří studenti jsou zaměstnáni na částečný úvazek v PR oddělení, mnozí na dohody o provedení práce, podílí se na budování školy, a to jak prací duševní, tak fyzickou. Například mnohým nevadí se převléci do montérek a pracovat na vytváření Mediálního studia, Coworkingového centra. Opravují, montují, staví. Ale také programují, natáčí videa, podcasty, modelují. Reprezentují školu na mnoha festivalech, konferencích, seminářích, workshopech. Někdy i vyučují své kolegy, ale i učitele, včetně těch evropských, co jsou u nás na stážích.

A ještě krátké zamyšlení nad dalšími potřebnými aspekty pro oslovování studentů.

Pořád říkám, že . Ti musí cítit, že mají otevřené dveře, pokud přicházejí s novým nápadem, a že se budu snažit jim pomoci, aby ho mohli realizovat.

Každý člověk, tedy i každý student, má své silné stránky. Bohužel ve školách se učí většinově všichni všechno na průměr a studenti se většinu času věnují tomu, co jim příliš nejde, abychom je ze systému nevyhodili. A na mají čas až poté, a někdy vůbec. Je tedy třeba do výuky vnášet výběrové volitelné předměty, individualizovat výuku a zároveň zařazovat prvky kooperace v rámci různých projektů krátkodobých, střednědobých i těch dlouhodobých.

Pokud chci po studentech, aby byli schopní kreativní práce, aby byli zodpovědní, musím jim k tomu dát . Nemohu z nich dělat pouhé řešitele, ale musím je pověřovat přímo řízením projektů, musí v nich být spolupracovníky. Mnozí se diví, jak již studenti ve věku patnácti, šestnácti či sedmnácti let dokáží vklouznout do obleku a jít na schůzku se sociálním partnerem. Jak dokáží řídit menší tým, který na daném projektu pracuje. Získávají tak obrovské zkušenosti a rostou osobnostně přímo před očima.

Spoléhat se na vnější motivaci ve vzdělávacím procesu je nedostatečné. Známky, spokojenost rodičů, učitelů, slíbené odměny..., nic z toho nenahradí . Jen pokud ji student má, může být jeho vzdělávání plnohodnotné. Bohužel mnoho učitelů nedokáže tuto vnitřní motivaci vybudit a svým přístupem naopak vede až k vytváření nenávisti studentů k jejich předmětu. Může tak dojít ke ztrátě mnoha možných skvělých odborníků, neboť styl výuky znechutí studentům daný předmět natolik, že se všemu, co s danou problematikou souvisí, i po skončení studia vyhýbají obloukem.

Máloco je tak odtržené od reality jako školství. Často se učí nepodstatná kvanta dat, která jsou marginální pro budoucí osobní, společenský a pracovní život, a mnohdy se studenti musí sami doučit to, co budou skutečně potřebovat. Kvantita a kvalita je rozdíl, bohužel často nedokážeme v probírané látce odlišit to podstatné od balastu. Školy musí , tedy umět se učit novým věcem na základě již získaných znalostí a dovedností, nikoli se našprtat na písemku a za chvíli vše zapomenout. Celoživotní vzdělávání je již naprostou nutností.

Proto tvrdím tři teze. Za prvé: a ušetřený čas věnujme opakování, procvičování a aplikaci znalostí a dovedností. Za druhé: Každý, . Poločas rozpadu odborných znalostí je asi pět let, budoucí absolvent bude muset v životě vícekrát měnit svou pracovní pozici, bude muset prokázat kreativitu a ochotu se stále vzdělávat, pokud se bude chtít prosadit. Za třetí: Nevychovávejme studenty jako budoucí vykořisťované zaměstnance, snažme se v nich . Aby oni sami byli schopni nabízet práci jiným. S tím vším souvisí i výuka dalších dovedností, které budou absolventi stále potřebovat - jednou z nich je kooperace, dovednost pracovat v týmu a ideálně se stát i jeho lídrem, vést ho. S tím vším souvisí i způsob zkoušení. Pokud zadám úkol svému podřízenému, budu nad ním stát a hlídat ho, aby se s nikým neporadil, aby odnikud neopisoval? Nikoli, budu chtít přesný opak. Ale jak většinově zkoušíme na základních, středních a vysokých školách? Přitom přece potřebuji, aby se daný pracovník poradil, aby zjistil všechny dostupné informace, posoudil je, vypracoval analýzu, navrhl varianty řešení, dokázal vybrat a zdůvodnit tu nejlepší a aby ji nakonec i realizoval.

Mnozí kolegové se mě často ptají, jak se mi daří po maturitě oslovit absolventy a získat je pro spolupráci. A já jim odpovídám, že oslovovat je až tehdy je pozdě. , a to doslova. Poprvé je oslovuji s touto nabídkou na Poznávacím kempu v prvním týdnu v září, pak ji mnohokráte zopakuji. Pořád hledám způsoby jejich oslovení,

ředitel Smíchovské střední průmyslové školy v Praze 5

Jaký jsem byl žák a student? Ustrašený, zakřiknutý, nucený permanentně lhát a nedávat najevo, co si myslím. Vzhledem k tomu, jak se hovořilo doma, jsme byli já i moji dva bratři upozorňováni, že když o tom budeme někde mluvit, tak nám zavřou otce. Tomu v roce 1968 sebrali soudruzi pas, a tak s námi nemohl ani k moři k soudruhům z NDR. Komunismus se nás snažil zlomit, vymýt nám mozek. Všichni jsme hráli hru, spolu s našimi učiteli, že něco jiného říkáme a něco jiného si myslíme. Mnohým to bohužel zůstalo již navždy. Toto si nedokáže představit nikdo, kdo nechodil do školy v době komunismu.