Tvořím tento text na konci dubna, kdy mě kolega oslovil, zda bych na základě svých zkušeností z naší školy nenapsal článek o učitelích a jejich podpoře, prý nemusím být až tak moc vážný. Úplně vidím, jak u vás spojení slov "duben" a "podpora učitelů" uvnitř jednoho souvětí vyvolalo v lepším případě pobavený úsměv, v horším případě tiky. Jelikož však zrovna čtete letní speciál, můžeme se i bez lexaurinu trochu uvolnit a dopustit se mírného nadhledu. Sám jsem učitelem 15 let, z toho víc než polovinu času zástupcem ředitelky brněnského Gymnázia AKADEMIA, také jsem zastupitelem jedné z brněnských městských částí, kde se rovněž věnuji školství. Z této perspektivy stručně kolegovi i vám naznačím, co si o tom všem myslím.
Nejdříve v sobě udusím "pozitivistické" nutkání vyjmenovat, jak ve škole podporujeme naše pedagogy pomocí dalšího vzdělávání, zintenzivňujeme spolupráci s Pedagogickou fakultou MU či sdílíme sami sebe v dobrém kantorském kolektivu. Ani ne tak z obavy, že by si to pak někdo z mých kolegů přečetl a přišel naopak mně říct, co si o tom myslí, ale spíše kvůli tomu, že se z mého hlediska jedná až o krok číslo pět či deset, který nebude nikdy správně fungovat, když byl celý systém v kroku jedna špatně nastaven nebo nenastaven vůbec.
Vycházím z teze, že učitel bude nejlépe podpořen, když se bude moci většinu svého pracovního času věnovat co nejkvalitnějšímu vzdělávání svých žáků. Nechci se na tomto malém prostoru pouštět do analýzy těch závažných společenských jevů naší vykořeněné postotalitní společnosti, které mu v tom mentálně brání, jako je celospolečensky nejasné hodnotové nastavení, projevující se například v nedostatečném finančním ohodnocení práce pedagogů (i když pokud bych to posuzoval podle titulků v novinách, tak všichni dávno přehazujeme doma peníze vidlemi), či otázky, zda jsou hodnotám jako svoboda, vzdělání, kritické myšlení, empatie apod. vyhrazeny ty správné pozice na předních příčkách hodnotových hitparád. Pokusím se zde upřímně, až naivně pojmenovat, co mně subjektivně nejvíce překáží v tom, abych se mohl jako zástupce ředitelky více věnovat podpoře kolegů, a co jim brání, aby se jejich osobnosti mohly více rozletět vstříc zvídavým bytostem svých svěřenců.
Na počátku sebebolestivější cesty k nápravě čehokoliv stojí nutné přiznání si, že jsme něco udělali špatně a že to chceme napravit. Podle mého názoru nastala chyba v momentu, kdy MŠMT začalo nenápadně ustupovat od správně započaté cesty decentralizace bolševického školství, aniž by tento zásadní obrat oficiálně přiznalo. Decentralizace v intencích Bílé knihy (jež je příhodně uvedena citací z Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských), která by dala školám a jejich ředitelům vyvážený mix značné svobody (tu nemají) i zodpovědnosti (tu mají), nenastala. Autoři reformy spoléhali na decentralizaci školství ve spojení s proklamovanou decentralizací územních samospráv, což se však nestalo - kraje slouží jen jako nesvéprávný "průtokáč" státních peněz spíš než jako iniciativní a autonomní orgány pomáhající rozvoji vzdělávání středních škol na území své působnosti, základní školy jsou zase z materiální stránky udržovány při životě za velikého nasazení svých obcí (s pomocí končících evropských dotací), většina peněz (na platy) však přichází rovněž centrálně (a tabulkově) přímo ze státního rozpočtu. Kdo platí, rozhoduje, určuje podobu škol.
Ze státních RVP a našich ŠVP, které byly původně nástroji decentralizace, učinila ČŠI naopak nástroj centralizace, když dodnes porovnává vzájemný soulad těchto někdy i tisícistránkových (!) dokumentů (stoprocentní soulad nastane v momentě, kdy budou RVP a ŠVP totožné) - znáte ale osobně nějakého soudného rodiče, který by se pomocí těchto fasciklů rozhodoval o kvalitě dané školy? Dokážete se vžít do pocitu ředitele školy, který ze sebezáchovných důvodů po četbě zpráv ČŠI ze sousedních škol o "závažném nesouladu RVP s ŠVP" zatíží svůj pedagogický tým na několik měsíců prací nad 56. aktualizací několika ŠVP, které má škola povinně rozvěšené na chodbách a webech, aby se nemusel pověsit vedle nich? Co myslíte, vnímá tento druh práce učitel jako svoji podporu? Budou školy kvalitní, když budou všechny v "souladu", stejné, nebo naopak když bude každá něčím výjimečná, jiná?
Na tvorbu ŠVP (a nezdařený pokus o centralizovanou evaluaci škol) navázala organizace státních maturit, které původně měly být vstupenkou na VŠ, nyní jsou každoroční nechtěnou vstupenkou do bulvárních médií (příjezd prvního nákladního automobilu s "bednou"). Stát pokračoval centralizací prvního kola přijímacího řízení na SŠ, jehož smysl nechápu (příjezd druhého nákladního automobilu s "bednou"). Stát má prostřednictvím Cermatu ten vzácný dar, že tyto procesy, které pro stát školy vykonávají zdarma, koncentroval do měsíce dubna - naposledy byly na duben přesunuty zápisy na ZŠ. Nikdo se nediví počtu ředitelských volen a náhradních programů, ve školách se v dubnu prakticky neučí. Tradiční hodnocení ve 3. čtvrtletí a setkání s rodiči, které logicky připadá také na duben, už tak vlastně nikoho nezajímá, není na to čas (a že 4. čtvrtletí maturantů trvá celý jeden týden, jsme už jenom přešli mlčením - se vším se strašně rychle smiřujeme a už ani neprotestujeme!). Navrhuji, abychom z důvodu psychologické očisty povinně zapojili pedagogy do posledního zvonění maturantů - jsou zvyklí plnit centrální rozkazy, po dubnu se v žertovných kostýmech uvolní, navíc si přivydělají.
Přidám jen na okraj, že k tomu ještě přibyly státní matriky, abychom náhodou neokrádali stát, na něž navázalo vykazování žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, které však v rámci změn systému inkluze nyní vykazujeme mimo matriky v jiném systému, ale od příštího roku budou stejně školy financovány úplně jinak (asi). Další systém máme na vykazování úrazů, v jiném systému editujeme ŠVP. Co chvíli pak přichází nějaký nutný dotazník, nějaká šetření na úrovni inspekce, která musíme se žáky nebo s kantory vyplňovat (raději povinnou datovou schránkou, přehlcené e-mailové schránky už dávno nejsou použitelným nástrojem komunikace, ale co kdyby přišlo něco důležitého shora...). I když mohou být některé dotazníky konstruovány inteligentně, nepozoruji, že by na jejich základě došlo k zásadnímu pozitivnímu systémovému obratu. A aby měl stát jistotu, že rodič nezačne reptat, zařadí dítě do spádové školy, nejlépe od dvou let - zatím nepovinně. Stát navíc příliš nezvažuje, že některé školy jsou malé, jiné velké, že některé jsou sloučenými MŠ a ZŠ, jiné dokonce i SŠ, že mají různé zřizovatele.
Určitě jsem na mnohé zapomněl, možná se v něčem mýlím. Před lety jsem jako zástupce ředitelky od těchto věcí své kolegy chránil, ale jak tato agenda narůstala, nemohl jsem je nezapojit, jelikož i my jsme závislí na státní dotaci a posuzování ČŠI. Nic z toho dle mého názoru nepřispívá ke zlepšení kvality školství, toto všechno naše učitele nepodporuje, ale otravuje, a je to zralé na zrušení jako celek. Ze zástupce ředitele, který se dříve mohl scházet s kolegy, se stal v kanceláři zavřený krmič nejrůznějších informačních systémů. Čtu si jen (nárazově, na systematické sebevzdělávání nemám čas), jak nám ujel vlak, hledím na finské školství, jak zrušilo inspekci i předměty, pozoruji, jak se u nás střídají ministři školství, kteří v lepším případě nic nemění (nevrací se k podstatě problému), v horším mění (sociálněinženýrsky rozvíjejí chybně nastavený systém). Debata o kvalitě vzdělávání je pak zcela plochá, často se smrskává jen na podružnou otázku, zda povinná maturita z matematiky ano, či ne (ne).
Abych tedy jen nebrblal, nabízím první krok k podpoře učitelů a zlepšení našeho školství: navrhuji, abychom v maximální možné míře nechali na školách, jaké budou. Nechme na nich dokonce i to, jestli - jako někteří politici - považují za nejlepší brannou výchovu nácvik střelby a la lidové milice, nebo spíše kritické myšlení, jestli máme vést děti od mateřských škol ke specializovaným technickým dovednostem, nebo jim poskytnout kvalitní a flexibilní všeobecné vzdělání. Však oni už se žáci zorientují, rodiče se rozhodnou. Nebo snad chce stát produkovat zglajchšaltované voliče namísto mladé generace s širokým rozhledem a schopností přizpůsobit se světu (či jej dokonce aktivně měnit), o němž naprosto netušíme, jak bude za pár let vypadat, jen už víme, že čím dál tím více prací zastanou místo lidí stroje a naši žáci čelí kybernetické válce na sociálních sítích?
V době turbulentních celospolečenských změn zabrzděme setrvačník postkomunistického školství, reprezentovaný hypertrofovaným molochem MŠMT, vraťme se myšlenkově na počátek 90. let 20. století, vraťme se k decentralizaci školství - ač to bude bolestné, když si teď přestaneme lhát do vlastní kapsy, možná už v polovině 21. století začneme pozorovat první pozitivní změny. Dejme ředitelům volnost a ponechme jim zodpovědnost. Zrušme ČŠI či ji transformujme výlučně do nástroje podpory, nikoliv kontroly - co kdyby nám místo marných aktualizací ŠVP raději pomohla s právními aspekty výjezdů pedagogů a žáků do zahraničí? Zrušme k věčné zastaralosti odsouzené formalistní RVP, státní maturity (snad kromě didaktických testů), státní přijímačky (nechme to na školách). Získáme značný prostor pro to, aby se školy mohly věnovat sobě, podpoře svých kantorů a hlavně: vzdělávání žáků. Největší podporou pro učitele bude, když jim dáme prostor na jejich práci. Potom si od pedagogů budeme moci dovolit chtít i něco více než to, že přijdou do práce. Vzdělávání, to nejsou Certisy, Inspisy, Isy, Sety, Daty, UIVy, to jsou žáci a učitelé.
Moje dcera, která v září nastoupí do 1. třídy ZŠ, má k večernímu předčítání nejraději Děti z Bullerbynu, čteme to už snad popáté. Samozřejmě zbystří, když se v kapitolách autorka věnuje škole, výuce, paní učitelce. Představuju si, jak by paní učitelka dětí z Bullerbynu vypadala, kdyby měla naplňovat představy MŠMT ČR roku 2018 - jako otec bych nechtěl, aby moje děti učila, chci paní učitelku pro děti, ne pro informační systémy. I pro děti jiných rodičů, kteří nemají možnost být spolumajiteli MŠ, ZŠ a gymnázia. Přeju vám krásné léto a buďte na sebe opatrní.