Výuka jako nekonečný feed. Učíme kýč, nebo ještě vedeme dialog?

Chystáme prezentace, videa, kvízy, vymýšlíme nejrůznější aktivity. Dáváme si práci s tím, aby hodina nebyla nudná. Aby byla zajímavá, současná a aby byla nejlépe i jedinečným zážitkem. A pak to všechno nějak proletí kolem nich. Výsledek vůbec neodpovídá energii, kterou jsme do přípravy vložili. A člověk si říká: V nich? V nás? Nebo v tom, co jsme si dnes vůbec zvykli považovat za dobrou výuku?

To, co budete na následujících řádcích číst, určitě není klíč k tomu, jak lusknutím prstů změnit situaci. Je to spíš zamyšlení jednoho učitele, který neustále hledá cestu ke svým studentům, prošel si obdobím megaakčních hodin a nakonec došel k otázce, zda snaha porazit algoritmy jejich vlastní logikou nemění výuku v pouhý kýč.

A když teď při psaní tohoto textu nad tím vším přemýšlím, dochází mi, že je tu ještě jedna otázka: Z doby, kdy bylo potřeba rozhýbat strnulou školu, aktivizovat žáky a přinášet do tříd zážitek. Jenže nám možná uniká, že svět kolem školy se mezitím zásadně změnil.

Když jsem začínal učit, myslel jsem si, že každá hodina musí být co nejvíc protkána aktivitami. V 90. letech jsem pomalu vplouval do puberty, a tak si moc dobře pamatuji ze základky i ze střední školy, jakým zjevením byl pro nás učitel, který přinesl alespoň něco malinko navíc do šedi školních hodin. Tento vzorec se mi usadil v paměti natolik hluboko, že ať jsem chtěl, nebo ne, hodina, ve které se zdánlivě nic nedělo, byla pro mě hodinou špatně naplánovanou.

A tak jsem plánoval. Jedna aktivita střídala druhou, diskusi vystřídalo video, video skupinová práce a na závěr přišel nejlépe ještě nějaký kvíz nebo reflexe. Každé prázdné místo bylo potřeba něčím zaplnit. Ticho ve třídě pro mě nebylo prostorem, ve kterém se může něco důležitého odehrát, ale spíš varováním, že ztrácím pozornost studentů. A ztratit jejich pozornost znamenalo prohrát.

Nechci tvrdit, že všechny ty hodiny byly špatné. Nebyly. Řada aktivit fungovala, studenti se zapojovali a možná si z nich také něco odnesli. Postupně mi ale začala vrtat hlavou otázka, zda jsem někdy nezaměňoval akci za učení. Protože student může chodit po třídě, lepit papírky, diskutovat nebo soutěžit v kvízu, a přitom nad tématem skoro nepřemýšlet. Stejně jako může mlčet, dívat se z okna, a přitom se v něm odehrává něco důležitého.

Všímat jsem si toho začal zhruba před pěti lety. Stálo mě čím dál víc energie nadchnout žáky pro postupy, které se mi dříve osvědčovaly. To, co ještě před několika lety fungovalo, najednou fungovat přestávalo. Nebo to alespoň nefungovalo tak, jak jsem byl zvyklý. Poučen mnohými školeními jsem hledal nejprve chybu v sobě. Nejsem už dost kreativní? Vyhoření? Neopakují se moje hodiny až příliš? Pak se nabízelo jiné, mnohem pohodlnější vysvětlení: změnili se studenti. Jak dobře to zní našemu pedagogickému egu. Nevydrží, nic je nezajímá a bez mobilu nedokážou udržet pozornost. Jenže ani jedna z těchto odpovědí mi nepřipadala úplná.

Samozřejmě že se studenti změnili. Bylo by zvláštní, kdyby se neměnili spolu se světem, ve kterém vyrůstají. Nejsou nutně horší, línější nebo méně inteligentní. Přicházejí ale do školy z prostředí, které se je snaží prakticky nepřetržitě něčím zaujmout. Každou chvíli nabízí nový obraz, zprávu, video, zvuk nebo možnost okamžitě reagovat. Změnili se studenti, protože se změnil svět jejich pozornosti.

Stále vycházíme z představy, že cestou z nudné školy je přidávat další a další podněty. Jenže těch podnětů je všude kolem nás až moc.

Možná se příliš bojíme chvíle, kdy se ve třídě zdánlivě nic neděje. Jakmile pozornost opadne, přidáme něco nového. Těch možností je mnoho. A když jedno nezabere, začneme hledat ještě zajímavější metodu. Vlastně tím přebíráme logiku digitálního světa: Jakmile něco přestane bavit, stačí posunout prstem a objeví se něco dalšího.

Jenže pozornost není bezedná. Bývalý stratég Googlu a pozdější filozof James Williams ve své knize upozorňuje, že pozornost není jen nějaká psychická funkce, kterou potřebujeme k práci nebo učení. Je jednou ze základních podmínek naší svobody.

Dnešní digitální svět to ví velmi dobře. Sociální sítě, média, hry, reklama i nejrůznější aplikace se snaží naši pozornost získat, udržet a pokud možno také zpeněžit. Schválně: kolikrát už během čtení tohoto článku bojovalo něco dalšího o vaši pozornost?

A do tohoto nevyváženého utkání vstupujeme i my učitelé. Se svými prezentacemi, videi, kvízy, prostě dokonale připravenou hodinou. Myslíme si, že s algoritmy bojujeme, ale přitom jen přebíráme jejich logiku. Nevím, třebas je chyba už v tom, že se tento zápas stále snažíme vyhrát.

Aby se něco mohlo změnit, je fér si nahlas přiznat, že tolik obrazů, zvuků, změn ani okamžitých odměn nejen nemáme, ale ani mít nemusíme. A možná je právě to osvobozující. Nemusíme být rychlejší, barevnější ani zábavnější než svět v mobilním telefonu. Můžeme se znovu soustředit na práci, která má smysl pro studenty i pro nás samotné.

Pokud má Williams pravdu a pozornost je jednou z podmínek svobody, pak by ji škola neměla pouze získávat. Měla by studenty učit, jak s ní zacházet. Jak ji zaměřit, udržet a nenechat si ji pokaždé odvést prvním podnětem, který se objeví.

Pro mě dnes jedno ze základních pravidel zážitkové pedagogiky zní: samotnou aktivitou učení nekončí. Naopak teprve začíná. Aktivita může klidně úplně vybouchnout – v chemii pozor –, a přesto z ní lze něco důležitého vytěžit. Musíme se ale zastavit a společně přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo a co si z toho odnášíme.

Bez této reflexe zůstává zážitek jen zážitkem. Aby se mohl proměnit v učení, potřebuje čas. Potřebuje chvíli doznít, být promyšlen a propojen s něčím dalším. Pokud tento čas nedostane, stane se pouze dalším podnětem. Možná silnějším než výklad, možná zábavnějším a možná také lépe vyfotitelným na školní sociální sítě. Ale pořád jen dalším podnětem, který za chvíli překryje něco nového. A jsme zpátky u logiky feedu, proti níž tak často brojíme.

Právě tady se podle mě může dobře míněná zážitková výuka začít měnit v kýč. Kýčem pro mě není hezká prezentace, hra ani emoce ve výuce. Zůstane jen její náhražka. Iluze hloubky. Něco silného se odehraje, studenti mají pocit, že hodina byla jiná, učitel odchází s pocitem dobře vykonané práce – ale na otázku, co se vlastně stalo a co to znamená, už nezbude čas. Něco jsme dobře rozehráli, ale místo toho, abychom to společně dotáhli, už vytahujeme další „eso“ z rukávu.

A co když nepotřebujeme další a další aktivity? Nestačí nám to, co už máme? Zůstat u jedné otázky o něco déle. Nechat studenty domyslet, co právě prožili. Vrátit se k tomu třeba i v další hodině. A znovu si uvědomit, že . Pokud nevytvoříme prostor, ve kterém mohou pojmenovat, co je oslovilo, co prožili a na co přišli. Bez toho se může i dokonale připravená hodina změnit v pouhou hru na školu.

Neznamená to návrat k učiteli, který 45 minut mluví, zatímco studenti opisují zápis z tabule. A neznamená to ani přijít nepřipravený a vydávat vlastní bezradnost za pedagogiku ticha. Být ve třídě pro studenty i bez velkých aktivit může být naopak náročnější. Znamená to opravdu naslouchat. Vydržet s jejich otázkou, i když se nevejde do připraveného plánu. Nepřerušit rozhovor jen proto, že máme nachystanou další metodu. A někdy také připustit, že nejdůležitější část hodiny nebyla ta, kterou jsme předem naplánovali.

Ve vlastní výuce se proto učím plánovat méně. Neznamená to plánovat chaos. Jen už nemám takovou potřebu zaplnit každou minutu. Zůstat déle u jedné otázky, i když už mám připravenou další aktivitu. A také přijmout, že ticho ve třídě nemusí znamenat, že jsem studenty ztratil. Přiznávám, že pro kantora, který dlouho spojoval dobrou hodinu s neustálým děním, to není vůbec jednoduché.

Dialog totiž nevzniká tím, že necháme studenty co nejvíc mluvit. Ani tím, že je rozdělíme do skupin a zadáme jim otázku. Dialog potřebuje pozornost, čas a ochotu zůstat u druhého i ve chvíli, kdy rozhovor nejde podle našich představ, nepotvrzuje naše očekávání nebo nepřináší rychlou odpověď.