Raja Tobolková: "Ocenila bych, kdyby se ve škole kladl větší důraz na interpersonální dovednosti."

Téměř před dvěma lety jste vytvořili fundraisingovou kampaň na podporu lidí bez domova. Jaký byl cíl této kampaně?

Za cíl jsme si dali vybrat 15 000 Kč, které by se použily na pořízení venkovního nábytku v Azylovém domě v Radotíně.

Povedlo se vám ho naplnit?

Ano, povedlo. Nakonec se díky všem, kdo přispěli, vybralo 16 653 Kč, tedy i o něco více, než byla cílová částka. Dokonce vybrané peníze vystačily i na koupi sekačky na trávu, což původně ani v plánu nebylo.

Jaký to byl pocit, když jste dosáhli cílové částky?

Pocit to byl skvělý. Byl to takový úspěšný závěr celého projektu. Asi tak poslední týden sbírky se dostavil bod mrazu, kdy nikdo nepřispíval, takže jsme si nebyli jistí, zda se nám podaří zmíněnou částku vybrat. Nakonec se to podařilo, všem dárcům jsme byli moc vděční za cokoliv, čím přispěli.

Říkáte, že fundraisingová kampaň byl pouze závěr celého projektu. Jak tedy probíhal?

Projekt měl dvě hlavní části a jednu mezičást. V první části jsme se snažili dozvědět se o bezdomovectví co nejvíce – z různých článků, knih a dalších dostupných zdrojů. Také jsme na toto téma měli dvě přednášky: jednu od lidí, kteří dříve žili na ulici, druhou od sociálních pracovníků z organizace Naděje. Mezičást sloužila k tomu, abychom se na základě informací, které jsme se dozvěděli, rozhodli, co praktického udělat. Tam jsme se sešli s odborníkem na studium bezdomovectví, sociálním antropologem Petrem Vašátem, abychom se s ním poradili. Následně jsme kontaktovali různé organizace, abychom zvolili konkrétní aktivitu. Druhá část, tj. závěr a zároveň „vyvrcholení“ projektu, byla už praktická: crowdfundingová kampaň ve spolupráci s organizací Naděje.

Jak se tento nápad zrodil?

Vše vzniklo velmi spontánně: na podzim roku 2018 nás se spolužačkou napadlo, že bychom ve škole zorganizovaly sbírku oblečení pro lidi bez domova, ale než jsme se k tomu dostaly, ve škole se rozběhl zápis na celoškolní projekty. Každý student se musel do některého zapojit. Žádný z nich se mi moc nezamlouval, a tak jsem navrhla, jestli bych mohla přijít s vlastním. A tak jsem vedení školy předložila návrh, pan ředitel ho schválil a takhle to všechno odstartovalo.

Proč vás zajímalo právě téma bezdomovectví?

To má nejspíš kořeny v létě 2018, kdy jsem byla na pár týdnů v Los Angeles v USA. Nevím přesně z jakého důvodu, ale úplně mě šokovalo, kolik lidí bez domova tam žilo. Nějak to ve mně zůstalo a začala jsem nad touto problematikou víc přemýšlet a zjišťovat si o ní další informace. Pak i v Praze, když jsem třeba procházela městem, jsem si toho začala více všímat.

Jak dlouho celý proces – od prvotního nápadu až po ukončení projektu – trval?

Prvotní nápad se zrodil někdy v listopadu 2018 a úplné ukončení projektu bych zařadila na začátek června 2019, když na zahradní slavnosti v Azylovém domě v Radotíně proběhlo oficiální předání venkovního nábytku. To čítá celkem sedm až osm měsíců.

Spolupracovali jste s organizací Naděje. Proč právě s nimi?

My jsme původně neměli vybranou jednu konkrétní organizaci, se kterou bychom chtěli spolupracovat, kontaktovali jsme jich několik a čekali jsme, kdo se ozve a co navrhnou. Z organizace Naděje se nám nakonec ozvali skoro jako jediní. Byli velmi ochotní a vstřícní, konkrétně jsme komunikovali s paní Krůtovou, která má v organizaci na starosti fundraising.

Překvapilo vás, že vám neziskové organizace neodepisovaly? Čekali jste větší zájem z jejich strany?

Spíše než všeobecně mě trochu překvapil nezájem pár organizací, kde probíhaly konkrétní činnosti. Kupříkladu jsem očekávala odpověď z organizace, kam jsme psali, že bychom se rádi zapojili do už běžící kampaně a vypomohli jako dobrovolníci. Zároveň jsem si byla vědoma, že nemělo smysl se na taková očekávání upínat, protože jsem s touto oblastí neměla žádné předchozí zkušenosti.

Prováděl vás někdo tím, jak se fundraisingová kampaň tvoří?

Ano. Před začátkem samotné kampaně jsme měli schůzku s paní Krůtovou a s paní Kadlecovou, které mají v organizaci Naděje na starosti fundraising. Na této schůzce nás seznámily s konceptem crowdfundingové kampaně a s tím, jak to celé může probíhat. Nutno také podotknout, že ne všechno jsme měli na starosti my: například administrativu týkající se sbírky – oficiální děkovací e-maily a příjem peněz – šly přímo přes organizaci Naděje.

Projekt byl tedy nakonec celoškolní – podíleli se na něm i další žáci?

Projekt jsem tvořila s dalšími 14 studenty a studentkami napříč ročníky od prváků až po třeťáky (kvinta až septima) z Pražského humanitního gymnázia.

Vést tolik lidí nemusí být vždy jednoduché. Jak se vám s vaším týmem spolupracovalo?

Týmová spolupráce fungovala bez jakýchkoli větších zádrhelů. Občas jsme samozřejmě narazili na drobnosti, třeba nebylo lehké se sejít tak, aby všichni měli čas. Obtížné také bylo zajistit, aby se všichni členové týmu zapojili. Podle mě by se někteří i zapojili více, kdyby jim byla nabídnuta nějaká konkrétnější činnost či práce. Toto ale byl nedostatek spíše z mé strany: v té době mi bylo 16 a nikdy předtím jsem takový projekt nevedla. Celý projekt vznikl náhodou a bez jakéhokoli plánování; čili všechno jsme vymýšleli a dělali za běhu podle toho, co jsme na základě různých faktorů vyhodnotili jako vhodné. Práce ale pro 15 lidí dost nebylo. Jinak vše probíhalo hladce.

Co by vám v té době pomohlo, aby se vám povedlo lépe projekt vést?

Teď když se na to dívám zpětně, pomohlo by, kdyby byl projekt strukturovanější, jak jsme na začátku plánovali. Například že bychom zavedli pracovní skupiny, které by se staraly o různé oblasti. Nakonec z toho sešlo, protože se nám projekt nezdál dost velký na to, aby byly skupiny potřeba. Nicméně, i když takováto struktura nutně potřeba nebyla, její zavedení by nejspíše usnadnilo vedení projektu.

Ve školství se často hovoří o učení se tzv. „soft skills“ – naučili jste se něco z nich při tvoření tohoto projektu?

Samozřejmě. Z tvoření projektu se, myslím, úplně všichni zapojení aspoň něco naučili. Za sebe mohu říci, že jsem se toho naučila mnoho, a to hlavně právě z „měkkých dovedností“. Především bych zmínila komunikaci, to byla jedna z dovedností, která se díky projektu dobře rozvíjela, ať už se jedná o komunikaci projektu s vedením školy, s členy týmu, s neziskovými organizacemi a podobně. Další, čemu jsem se naučila, nebo přinejmenším se dozvěděla více, byly organizační a záležitosti – přes administrativu (vytváření agendy, konceptu) po vedení týmu a organizaci takového projektu jako celku. Jinak jsem se zajisté dozvěděla mnohem více o samotné tematice bezdomovectví. S dalšími věcmi, co jsem se naučila, bych mohla pokračovat. Je toho hodně.

Vidíte smysl v tom, aby školy pořádaly takovéto projekty? Jaký na to máte pohled vy jako studentka?

Rozhodně! U podobných projektů je spousta různých věcí, které se musí zajistit a pokrýt. To žákům dává prostor si vybrat, jak by oni chtěli k projektu přispět podle toho, co je baví a zajímá. A nejenže mají žáci možnost dozvědět se více o daném tématu, ale i nasbírat nějaké praktické zkušenosti a rozvíjet se právě v již zmíněných „soft skills“. O těch se říká, že jsou v dnešním světě víc potřebné než tzv. „hard skills“. Jako studentka bych určitě ocenila, kdyby se ve škole kladl větší důraz na interpersonální dovednosti.

Ovlivnil vás osobně nějak tento projekt?

Nějakým způsobem ano. Řekla bych, že se mi změnil pohled na různé věci, jak se na ně dívat. Na lidi, naši společnost, sociální problémy a tak podobně. Abych byla konkrétní: například jsem si uvědomila, jak moc složité je začít opravdu řešit sociální problémy. Kolik práce, a hlavně času by se muselo vynaložit, aby se stala reálná změna či aby měla podobná kampaň větší dosah. Zároveň je mnoho etických a dalších hledisek, které člověk musí brát v potaz. Moje šestnáctileté já bylo ohledně tohoto hodně naivní.

Rádo se stalo. Také děkuji.

studentka třetího ročníku střední školy, zajímá se o humanitní a sociální vědy a momentálně žije v Kanadě; první ročník čtyřletého gymnázia, tj. školní rok 2018/2019, strávila na Pražském humanitním gymnáziu, kde vedla projekt zabývající se tematikou bezdomovectví, jehož součástí byla i crowdfundingová kampaň Homeless But Not Hopeless, kterou studenti uskutečnili s pomocí organizace Naděje