Není otázkou, jestli si můžeme participaci dětí a mladých lidí dovolit. Otázkou je, jestli si můžeme dovolit ji neposilovat

V českém školství často fungujeme v paradoxu. Děti a studující vedeme k tomu, aby plnili zadání, poslouchali a respektovali pravidla, která sami nemohou ovlivnit. Ve chvíli, kdy školu opouštějí, od nich ale očekáváme aktivitu, odpovědnost a zapojení do veřejného dění.

Jak připomíná Laura Lundy, celosvětově uznávaná expertka na participaci dětí a implementaci Úmluvy o právech dítěte z Queen’s University Belfast, „hlas nestačí“ a . Právě na tuto zkušenost systematicky navazuje také poziční dokument Hlas mladých ve vzdělávání¹⁾, který vznikl ve spolupráci organizací mladých sdružených kolem Partnerství pro vzdělávání 2030+ v rámci platformy VoiceUP!

Tento dokument nevznikl jako teoretický text, ale jako společné pojmenování postoje mladých lidí i organizací, které s nimi dlouhodobě pracují. Jeho základní teze je přitom jasná:

Participace je v tomto smyslu prostředkem vedoucím ke kvalitnějším rozhodnutím. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že opatření vznikající se zapojením žactva mají vyšší míru přijetí i reálný dopad, zejména v oblasti školního klimatu a wellbeingových intervencí (např. Mitra, 2004; OECD, 2021). Žáci a žákyně mají jedinečnou zkušenost každodenního života ve škole, kterou žádná dospělá osoba nemůže plně nahradit. Pokud tuto zkušenost nevyužijeme, snadno se stává, že řešíme problémy, které nejsou pojmenovány přesně, nebo hledáme řešení, která neodpovídají žité realitě.

Škola nemá jen připravovat na testy, ale i na život ve společnosti, která stojí na dialogu, spoluodpovědnosti a schopnosti podílet se na společném rozhodování. Možnost zažívat vliv, formulovat názor a nést odpovědnost za společné prostředí proto není vedlejší zkušeností. Je to součást učení samotného. Právě proto poziční dokument mluví o participaci jako o prostředku i cíli zároveň.

V české debatě se ale téma participace dětí a mladých lidí stále často setkává s obavou, že představuje zátěž nebo ústupek dětem. Zkušenosti škol, které participaci systematicky rozvíjejí, ale ukazují jiný obraz. Nejde o přidávání práce, ale o změnu způsobu, jakým k ní přistupujeme.

Když se žáci a žákyně podílejí na nastavování pravidel, lépe jim rozumějí a častěji je přijímají.

Když mají možnost spoluvytvářet řešení, klesá potřeba je přesvědčovat nebo kontrolovat.

Když mají prostor vyjádřit, co nefunguje, přichází s konkrétními podněty, které by jinak zůstaly skryté.

Právě tady se participace úzce propojuje s tématem wellbeingu. Pocit, že mohu něco změnit, patří mezi klíčové faktory vnitřní motivace i duševní pohody. Naopak zkušenost, že můj hlas nemá žádný vliv, vede k pasivitě a ztrátě důvěry v sebe sama i v instituci. Participace tak není jen jedním z nástrojů podpory wellbeingu, ale jednou z jeho podmínek.

Aby participace skutečně „fungovala“, nestačí ji deklarovat, rozhoduje její kvalita. V rámci platformy VoiceUP! proto vedle pozičního dokumentu vznikla i infografika Principy skutečné participace²⁾, kterou školy mohou využít jako praktickou oporu. Připomíná, že zapojení má být bezpečné, smysluplné, transparentní, inkluzivní a dlouhodobé, tedy že nejde o jednorázovou aktivitu ani o prostor pro několik málo hlasů, ale o průřezový princip, o způsob, jak škola funguje.

Participace přitom nezačíná u formálních struktur, ale v každodenních situacích, v tom, jak vedeme rozhovory se žáky a žákyněmi, jak pracujeme se zpětnou vazbou a jak s jejich podněty skutečně nakládáme. Právě tady se rozhoduje, jestli má hlas ve škole reálný význam.