Šalva a Paata Amonashvili a humánní pedagogika

Dále rozvíjí celoživotní dílo svého – dnes již 95letého – otce Šalvy Amonašviliho, jedné z posledních žijících a stále aktivních velkých osobností pedagogiky 20.století. Byl editorem monumentální desítky svazků čítající Antologie humánní pedagogiky¹⁾. Každý svazek je věnován významnému mysliteli či pedagogovi: od Aristotela přes Komenského až k Montessori, Korčakovi, Makarenkovi či Piagetovi, na jehož odkazu humánní pedagogika staví. Je i po devadesátce velmi činný, nedávno mu vyšla kniha .

Z desítek jeho knih jsme díky Mariu Večerkovi mohli nedávno vydat poetickou knihu Děti, pojďme se učit létat!, již koncem osmdesátých let u nás vyšly Vítajte v škole, deti! a Výchovná a vzdělávací funkce hodnocení ve vyučování žáků²⁾. Tato kniha v duchu pedagogiky založené na důkazech shrnuje léta výzkumů v gruzínských školách a dokazuje přínosy formativního hodnocení, především ve formě dobře napsaného slovního hodnocení. A nejen to. Poukazuje na pro jakékoliv učení naprosto klíčový aspekt lidského vztahu učitele k žákovi. Poprvé přijel Amonašvili do Prahy v roce 1980, aby představil výsledky svého experimentálního vyučování v Gruzii v 60. a 70. letech, které se zaměřovalo na humanizaci školy a odstranění tradičního známkování. Markéta Dvořáková z FF UK v roce 1988 osobně navštívila místo, kde Amonašvili ověřoval své vyučovací metody. Její strhující přednášky o tom, jak učit jinak a beze známek, tehdy vzbudily hodně pozornosti. A díky osudovým setkáním s Květou Taubenhanslovou, jež pochopila nedokonalost známkování a u nás jako první začala psát slovní hodnocení v ZŠ, a se Stanislavem Červenkou, který s tím začal na SŠ, humánní pedagogika silně ovlivnila celou generaci inovativních pedagogů v době kolem sametové revoluce, kteří usilovali o polidštění školy.

Stanislav Červenka o něco později inicioval založení PAU (Přátelé angažovaného učení), prof. Ries, který o díle Amonašviliho napsal vědecký článek, v Ostravě založil katedru alternativního vzdělávání.

Z dodnes aktivních představitelů humánní pedagogiky bych zmínil Františka Tichého, Pavla Škramlíka či Vláďu Halíka.

V létě se mi už podruhé poštěstilo navštívit rodinu Amonašvili v jejich rodné venkovské usedlosti v nádherném kraji Kacheti východně od Tbilisi. Své sídlo přestavěli a rozšířili na velké vzdělávací centrum, kde se několik měsíců v roce konají setkání učitelů, rodičů a představitelů sociálního či etického podnikání. Rodiče přijíždějí spolu s dětmi, pro které je připraven pestrý program. Zažil jsem inspirující přednášky a workshopy členů rozvětvené rodiny Amonašvili i jejich ruských, ukrajinských či běloruských kolegů. Vysvětlují základní principy Amonašviliho pojetí hodnotové pedagogiky, která staví na budování vztahu a na velkém respektu k individualitě dítěte. A na pochopení toho, že jakékoli hlubší výchovné působení se neobejde bez toho, aby se učitel či rodič sám rozvíjel jako osobnost. V případě škol je tím, na kom nejvíce záleží vytváření příznivého prostředí pro rozvoj učitele, bezesporu ředitel. A nejinak je tomu ve firmách. V obou případech je pravým lídrem ten, kdo se sám neustále rozvíjí. Proto naše školství tolik potřebuje místa jako Akademie Libchavy a projekty jako Ředitel naživo.

Velkou část programu setkání zabírá řešení konkrétních výchovných situací ve škole či v rodině. Jde se přímo k věci, sdílejí se individuální příběhy, řeší se konkrétní situace. Samozřejmě si člověk občas klade otázku, zda to bude fungovat v praxi. Aby se to dozvěděl, stačí přijet znovu a pobavit se s lidmi o tom, co jim fungovalo, kam se mezitím posunuli dál. Co mě ale přesvědčilo nejvíce, bylo to, že jsem viděl, jak Šalva, Paata a jejich kolegové pracují a komunikují s dětmi – od rána do večera. Jak moderují dětský parlament, jak učí osobnostní rozvoj a umění spolupráce skrze fotbal či tvorbu filmu, jak citlivě přistupují ke všem impulsům přicházejících od dětí. Něco z atmosféry vzdělávacích seminářů a „dětského městečka“ Mzianeti popsal můj slezský kolega Mario Večerek na svých stránkách³⁾, kde si též můžete přečíst o jeho cestě za humánní pedagogikou. Zdeněk Bričkovský ji zachytil ve svém umělecko-dokumentárním filmu.⁴⁾

Paata Amonašvili má úzký vztah ke Komenskému, kterému věnoval jeden ze svých románů. Stejně jako u nás třeba Jan Hábl je přesvědčen, že jeho projekt nápravy věcí lidských, jeho přístup k výchově charakteru a myšlenka všelidského bratrství jsou dnes stále aktuální. A tak trochu na okraji pozornosti. V pojetí Paaty a jeho kolegů se nejedná o pěkně znějící fráze či intelektuální poučování, ale žitý mravní ideál, kterým inspiruje tisíce lidí a který se přetváří v praxi. Budeme se na něho těšit 5. a 6. 11. v Akademii Libchavy a 4. a 7. 11. v Praze. Podrobnější texty a rozhovory o humánní pedagogice a registraci najdete na stránkách Akademie Libchavy.