S bývalou vládní zmocněnkyní pro lidská práva a expertkou v oblasti duševního zdraví a práv dítěte Klárou Laurenčíkovou jsme mluvili o inkluzi, digitálních technologiích a jejich vlivu na duševní zdraví i o zážitcích z dětství, které ovlivnily její směřování v dospělosti.
Formovalo mě dětství prožité v Mostě
Jitka
Polanská
V hodnotách, které vyznáváme, se často odráží náš osobní příběh. Narodila jste se v Mostě, městě s hlubokými sociálními příkopy, a celý váš profesní život se věnujete jejich zasypávání. Souvisí to nějak?
Velmi dlouho jsem tam žádnou souvislost neviděla, ale v jednom rozhovoru mi novinářka položila dotaz, jak mě formovaly moje rané dětské vztahy. A já jsem tehdy zapátrala v minulosti a začala vzpomínat na dětská přátelství. Do svých deseti let jsem kamarádila především s kluky a vybavuji si zejména tři, se kterými mě pojilo silné pouto. Jako děti jsme byli podobně zvídaví, zdálo se, že každý z nás má stejný prostor naplnit svůj potenciál. Pak se ukázalo, že to tak není. Životy všech tří mých kamarádů nabraly sestupnou trajektorii.
Můžete nám o nich říct víc, pro lepší představu?
Jednoho z nich doma maminka hodně bila, často šňůrou od žehličky. Vyrůstal jen s ní a s bratrem, byla evidentně přetížená. Vnímala jsem, že David chodil do školy smutný, nebo i uplakaný. Jednou mi ukázal podlitiny na zádech a svěřil se mi, že ho máma zbila.
Když jsem o tom řekla doma, máma se snažila jeho maminku omluvit s tím, že toho má hodně a že asi kluci zlobí. Pak se rodina odstěhovala a už jsme se s Davidem neviděli. Až nedávno jsem svého dětského kamaráda našla na sociálních sítích. Za prodej drog už skončil několikrát ve vězení, vypadá jako starý, ztrhaný, zničený člověk. Má malou dceru, ale nevidí ji vyrůstat. A přitom David, jak jsem ho znala, byl strašně hodný a chytrý kluk.
Druhý můj kamarád byl Jirka, romský kluk, který se mnou chodil do třídy na základce, spolu se sestřenkou a bratrancem. Když jsme nastupovali do čtvrtého ročníku, už do školy nepřišli. Až mnohem později jsem zjistila, že to byla norma, že se to dělo systematicky: romské děti v tomto věku převáděli do zvláštních škol. Přitom to byl kluk, se kterým mě bavilo trávit čas, chodili jsme spolu ven, posílali si koresponďáky…
A třetí byl Standa, ten se mnou žil v jednom paneláku. Ten byl takovou dobrou duší našeho domu. Všem otvíral dveře, všechny zdravil, byl vese