Kvalifikace u pedagogických pracovníků a proces jejího získávání

Než ovšem přistoupím k samotnému rozboru kvalifikace u pedagogických pracovníků, bylo by vhodné, abych nejprve vymezil termín „kvalifikace“. Bohužel nám zákonodárce tento pojem nedefinoval, a tak jsme při jeho interpretaci odkázáni na praxi a její formulaci. Nicméně ani praxe si dosud nevytvořila jednotný rámec. Proto si dovolím uvést jednu z definic, které dovodila pedagogická věda a je tedy z pohledu zaměření mého článku nejvíce přínosná. Tedy kvalifikací se rozumí „způsobilost pro vykonávání určitého povolání nebo pro sjednaný druh pracovní činnosti, a to s předepsaným stupněm složitosti, přesnosti a namáhavosti práce a ve vyžadované kvalitě“.¹

Vzhledem k tomu, že ani problematika kvalifikace (podobně jako v případě zaškolování a zaučování nekvalifikovaných zaměstnanců) nemá ucelenou zvláštní úpravu v oblasti školských předpisů, jsem nucen opět odkázat na obecná pracovněprávní ustanovení obsažená v zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Avšak ani tato ustanovení nám nepřináší logický a jednoznačný výklad pojmu „kvalifikace“. Proto si dovolím předestřít ještě jednu definici, která patří k uznávaným v pracovněprávním odvětví. Pracovněprávní teorie tedy vykládá pojem kvalifikace jako „souhrn teoretických vědomostí, praktických dovedností a osobních vlastností, které vytvářejí předpoklady pro vykonávání určitých prací“.²

Pokud již hovořím o kvalifikaci pedagogického pracovníka, měl bych uvést, že podmínku odborné kvalifikace pro výkon přímé pedagogické činnosti, kterou pedagogický pracovník vykonává, u nás dosud upravuje ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“), a to jako jeden z předpokladů pro výkon činnosti pedagogického pracovníka.

Tento předpoklad se rovněž promítá v navazujících ustanoveních zákona o pedagogických pracovnících, kde je konkretizován pro výkon pedagogické profese na tom kterém stupni a typu školy. Problematiky kvalifikace pedagogických pracovníků se dále dotýká i ustanovení upravující další vzdělávání pedagogických pracovníků, tedy slovy pracovněprávní teorie prohlubování kvalifikace zaměstnanců. Nakonec v příslušném právním předpisu nalezneme i přechodná ustanovení, která jsou dodnes předmětem legislativních změn, a která současně upravují účinnost předpokladu odborné kvalifikace pro výkon činnosti pedagogického pracovníka.

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že zákon o pedagogických pracovnících přináší v oblasti kvalifikace pedagogických pracovníků zvláštní úpravu, která by podtrhovala specifičnost práce učitelů. Avšak vzhledem k tomu, že tento právní předpis nebyl konstruován jako komplexní a nevyloučil tak problematiku kvalifikace pedagogických pracovníků z působnosti zákoníku práce, jsme nuceni i nadále zasazovat právní jednání ve vztahu k odbornému rozvoji pedagogických pracovníků do kontextu obecného pracovněprávního režimu.

Nyní bych se tedy již zaměřil na odlišnosti kvalifikačních předpokladů pro ty které pedagogické pracovníky. Nejprve si musíme určit, na jakém konkrétním stupni školství bude dotyčný učitel vykonávat svou činnost a současně na jaké zaměření se bude profilovat. Podle tohoto stěžejního kritéria se pak stanoví v souladu se zákonem o pedagogických pracovnících³ minimální stupeň vzdělání, který musí být dosažen. Obecně bych si mohl dovolit konstatovat, že pro většinu pedagogických pracovníků platí podmínka dosažení vysokoškolského magisterského vzdělání. Ovšem při konkrétním rozboru je možné nalézt několik odchylek. Tedy v případě asistentů pedagoga je dle dikce zákona dostačující základní vzdělání a pro učitele mateřské školy, učitele praktického vyučování a odborné praxe na střední či vyšší odborné škole, vychovatele, pedagoga volného času, trenéra a asistenta pedagoga je nastaveno jako minimální požadované vzdělání vyšší odborné či střední vzdělání s maturitní zkouškou.

Se zmíněným nastavením požadovaného stupně vzdělání pro pedagogické pracovníky souvisí další podmínka, kterou je pedagogická kvalifikace. Tento typ kvalifikace je nejen povinný pro všechny pedagogické pracovníky (s výjimkou učitelů vyšších odborných škol, u kterých je požadována pouze odborná kvalifikace), ale současně jej musíme nezbytně odlišovat od odborné kvalifikace, a to zejména za situace, kdy se uplatňuje princip následné přípravy učitele, což nastává zejména v případech příchodů odborníků „z praxe“ do školství. Tito pracovníci většinou vynikají svými znalostmi a schopnostmi v odborných předmětech (ideálně přidělených dle jejich dřívější praxe), ale již nemají dostatečné množství poznatků z oborů pedagogiky, psychologie nebo didaktiky, jež by jim umožnily kvalitní výkon pedagogické profese, a proto si po nástupu do pracovních pozic učitelů doplňují tito zaměstnanci pedagogickou kvalifikaci ať už v bakalářských studijních programech, nebo formou dalšího vzdělávání. Kromě modelu následné přípravy učitelů se užívá také model souběžné přípravy, který bych si dovolil charakterizovat jako standardní a typický pro studium na pedagogických fakultách (ale rovněž i na některých ekonomických oborech vysokých škol). Tento model je již od počátku studia koncipován pro budoucí výkon učitelské profese, a proto se při jeho realizaci většinou projevuje snaha co nejvhodněji kombinovat obě složky – jak odbornou, tak i pedagogickou přípravu.

S otázkou kvalifikace pedagogických pracovníků a naplňování této podmínky stanovené zákonem o pedagogických pracovnících nepochybně souvisí i poslední novela tohoto zákona. Dle nového ustanovení § 22 odst. 3 zákona o pedagogických pracovnících pedagogický pracovník, který vykonává přímou pedagogickou činnost, pro kterou má odbornou kvalifikaci, ve větším rozsahu hodin přímé pedagogické činnosti, než je polovina jemu stanoveného rozsahu hodin podle § 23 odst. 1, splňuje pro pracovněprávní účely předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b). Tedy z dikce tohoto ustanovení vyplývá možnost výuky předmětů nekvalifikovaným zaměstnancem, na kterého se ovšem z pracovněprávního hlediska nahlíží jako na kvalifikovaného, a to za předpokladu, že tento zaměstnanec minimálně polovinu svého „úvazku“ vyučuje předměty, pro které je aprobován, tedy pro které splnil podmínku odborné kvalifikace.

Pan A. je kvalifikovaným učitelem v předmětech český jazyk a literatura a dějepis pro výuku na střední škole. Ve školním roce 2010/2011 bude mít plný úvazek, tedy bude konat přímou vyučovací povinnost v rozsahu 21 hodin týdně. Pokud v rámci tohoto úvazku bude alespoň 11 hodin týdně vyučovat český jazyk a literaturu nebo dějepis, může ve zbývající části svého úvazku vyučovat i jiné předměty jako plně kvalifikovaný pedagogický pracovník. Na tohoto zaměstnance by se tedy nevztahovala povinnost podstoupit rozšiřující studium z důvodu doplnění chybějící kvalifikace.

Pokud bychom si měli odpovědět na otázku: „Jak se tedy realizuje naplnění kvalifikačního předpokladu pro výkon činnosti pedagogického pracovníka v praxi?“, měli bychom se zaměřit na samotný proces získávání kvalifikace pedagogického pracovníka. Tento proces je v poslední době výrazně ovlivněn boloňským procesem, který proměnil podobu vzdělávání budoucích učitelů v terciární formě jejich vzdělávání. V návaznosti na boloňský proces se zavedlo strukturované studium, tedy studium rozdělené na bakalářský a navazující magisterský studijní program. Nicméně je vhodné doplnit, že se zatím toto studium prosadilo v rámci přípravy učitelů pro sekundární úroveň (výuku na druhém stupni základní školy nebo na středních školách), ale pro přípravu učitelů na výuku na primární úrovni (tedy na prvním stupni základní školy) nadále přetrvává zažitý pětiletý magisterský studijní program.

Z právního pohledu bych měl ovšem v rámci procesu získávání kvalifikace pedagogického pracovníka nejvíce zdůraznit časový okamžik, do kterého nejpozději musí být zahájeno studium, kterým si pedagogický pracovník doplní kvalifikaci. Ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících, které bylo novelizováno, posunulo termín pro zahájení studia nekvalifikovaných pedagogických pracovníků o 5 let ve srovnání s předchozí úpravou, tedy do 31. 12. 2014. Tímto posunem tak bylo oddáleno řešení problému personálního zajištění výuky (nicméně stále zůstává otázkou, zda do této doby bude onen problém skutečně vyřešen, a to například zajištěním dostatečné nabídky míst na pedagogických fakultách nebo akreditovaných zařízeních pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, aby bylo umožněno co nejširšímu okruhu nekvalifikovaných pracovníků si kvalifikaci doplnit).

Zároveň bych neměl opomenout zmínit výjimky z kvalifikačního předpokladu, rovněž uvedené v ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících, které se vztahují na osoby, jež k 1. 1. 2005 dosáhly 50 let věku a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let prokázaly schopnost výkonu požadované činnosti. Také se dle tohoto ustanovení promíjí kvalifikace, jestliže v době vzniku základního pracovněprávního vztahu neuskutečňovaly vysoké školy pro výuku odborných předmětů ve střední a vyšší odborné škole akreditovaný magisterský studijní program příslušného studijního oboru; v tomto případě se získáním nejvyššího dosažitelného vzdělání v příslušném oboru považuje předpoklad odborné kvalifikace pro pracovněprávní účely za splněný.

Ve vztahu k procesu získávání kvalifikace u pedagogických pracovníků bych si dovolil učinit ještě jednu poznámku směrem k začínajícím učitelům, jimž jsem věnoval svůj předchozí článek. Právě pro začínající učitele totiž zatím nebyla na žádné vzdělávací úrovni předepsána kvalifikační fáze při zaměstnání ani přechodné období mezi přípravou a vstupem do praxe. Právě tato problematika by tak byla vhodnou oblastí pro další diskusi a případnou legislativní úpravu.

Závěrem bych si dovolil vyjádřit svou domněnku, že v relativně brzkém období by se oblast kvalifikace a komplexněji pojato celého kariérního řádu pro pedagogické pracovníky měla stát předmětem nové právní úpravy. Právní zakotvení této problematiky lze očekávat již na základě výstupů z tvorby standardu kvality profese učitele a také priorit, se kterými nás seznámil ministr školství, Mgr. Josef Dobeš, během svého projevu věnovaném pedagogickým pracovníkům u příležitosti začátku nového školního roku 2010/2011.

A na co se můžete, vážení čtenáři, těšit v příštím čísle?

Věřím, že již uzrál čas, abych se podrobněji věnoval otázce prohlubování kvalifikace pedagogických pracovníků, a to jak v rámci obecného pracovněprávního režimu, tak i optikou zvláštní právní úpravy. Současně bych rád na dané téma nahlédl i z daňového hlediska.

Bělina, M. et al. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 612 s. ISBN 978-80-7400-186-4.

Průcha, J.; Walterová, E.; Mareš, J. Pedagogický slovník. 3. rozšířené a aktualizované vyd. Praha: Portál, 2001. 328 s. ISBN 80-7178-579-2.

Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast: Organizace vzdělávací soustavy České republiky 2008/2009 (online). c2009 (cit. 2010-08-27). Dostupný z WWW: http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/documents/eurybase/ e urybase_full_reports/CZ_CS.pdf