Jak nejlépe organizovat povinné školní plavání. Pohled na současnou odbornou debatu

Od 1. 1. 2026 se financování výdajů na plavání přesunulo primárně do odpovědnosti zřizovatelů, zejména prostřednictvím školského koeficientu v rámci sdílených daní, který byl podle MŠMT meziročně posílen o více než 23 miliard Kč. Finanční prostředky sice ani v minulosti nebyly školám poskytovány jako samostatně identifikovatelná položka určená výhradně na plavání, z nově nastaveného systému však není zřejmé, jaká část těchto prostředků má fakticky krýt právě povinnou plaveckou výuku. Využití prostředků zároveň závisí na rozhodnutí zřizovatele. MŠMT v této souvislosti uvádí, že pokud zřizovatel škole sdělí, že na plavání neposkytne dostatečné prostředky, škola jej má písemně upozornit na zákonnou povinnost a doložit nezbytné náklady, které nemůže uhradit z prostředků určených na pedagogickou činnost ani z jiných účelově vázaných zdrojů.

Debata o modelech výuky školního plavání se vede již několik let. Na úvod je užitečné připomenout, že české právní předpisy nerozlišují mezi dlouhodobou a koncentrovanou formou výuky plavání a umožňují školám využívat různé způsoby realizace. Ostatně i MŠMT ve své komunikaci uvádí, že „právní rámec školám umožňuje různé organizační formy a že žádný z nich není plošně předepsán jako jediný správný“. Současně doplňuje, že při posuzování konkrétní situace „je vždy nutné vycházet z reálných podmínek dané školy a jejího zřizovatele“.

Pro kontext: po zavedení povinné výuky plavání v roce 2017 začala řada škol hledat různé organizační způsoby, jak požadovaný vzdělávací obsah naplnit. Vedle klasického modelu pravidelného dojíždění na bazén existovaly i modely koncentrované. Pobytová a koncentrovaná forma byla v praxi dlouhodobě využívána a v komunikaci s MŠMT byla vnímána jako legitimní organizační varianta realizace povinné výuky plavání.

V metodickém doporučení zveřejněném na začátku roku 2023 a v navazujícím materiálu z roku 2026 se ovšem Ministerstvo školství k této problematice vyjadřuje restriktivněji než dřívější praxe. Z jakých odborných podkladů tento posun vychází, nebylo dosud veřejně podrobně vysvětleno. Zároveň ministerstvo potvrdilo, že při přípravě těchto dokumentů konzultovalo problematiku s Asociací plaveckých škol ČR a Českou unií školního plavání.

To samo o sobě není problematické. Obě organizace mají nepochybně právo vyjadřovat se k otázkám školního plavání. Otevřenou otázkou však zůstává rozsah a podoba těchto konzultací. Z dostupných informací nám není známo, že by do odborné diskuse byli systematicky přizváni zástupci škol, odborníci v oblasti tělesné výchovy a sportu, zástupci vysokých škol nebo subjekty, které koncentrovanou výuku dlouhodobě realizují.

V této věci byly podány žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., jejichž cílem bylo zjistit, kdo přesně byl do přípravy metodických materiálů zapojen, jaké připomínky byly uplatněny a jak byly vypořádány. Nešlo o žádost o vytvoření nových dokumentů ani o složité právní analýzy, ale o základní informace týkající se procesu vzniku metodických doporučení. Ministerstvo však neodpovědělo v zákonné lhůtě a požadované informace nebyly v plném rozsahu poskytnuty ani po jejím uplynutí. V době přípravy tohoto článku tak část požadovaných informací stále nebyla k dispozici.

Tato skutečnost je důležitá z hlediska práva na informace a možná ještě více z pohledu důvěry veřejnosti v to, jakým způsobem na MŠMT vznikají odborná doporučení.

Klíčovým argumentem používaným proti koncentrované formě výuky bývá princip bezplatnosti povinného vzdělávání.

Právě zde je však třeba rozlišovat mezi bezplatností samotného vzdělávacího obsahu a doprovodnými náklady organizace výuky, v tomto případě zejména ubytování a stravy.

Volba organizační formy výuky je především odpovědností školy a jejího vedení. Důležitou roli zde hraje otevřená komunikace s pedagogy i zákonnými zástupci, včetně srozumitelného vysvětlení důvodů, pedagogických a organizačních přínosů i dopadů na průběh školního roku. Právě otevřená komunikace často umožňuje předejít nedorozuměním a posoudit zvolenou formu v kontextu podmínek dané školy.

V českém školství je dlouhodobě běžné, že rodiče hradí některé náklady spojené s organizací vzdělávání. Jedná se například o dopravu na exkurze, vybrané učební materiály, školy v přírodě, lyžařské kurzy, pracovní pomůcky nebo další související výdaje. Samotná existence těchto nákladů přitom automaticky neznamená porušení principu bezplatnosti vzdělávání.

V praxi navíc školy běžně využívají různé nástroje sociální podpory rodin, pokud by finanční stránka představovala skutečnou překážku účasti konkrétního žáka.

Zvláštní pozornost si zaslouží další teze údajné nepřiměřené fyzické a psychické zátěže.

Argument, že intenzivní forma výuky může představovat nepřiměřenou fyzickou nebo psychickou zátěž pro děti, se objevil již v doporučení MŠMT z roku 2023 a následně byl opakovaně přebírán v dalších materiálech. V některých vyjádřeních se dokonce objevují úvahy o možné psychické újmě způsobené pobytovou nebo koncentrovanou formou výuky.

Jedná se o velmi závažná tvrzení.

Dosud však nebyly zveřejněny odborné podklady, studie ani stanoviska odborných společností, na jejichž základě byly tyto závěry formulovány. Zástupci naší organizace měli možnost tuto otázku přímo projednat se zástupci Ministerstva školství a opakovaně se dotazovali, z jakých odborných zdrojů ministerstvo při formulaci tohoto tvrzení vycházelo. Na tuto otázku jsme však odpověď neobdrželi.

Pokud bychom přijali argument, že několikadenní intenzivní výuka představuje sama o sobě nepřiměřenou fyzickou či psychickou zátěž, nabízí se logická otázka: měli bychom ze stejných důvodů zpochybnit také lyžařské kurzy, školy v přírodě, adaptační pobyty nebo jiné pobytové vzdělávací akce, které jsou dlouhodobou a osvědčenou součástí českého školství?

V otázce fyzického zatížení jde zároveň podle našeho názoru o nepochopení samotné úlohy školního plaveckého kurzu. Ten není sportovním tréninkem zaměřeným na vysoký výkon, ale preventivním programem, jehož cílem je zvýšení plavecké gramotnosti, bezpečného chování u vody a snížení rizika tonutí v populaci.

Odborné posouzení lékařů Rehabilitačního oddělení Nemocnice Vršovice, a. s., zpracované na základě předložené metodiky pětidenního kurzu plavání neshledalo zdravotní rizika přetížení. Posudek uvádí, že většina dětí mladšího školního věku mezi 8. a 11. rokem života by jednotýdenní zátěž v daném rozsahu měla absolvovat bez potíží a že vzhledem k jednorázovému charakteru kurzu nelze očekávat příznaky chronického přetěžování. Zároveň zdůrazňuje význam střídání aktivity a odpočinku a hravosti.

Také doporučení Světové zdravotnické organizace vychází z toho, že děti a dospívající ve věku 5–17 let by měly mít v průměru alespoň 60 minut středně až vysoce intenzivní pohybové aktivity denně. Toto doporučení samozřejmě samo o sobě neřeší otázku organizace plaveckého kurzu. Ukazuje však, že pohybová aktivita v rozsahu školního plaveckého programu nemůže být bez dalšího označována za nepřiměřenou pouze na základě toho, že je soustředěna do několika po sobě jdoucích dnů.

Právě v tomto bodě je dobré připomenout také širší odborné poznatky o školních pobytových akcích z hlediska psychosociálních benefitů. České i zahraniční práce zkoumající vliv škol v přírodě na vývoj dítěte popisují přínosy v oblasti rozvoje sociálních a komunikačních dovedností, posilování spolupráce a vztahů v kolektivu, budování samostatnosti a odpovědnosti, zvyšování sebedůvěry a odolnosti, podpory zdravého životního stylu a pohybových návyků, rozvoje vztahu k přírodě a okolnímu prostředí, posilování vztahů mezi žáky a pedagogy a vytváření celkově pozitivního klimatu třídy.

Tyto závěry jsou ostatně v souladu i se Strategií vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, která výslovně počítá s podporou výuky mimo školu. Strategie uvádí, že stát bude „vytvářet podmínky školám pro možnou realizaci výuky mimo školu (v obci, v přírodě apod.) a návštěv široké škály institucí…“ a zároveň zdůrazňuje, že k rozvoji individualizace vzdělávacího procesu může přispět „větší prostor pro výuku v reálném světě mimo školu – obci, institucích, firmách, v přírodě apod.“.

Debata o organizaci plavecké výuky už není vedena pouze na úrovni názorů. V českém prostředí již existují práce, které se snažily jednotlivé modely porovnat na základě dat. Diplomová práce Anežky Nárovcové , realizovaná mezi 456 žáky základních škol, zjistila statisticky významné rozdíly například ve vztahu k instruktorovi, vnímaném pokroku, znalostech bezpečnosti u vody či obavách z plavání v hloubce, přičemž v řadě sledovaných oblastí vycházela intenzivní forma příznivěji. Podobně diplomová práce Kateřiny Kaškové sledovala 148 dětí mladšího školního věku ze tří krajů České republiky a dospěla k závěru, že děti absolvující intenzivní formu výuky dosáhly statisticky významně lepších výsledků ve všech sledovaných testech základních plaveckých dovedností.

Také odborná publikace autorů Ireny Čechovské a Tomáše Milera upozorňuje, že lepších výsledků lze dosáhnout tehdy, jsou-li jednotlivé lekce organizovány v kratších časových odstupech a koncentrovaně za sebou. Autoři současně uvádějí, že při výuce jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní bývá proces osvojování plaveckých dovedností pomalejší a děti si mezi lekcemi část naučených dovedností znovu obnovují. Obdobné závěry lze nalézt i v řadě zahraničních studií zabývajících se motorickým učením a osvojováním pohybových dovedností.

Otázka organizace povinné výuky plavání se tak netýká pouze jednotlivých provozních detailů. Dotýká se financování, autonomie škol, výkladu principu bezplatnosti vzdělávání i způsobu, jakým vznikají metodická doporučení státu. Odpovědi na tyto otázky by měly vycházet z transparentních podkladů, odborné diskuse a ověřitelných dat. Právě tomu se budeme věnovat v navazující části článku.