O auditu vzdělávacího systému 2016

Vytvořit a zveřejnit (https://goo.gl/VwVaFN) dokument zasvěceného a odborného charakteru o aktuálním stavu českého vzdělávání, nechat v něm vyjádřit i odborné oponenty, přizvat další odborníky k diskuzi nad ním ke kulatému stolu SKAV za účasti veřejnosti, následně zveřejnit pořízený videozáznam na internetu (https://goo.gl/HSLp45), reagovat průběžně na připomínky čtenářů (https://goo.gl/l1MLsr) - všichni výše uvedené přijímáme jako samozřejmost, ale samozřejmost to v postupně se transformujícím Česku bohužel stále není. A ani jsem nezmínil, že to daňového poplatníka nevyšlo ani na korunu. Toto jsou všechno atributy otevřeného vzdělávání a nejde jinak, nežli takovému postupu z tohoto pohledu zatleskat.

Všichni víme, že Česku v rozporu se školským zákonem chybí Národní program vzdělávání, který by měl rozpracovávat cíle vzdělávání, a podle některých i vytyčovat vizi toho, kam má vzdělávací systém naši zemi směrovat. Někteří se domnívají, že právě toto opomenutí způsobuje, že nemáme jasnou vizi, a tudíž nemůžeme dostatečně dobře řídit vzdělávací systém a ověřovat, zda se onu stanovenou vizi daří naplňovat. Audit vzdělávacího systému sice nemá ambici takovou vizi formulovat, ale identifikuje mnohé indikátory, které popisují stav českého vzdělávacího systému, navíc zmiňuje i události posledního roku, které mohou další vývoj ovlivňovat. Audit tedy relativně systematicky upozorňuje na témata, o kterých je nutné v souvislosti s budoucností vzdělávání hovořit a brát je v potaz.

Ať už má být tato vize součástí školského zákona, nebo má být uvedena jinde, směrovat k její formulaci, diskutovat ji s mnoha skupinami s mnohdy rozdílnými zájmy a dále ji vysvětlovat laické veřejnosti je úkol důležitý a přitom obtížný.

V rozjitřené náladě, kdy jsou lidé ve vyspělých státech rozděleni svými názory na dvě skupiny, které zaujímají téměř nesmiřitelné postoje (viz např. brexit, volby prezidenta USA nebo aktivity českého prezidenta), musí být i nejzarytějšímu optimistovi zřejmé, že shodnout se v Česku na nějaké konsensuální vizi vzdělávání bude extrémně komplikované, ne-li nemožné. Přesto se o to musíme snažit. Snadná řešení již byla vyčerpána a ta obtížná bolí. Vzdělávání je záležitost postojů a hodnotové orientace, nikoli exaktní , daná fyzikálním zákonem.

Kromě podpory otevřeného vzdělávání mi je na celé aktivitě sympatický záměr vystavovat učiněné kroky státu konstruktivní kritice, která může přinášet jak potvrzování jejich vhodnosti, tak připomínky. Audit na pomyslné mapě aktivit ve vzdělávání našel a zaplnil bílé místo.

Rizikem celé aktivity může být, že vzniká nezištně, bez zázemí v profesionálním týmu odborníků, kteří se na takový počin dlouhodobě připravují, plánují a domlouvají. Hovořím samozřejmě o oponentech, kteří jsou pro zvýšení objektivity auditu důležití.

EDUinu se prostřednictvím tzv. auditu vzdělávacího systému rozhodně daří plnit jeden ze svých cílů, tedy podněcovat veřejnou diskusi o vzdělávání s důrazem na potřeby měnícího se světa a nastolovat veřejnou debatu. Dělá to přesně tak, jak od neziskové organizace lze očekávat.

Na katedře, kterou vedu, například každý rok připravuji krátký seznam toho, co se minulý rok přihodilo a co nás čeká v roce následujícím. Když si to pak po sobě přečtu, často jsem překvapen, kolik se toho událo a co vše se za poslední rok změnilo (i co se nezměnilo...). Kolegové mě pak v diskusi nad tím často připomenou věci, které jsem opomněl zmínit a které oni považují za podstatné. Po takovém cvičení se pak cítím o něco připravenější čelit tomu, co přichází, resp. přijde.

Pokud má být takové cvičení užitečné, je samozřejmě zásadní být dostatečně sebekritický a mít odstup. Jak známo, Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy každoročně vydává Výroční zprávu o stavu a rozvoji vzdělávání v České republice. Ačkoli tyto výroční zprávy nepovažuji za zbytečné, je pochopitelné, že jde do značné míry spíše o politický než analytický dokument. Jeho účelem je spíše změny obhajovat a ukazovat to, co se podařilo, než rozebírat to, co se nedaří nebo v čem nepanuje shoda. Proto je dobré, když se auditu zhostí někdo (v tomto případě EDUin), koho rozhodně nelze podezírat z přehnané loajality.

Audit má ovšem i svoje úskalí. První je v tom, že často není jasné, jak určitou událost či jev hodnotit. Záleží na tom, jaké hodnoty a přesvědčení zastáváme, a také na tom, z jakého hlediska se na to podíváme. Tak například vznik nových neveřejných škol lze považovat za ukazatel toho, že stále více lidí se intenzivně zajímá o vzdělávání a hledá nové cesty. Na straně druhé je to i signál toho, že veřejné školy nejsou s to uspokojit rostoucí a stále diferencovanější očekávání žáků a rodičů.

Druhým úskalím je to, že zajímavé jsou nejen události, ale také „neudálosti“, tj. to, co se neodehrálo, anebo jenom potichu. Mnoho důležitých změn nastává jen postupně, bez halasného vytrubování v médiích. Tak například více jak deset let realitu vzdělávání v Česku potichu - ale podle mého názoru zcela zásadně -proměňují prostředky z Evropských strukturálních fondů. Je to proměna plíživá, a tak nejsme s to ji dostatečně reflektovat.

Konečně posledním úskalím je samotný název „audit“. Audit vzdělávací politiky je zjevně inpisirován tím, čemu se říká „strategický audit“, tedy přehled silných a slabých stránek a také seznam různých výzev, před kterými stojíme. Strategický audit je v podstatě tvořivým cvičením, podněcujícím diskusi, nikoli procesem s formálně danými postupy. Diskuse nad auditem ukázaly, že veřejnost tento význam nezná a že audit si spojuje především s důkladným zhodnocením dokumentů a účtů nějakou nezávislou osobou. Kdyby toto bylo srozumitelně vysvětleno, předešlo by se zbytečným diskusím o metodologii auditu.

Je těžké vybrat několik hlavních událostí a problémů, které budou mít největší vliv na podobu vzdělávacího systému v ČR. Je totiž těžké odhadnout, jak budou žáci, rodiče, ředitelé, učitelé či zřizovatelé reagovat na zaváděné změny. Povedou například jednotné přijímající zkoušky skutečně k nějaké radikální změně v rozhodování rodičů a žáků o tom, na jakou školu si podat přihlášku? Bude vznik nového Akreditačního úřadu znamenat nový způsob v nastavení studijních programů na vysokých školách a zajišťování jejich kvality? Promítne se zvýšení prostředků v rozpočtu školství do zvýšení atraktivity učitelské profese? Účinek všech těchto opatření a změn závisí na konkrétním provedení. Jak víme, ďábel (a nejen on) je ukryt v detailech. Audit tak chápu ne jako důkladnou analýzu a evaluaci, ale jako přehled toho, o čem je potřeba se bavit důkladněji a konkrétněji.

Audit chce dát kritické stanovisko ke vzdělávacímu systému jako celku a navíc způsobem relativně stručným, jasným, srozumitelným. Toto samotné činit, ať již zdařile méně nebo více, je samo o sobě záslužné, protože sami výzkumníci by k tomu z uvedených důvodů odvahu nenašli. Díky EDUinu a jejich strategii tvorby se podařilo do materiálu zapracovat i názory „expertů“ z oblasti pedagogického výzkumu a vzdělávací praxe. I za tento metodický přístup stojí za to audit vyzdvihnout, byť kritický čtenář by mohl říci, že kdyby to četl a připomínkoval ten či onen, výsledek by se mohl lišit.

Vážím si toho, že jsem byl osloven jako jeden z lidí, kteří byli požádáni o kritické čtení, doplňování a komentování auditu v procesu jeho přípravy. Z oblastí mého zájmu vytáhnu dvě témata, jedno je k vyřešení, druhé k domýšlení a rozpracovávání:

Silné stránky našeho vzdělávacího systému - od vzdělanosti jako součásti českého kulturně-historického odkazu přes dobrou či nadprůměrnou úroveň výsledků v mezinárodních šetřeních a vysokou míru dokončování středoškolského vzdělání až po hustou síť škol a dalších institucí - jsou prý spíše odkazem minulosti. Současné změny se naproti tomu jeví jako nekoncepční nebo velkými riziky zatížené kroky. To je zajímavý posun, protože se mi dosud zdálo, že i v EDUinu převažuje vidění, podle nějž tradice školství - tu označované jako rakousko-uherské, jindy komunistické - jsou něčím překonaným, s čím se „potýkáme“ a měli bychom to co nejrychleji demontovat. A najednou to tradiční je vlastně základem, který bychom měli chránit a na němž bychom mohli a měli stavět. Věc je samozřejmě složitější a neměli bychom jít z jednoho extrému do druhého - ne vše tradiční je funkční a inovace jsou nutné, byť budou vždy spojeny s rizikem. Ale přes to - snad by místo neustálého zpochybňování práce našich učitelů (ať už těch ze základek, nebo z pedagogických fakult) bylo účelnější mluvit o vzdělávacím systému třeba jako Skotové: „Máme slušný vzdělávací systém, ale potřebujeme z něj udělat excelentní.“

Samotný materiál považuji za přehledně zpracovaný a vítám to, že obsahuje formou komentářů pohledy různých aktérů školského života. Zastoupení různých odborníků tvoří pestrou mozaiku pohledů, která může pomoci k tomu, aby se problémy českého školství ještě intenzivněji a lépe řešily. Text je zpracován tak, aby oslovil jak veřejnost odbornou, tak i např. rodiče. V některých oblastech je však audit až příliš zjednodušující a tendenční. Nemohl jsem se místy zbavit dojmu, že je nutné za každou hledat kritická místa a opomíjet to, co se vyvíjí pozitivním směrem. Myslím si, že současnému vedení MŠMT se podařila spousta pozitivních změn.

Audit se primárně zaměřuje na problémy regionálního školství, včetně tolik diskutovaného společného vzdělávání, trochu opomíjí sektor školství vysokého, což pak vede k cyklení určitých zjednodušujících závěrů. Kdybych měl uvést nejzásadnější problémy současného českého školství, mohl bych zde jmenovat spoustu koncepčních, teoretických či filozofických témat. Možná to bude vypadat přízemně, ale osobně považuji za nejzásadnější problém podfinancování školství jako takového. Určité zlepšení jsme zaznamenali na úrovni regionálního školství, v případě vysokých škol je však podfinancování dlouhodobé a fatální. A chceme-li naše školství, na jakékoli úrovni, zlepšovat, zvyšovat a udržovat kvalitu, chceme-li uspět v mezinárodním srovnání, pak potřebujeme učitele, kteří nejen že svou profesi budou chápat jako poslání, ale zároveň budou i adekvátně finančně ohodnoceni. Ale jak jsem již uvedl, považuji každý příspěvek do diskuze o kvalitě českého školství, včetně tohoto auditu, za přínosný.

K některým problémům vzdělávací politiky jsem se z nedostatku relevantních údajů nevyslovil, vůči některým tvrzením vymezil. Nebylo jich však mnoho. Jsem například rezervovanější k požadavku umožnit přístup odborníkům (předmětovým) bez pedagogického vzdělání do škol (v auditu cituji prof. Heluse); také k označení rozvinuté školské infrastruktury za jednoznačnou přednost bych dodal, že rozdrobenost škol poskytujících nižší sekundární vzdělání snižuje možnost zvyšovat kvalitu vzdělávání vyšší aprobovaností a výběrem předmětů dle zájmu i výkonu, tedy rozvinutou vnitřní diferenciací.

Audit je převážně kritický, ale zásadních problémů má náš vzdělávací systém díky dlouhodobému nezájmu klíčových aktérů vzdělávací politiky (dle skutků jejich poznáte je) bohužel dost. Vlivem své profesní zkušenosti (17 let vedení školského úřadu a krajského odboru školství) vnímám hlavně absenci strategického řízení a nedostatky veřejné správy. Strategickému řízení chybí shoda na směřování vzdělávání, na realizovaných, nejen deklarovaných principech a strukturách. A pak skutečné strategické řízení - implementační plány s potřebnými indikátory, soustavné monitorování a evaluace relevantních dat, tedy evidence based policy. To má především dělat MŠMT (za ministra Fialy vznikla za tímto účelem samostatná sekce), ale dělá to jen částečně zejména prostřednictvím ČŠI na základě toho, co je tato instituce oprávněna zjišťovat. I proto je tak důležitý nezávislý Audit vzdělávacího systému v ČR.

Zkušenosti ze zemí s úspěšnými strategiemi zvyšování kvality vzdělávání ukazují, jak důležitý je střední článek řízení školství. Ten v České republice díky nepovedené reformě veřejné správy nemáme. Kraje se chovají spíše jako subcentra než mezičlánky, municipality spoluzodpovědnost za kvalitu vzdělávání nemají, což je vzhledem k vysokému počtu malých a středních obcí pochopitelné, přesto rozhodují o jmenování a odměňování ředitelů škol, klíčových osob z hlediska kvality vzdělávání. Protože nelze očekávat změny, je třeba hledat náhradní mechanismy: vzdělávání státní správy i samosprávy (i povědomí kultivuje postupy), zavádění okresních a krajských metodických středisek, slibně se místně rozvíjejí akční plány podporované OP VVV...