Často při semináři ve sborovně zmíním – například při popisu expertních skupin - něco podobného jako: „… a tam žáci pracují s prameny.“ Někdy se mě nějaký učitel zeptá: „Ale co jsou to ty prameny? Třeba učebnice?“
Učebnice, jak je známe u nás, takovými zdroji bohužel nejsou. Naopak je třeba co nejrychleji omezit ten hrozný zlozvyk z let minulých, kdy se učitel po celý školní rok snažil „probrat učebnici“. Otevřel ji v září, a když ji dokázal do konce června se žáky zvládnout, byl šťastný jako školní inspektor, když vidí správný zápis ve třídnici. Práce s učebnicí je ale v drtivé většině stereotypní, nezábavná, nepřínosná, izolovaná a velmi plochá. A pokud učitel navíc pracuje s učebnicí „hromadně a společně“ s celou třídou, je i málo efektivní a jen neužitečně žere čas. To už je lepší spát, aspoň není člověk tak ubitý neužitečnou nudou. Probudí se a je odpočinutý a svěží, což je mimochodem opak výsledku frontálního vyučování. Neříkám, že tu a tam nelze použít text nebo obrázek z nějaké učebnice, ale její využití ve frekvenci jednou za měsíc až dva považuji za dostatečné. Jistě, zdá se, jako by například matematika nebo jazyk měly v tomto směru jiná pravidla, aleo tom zase jindy.
Učebnice tedy těmi prameny nejsou. Já tím míním zdroje, se kterými pracují odborníci, vědci, zájemci o obor, poučení laici a fanoušci. Encyklopedie, atlasy, kartotéky, knihy. Mapy, grafy, tabulky, data, výzkumy, výsledky experimentů, dokumenty – papírové i filmové a mimo jiné i oborové artefakty. Co jsou pro jeden předmět přírodniny, to jsou pro jiný předmět obrazy, mince, bankovky, historické smlouvy a pro další vlajky, pohlednice, vstupenky, dobové fotografie a mnohé další předměty. A to je jen základ, protože vlastní objevování nebo experimentování je dalším krokem. Proč by měl být učitel zásadním zdrojem informací pro žáky? Nebo ještě hůře: proč by si měli žáci něco k učení opisovat do svých sešitů? Jsme snad v raném středověku a musíme uchovávat vědění perem a přepisem mouder na papír? Je snad učitel dogmatik, který všem diktuje jediné povolené pravdy? Ne, nejsme, nemusíme a není. Navíc – rozhodně ne vždy se z učitele line moudro. Nestává se zase tak zřídka, že z něj vypadává úplný opak.
A co internet? Je tím zdrojem? Ano, je, ale je potřeba s ním pracovat dobře didakticky. Nechceme, aby se žáci spolehli na první zdroj, který jim Google nabídne a otrocky ho přepisovali. Pokud budou žáci používat internetové zdroje, musí na to být specializované zadání a učitel by si měl stanovit vhodné výukové cíle. Je potřebné používat aktivity, které žáky naučí zdroje ověřovat, citovat a internetové prameny správně používat. Jindy ale půjdou mobily zpět do kapsya vedeme žáky k listování atlasem a používání rejstříku.
Tím pádem je zřejmé, že kvalitní výuka v jakémkoliv předmětu nutně vede nejen ke kritickému myšlení nebo čtení s porozuměním, ale také přímo k mediálním kompetencím. Mezi ně patří nejen umět informace používat, ale také mediální sdělení vytvářet. A vida, zase jsme u toho jediného vhodného způsobu učení: u aktivní činnosti žáka, který by měl sám objevovat svět. Dítě by mělo nás, pedagogy, informovat, jak svět vidí – a ne naopak. Učitel, který by si myslel, že to on žákovi musí vše k naučení odpřednášet, se podobá morousovi, který nenechá dítě rozbalit jeho dárky, nebo kazisvětovi, který zlomyslně vyzradí závěr filmu. A takový člověk prostě není dobrý učitel.