V předchozích dílech jsme se zabývali ztrátou smyslu a kognitivní stratifikací – dělením společnosti podle schopnosti řídit vlastní myšlení. Dnes se posouváme hlouběji. Doslova. Podíváme se na to, co se děje v dětském mozku, když mu chybí správný druh podnětů, a na to, jak nenápadná manipulace může člověku vzít něco, o čem ani netuší, že to má – vědomí vlastní individuality. Opět pracujeme s velmi spekulativními scénáři, které nemají být předpovědí, ale podnětem k přemýšlení.
Když mozek nedostane, co potřebuje: o formativních neúspěších a tichém vymazávání „já“
Šestý díl seriálu o rizicích umělé inteligence ve vzdělávání
Andrej
Novik
Scioškola
Jedenáctý scénář: Jakub a svět bez odřených kolen
Představte si osmiletého Jakuba v roce 2049. Od narození ho obklopují sofistikované AI systémy integrované do chytré domácnosti. Když jako batole plakal, senzory v postýlce změřily tep a aktivovaly uklidňující zvuky dřív, než se stihli probudit rodiče. Když měl hlad, aplikace upozornila mámu s předstihem deseti minut. Když se ve třech letech pokoušel postavit věž z kostek a ta se mu bortila, chytrá hračka mu nenápadně napověděla, jak kostky poskládat.
Jakub nikdy nemusel čekat. Nikdy nezažil, že by plakal a nikdo nepřicházel. Nikdy se nemusel prokousat frustrací z toho, že něco nejde. Jeho prostředí bylo dokonale optimalizované – a právě v tom je problém.
Vývojová psychologie totiž už desítky let ví něco, co zní na první poslech zvláštně: zdravý vývoj dítěte vyžaduje přiměřenou míru neúspěchu a frustrace. Teorie citové va