Dialogická komunikace

V českém a slovenském školství bohužel stále převládá monologická komunikace, na níž je založeno hlavně transmisivní¹⁾ pojetí výuky. Přestože tento přístup už dávno neodpovídá stupni rozvoje myšlení žáků, většina učitelů se k němu stále přiklání. Důvody mohou být jednoduché: je snáze realizovatelný, nevyžaduje tak rozsáhlou přípravu na hodinu, je časově méně náročný a s ohledem na tematické plány se na první pohled může zdát i vhodnější. V dnešní době se však na žáky odevšad doslova hrnou informace a oni je musejí umět kriticky zpracovat. Proto je nezbytné nahradit monolog dialogem. Dialogická komunikace je tou, která rozvíjí kritické myšlení, prohlubuje poznání a motivuje žáky k aktivní účasti při hodině.

Komunikace v hodině je velmi důležitým aspektem výuky, protože žáci komunikací s ostatními a v interakci s ostatními utvářejí sebe samé. I to, kolik si toho z hodiny odnesou, závisí na formě komunikace, kterou učitel zvolí. Komunikace při hodině by neměla být jednostranná, měl by se jí účastnit jak učitel, tak žák. Ideální je ve vzdělávacím procesu oboustranná spolupráce: učitelé nabídnou žákům dialog a kladou jim takové otázky, které vyvolají co nepodnětnější konverzaci (Reznitskaya, 2012).

Dialogická komunikace je pro učitele náročná. Musí žáky podporovat a povzbuzovat k aktivnímu přístupu – ke komunikaci. Ve srovnání s monologickou komunikací, kdy jedině učitel zná správnou odpověď a jen on posouvá hranice pravdy, se v dialogické komunikaci pravda rodí v diskusi žáků, v níž společně hledají odpovědi. Učitel a žáci si navzájem pomáhají: učitel žákům podává pomocnou ruku a vytváří prostor pro jejich rozvoj prostřednictvím komunikace. Jádrem dialogické komunikace je diskuse iniciovaná sérií otevřených otázek s vysokou kognitivní náročností. Učitel reaguje na žákovu odpověď dalšími otázkami, které berou v úvahu to, co bylo řečeno. Učitel důsledně pracuje s odpověďmi studentů, aby je inspiroval k dalšímu zkoumání, chválí nebo zpochybňuje jejich proces uvažování. Nevynechává žádnou přiležitost k zviditelnění souvislostí mezi nápady jednotlivých studentů a vyzývá je, aby své nápady spojili s tím, co už řekli ostatní (Reznitskaya, 2012). Aby se třída stala k dialogu otevřenější, musí učitelé žákům poskytovat různá „vodítka“ a podporovat rozvoj jejich uvažování. Učitel by se neměl snažit potlačit svou roli, ale své odborné znalosti by měl v maximálně možné míře využít k rozvoji znalostí svých žáků. Dobrá výuka je taková, která žáky povzbuzuje k aktivnímu rozhovoru o učivu (Šeďová a kol., 2016).

Žáci mohou do velké míry směr diskuse ovlivňovat. Při hodině by měli generalizovat, analyzovat a spekulovat. Aktivní účast žáka ve vyučování směřuje k hlubšímu a smysluplnějšímu učení. Tak jako jsou žáci při hodinách vedeni k tomu, aby si zapamatovali a osvojili fakta, měli by být podněcováni také k samostatnému vyjadřování myšlenek, k zpochybňování vlastních myšlenek a k formulaci závěrů. A to se žáci nejlépe naučí v dialogických situacích – v situacích, v nichž se mohou projevit, v nichž mohou vyjádřit svůj názor, pochybovat, tvořit, uvažovat nahlas, diskutovat o svých nápadech… Vhodné jsou takové situace, které je nutí, aby vyjadřovali svůj postoj, ale zároveň i zohledňovali to, jak věc vnímají ostatní. Dialogická komunikace podporuje aktivní naslouchání, respektování ostatních, přijímání jejich názorů i celé osobnosti. Při dialogické komunikaci se žáci naučí nejen se lépe orientovat v probírané látce, ale tato forma komunikace zlepšuje také jejich kognitivní funkce, zvyšuje zájem o látku, motivaci a úspěšnost. Dialogická komunikace ve spojení se silou jazyka stimuluje a podporuje myšlení žáků, rozvíjí jejich učení a porozumění.

Je potěšující, že dialogická komunikace si i přes svá úskalí razí cestu do škol celkem úspěšně. Stále více učitelů se odklání od klasického, monologického, vyučování a postupně zavádí vyučování dialogické. I tak ale stojí před dialogickou komunikací v hodinách stále ještě velký úkol: opakovaně dokazovat svou důležitost a nezbytnost.