Sebepoškozování dospívajících patří k tématům, o nichž se ve školách nemluví snadno, přesto se s nimi pedagogové setkávají častěji, než by čekali. Ne vždy je na první pohled patrné – může zůstávat skryté za dlouhými rukávy i za zdánlivě běžným fungováním ve třídě. Škola přitom bývá místem, kde si někdo všimne změny jako první.
Když fyzická bolest přehluší tu psychickou: jak může škola zachytit sebepoškozování včas
Redakce
Řízení školy
Jak rozpoznat varovné signály, kde jsou hranice role školy a jak vést rozhovor tak, aby byl skutečnou oporou? Školní psycholožka Tereza Trčková popisuje souvislosti nárůstu sebepoškozování, roli sociálních sítí i význam školního poradenského pracoviště. Rozhovor nabízí nejen porozumění tématu, ale i konkrétní oporu pro pedagogy, kteří si někdy nejsou jistí, zda situaci zvládnou.
Co dnes podle vaší zkušenosti stojí za nárůstem sebepoškozování u dospívajících nejčastěji?
Za nárůstem sebepoškozování stojí více faktorů. Jedním z nich je domácí prostředí a vztahy s rodiči či sourozenci. Většina sebepoškozujících je v prepubertálním nebo pubertálním věku, s čímž se pojí nižší sebevědomí, nespokojenost s vlastním tělem nebo pocit, že za nic nestojí či že za všechno nesou vinu (například za hádky rodičů). Dalším faktorem je školní prostředí – klima ve třídě a míra vzájemného respektu mezi spolužáky. Pokud žák zažívá vyčlenění z kolektivu, posměšky nebo opakovaný neúspěch ve vzdělávání, psychické pohodě to nepřidá. Významnou roli hrají také sociální sítě a neustálá přítomnost telefonů. Dojde-li ke konfliktu, někdo jej často natočí a sdílí ve skupině, ostatní připojí komentáře, které nebývají povzbuzující. Terčem útoků se může stát i žák, který ve třídě zrovna chybí, protože mu není dobře – „o něm bez něj“. Mladí lidé se navíc srovnávají s influencery v reelsech na sociálních sítích a z tohoto srovnání nevycházejí dobře. Korejská kosmetika nefunguje tak dokonale, dívky nemají bezchybný make-up a prezentované doplňky stravy nejsou zázračné.
Co podle vás dospívající skutečně „řeší“ sebepoškozováním? Jakou potřebu nebo emoci tím nejčastěji nahrazují?
Dospívající sebepoškozováním řeší akutní úzkost, která je pro ně v danou chvíli nezvladatelná. Tímto způsobem reagují také na pocity prázdnoty, které mohou prožívat. Sebepoškozování je jednou z forem, jak „aspoň něco cítit“. Fyzická bolest je pro ně snesitelnější než ta psychická. Někdy tím vyjadřují i pocit vlastní nedostatečnosti a v některých případech slouží sebepoškozování jako forma trestu, kdy se dotyčný snaží přehlušit své selhání.
Liší se motivace k sebepoškozování u dívek a chlapců? Pokud ano, jak?
Určitá odlišnost zde je. U obou pohlaví souvisí sebepoškozování s emocemi. U dívek se častěji pojí s přemírou emocí a touhou je na chvíli „vypnout“, případně s bojem s pocitem nedostatečnosti vůči okolí. U chlapců dochází při nahromadění vzteku a frustrace k uvolnění napětí například bitím do zdi či do tvrdých předmětů. Často mají poškozené klouby rukou po opakovaných úderech nebo jiné části těla.
Sebepoškozování se často označuje jako „tichý problém“. V čem je pro školu nejzrádnější právě jeho skrytost?
Nejzrádnější je právě to, že na první pohled není vidět. Dotyční bývají pro pedagogy velmi nečitelní, ve výuce působí aktivně, navazují sociální vztahy, běžně komunikují, ale pod fasádou normálnosti se skrývá velký problém. Nejde jen o dlouhé rukávy, zranění si způsobují i na skrytých místech těla – na břiše, stehnech či bocích. A tato nenápadnost může přispívat i k lavinovému šíření, dospívající mezi sebou nebo na sociálních sítích sdílejí své rány i způsoby, jak se vyrovnali s úzkostnou tenzí, a druzí to mohou vnímat jako návod, jak podobné stavy zvládnout.
Jaké první signály může učitel nebo třídní učitelka u studenta zaznamenat, aniž by šlo o zjevná zranění?
Zdánlivě jednoduchá otázka, ale odpověď je složitější. Úplně první signály většinou rozpoznatelné nejsou. Je dobré žáky dlouhodobě pozorovat, všímat si změn, sledovat absenci, opakované somatické obtíže, bolesti hlavy či břicha. Žák se může vyčleňovat z kolektivu nebo naopak působit velmi extravertně, může vynechávat tělesnou výchovu, ztratit zájem o aktivity, které dříve vyhledával. Náznaky se někdy objeví i ve slohových pracích či komiksech, které žáci rádi kreslí. Často si změn jako první všimnou spolužáci.
Jak by měl pedagog postupovat ve chvíli, kdy získá podezření, že si žák ubližuje? Co je první správný krok a čeho se naopak vyvarovat?
V naší škole funguje školní poradenské pracoviště, a pokud se učitelé dozvědí o žákovi, neměli by si informaci nechávat pro sebe. ŠPP s pedagogem situaci prodiskutuje a domluví další postup. Obvykle si poté psycholog žáka pozve na rozhovor a nabídne mu spolupráci. V úvahu přichází také informování zákonného zástupce, jednotný postup však nemáme – vždy záleží na konkrétní situaci.
Jak vést citlivý první rozhovor se studentem, aby nepůsobil jako výslech, ale jako nabídka podpory?
Cílem je žáka nesoudit, ale snažit se mu pomoci. Nabídnout mu bezpečný prostor, kde může otevřeně sdílet své emoce. Pochopit jeho situaci, validovat ji.
Kde je hranice mezi rolí školy a rolí rodiny, co už škola sama zvládne a kdy je nutné zapojit další odborníky?
Rodič by měl být o chování dítěte informován. Pokud je to možné, rodičům voláme a zveme je na konzultace. Společně pak hledáme cesty, jak dítěti pomoci. Školní psycholog může rodiče nasměrovat na klinické psychology nebo jiná odborná pracoviště. Vhodnou podporou je například aplikace Nepanikař, která je volně ke stažení, nebo Linka bezpečí, na kterou se může obrátit dítě i rodič.
Jak důležitá je dostupnost školního psychologa nebo poradenského pracoviště přímo ve škole? Co se mění, když tam tato podpora je a když chybí?
V současné době je školní poradenské pracoviště pro školy velmi důležité. Školní psycholog může okamžitě nabídnout své služby a poskytnout krizovou intervenci. Některá externí pracoviště sice poskytují brzké termíny, často se však potýkáme s dlouhými čekacími lhůtami. Pro rodiče bývá ŠPP prvním místem, kam se obrátí, pokud vnímají, že se s dítětem něco děje.
Na středních školách zatím není povinnost mít školního psychologa, a krizové situace tak řeší výchovný poradce nebo metodik prevence. Ti však mají zároveň vyučovací povinnost, a nejsou proto k dispozici okamžitě. Oba poradenští pracovníci samozřejmě poskytují kontakty na další odborníky, ale i zde narážíme na dlouhé objednací doby.
Co mohou školy dělat dlouhodobě pro posilování psychické odolnosti studentů, nejen při akutních potížích?
Je důležité o psychickém zdraví otevřeně mluvit. Na naší škole vedeme žáky k hledání a osvojování funkčních strategií zvládání stresu. Patří mezi ně relaxační techniky zaměřené na dech, techniky mindfulness i sdílení toho, co nám může pomoci, když se necítíme dobře – od jídla přes rozhovor s blízkým člověkem až po pohybové či kreativní aktivity. Prostor pro tyto činnosti vzniká v třídnických hodinách, při práci se třídou i během dnů pro zdraví.
Co byste vzkázali učitelům středních škol, kteří mají pocit, že na podobné situace nejsou dost připraveni?
Žáci potřebují pochopení a nesoudící přístup. Když se necítím na rozhovor s žákem, bylo by vhodné vytvořit si síť kontaktů, které žákovi mohu v případě potíží poskytnout. Vhodná je aplikace Nepanikař, která je volně ke stažení, Linka bezpečí, kam může volat jak dítě, tak i rodič, Zahrada pro duši…
PhDr. Tereza Trčková, školní psycholožka a vedoucí školního poradenského pracoviště Střední odborné školy Jarov
Absolvovala jednooborové studium psychologie na Filozofické fakultě UK a studium oboru učitelství na FTVS UK. V současné době působí jako psycholožka na SOŠ Jarov a v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 1, 2 a 4. Absolvovala výcvik ve skupinové psychoanalytické psychoterapii a v krizové intervenci. Zajímá se o psychologii sportu.
Střední odborná škola Jarov,
www.skolajarov.cz Střední odborná škola Jarov spojuje hned několik různorodých zaměření – stavební, dřevařské, zahradnické a sportovní. Nabízí vzdělávání ve čtyřletých studijních a tříletých učebních oborech. Studijní obory jsou zakončeny maturitou, učební obory výučním listem. Na tříleté učební obory se dá navázat v rámci dvouletého denního nástavbového studia zakončeného maturitou.
Rozhovor připravila redakce Řízení školy.