Zaměstnávání nekvalifikovaných pedagogů

Dne 1. ledna 2010 nabyl účinnosti zákon č. 422/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Touto novelou je – stručně řečeno – prodlouženo období, ve kterém může ředitel školy a školského zařízení zaměstnávat pedagogického pracovníka, který nesplňuje kvalifikační předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce. Využiji této příležitosti a uvedu několik souvislostí, které by měl znát nejen ředitel školy, ale zejména pedagogický pracovník, který vzhledem k takto zákonem dané možnosti bude i nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost bez náležité kvalifikace.

Nejprve připomínám samotné znění novelizovaného ustanovení zákona o pedagogických pracovnících. Jedná se o ustanovení § 32, které od 1. ledna 2010 zní takto:

„Fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona

a) pokud ke dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let prokázala schopnost výkonu požadované činnosti,

b) nejdéle po dobu deseti let, pokud v této době nezahájí studium, kterým potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí,

c) jestliže vysoké školy pro výuku odborných předmětů ve střední a vyšší odborné škole neumožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v akreditovaném studijním programu příslušného studijního oboru; v tomto případě je postačující získání nejvyššího dosažitelného vzdělání v příslušném oboru.“

Ustanovení § 32 písm. a) a c) zůstala beze změny, proto se budu dále zabývat jen změnou v ustanovení pod písm. b). Až dosud připouštělo toto ustanovení výkon přímé pedagogické činnosti bez náležité kvalifikace nejdéle po dobu pěti let od nabytí účinnosti zákona. Připomínám, že zákon o pedagogických pracovnících nabyl účinnosti 1. ledna 2005, proto období takto původně zákonem vymezené mělo skončit 31. prosince 2009. Zmíněná novela tedy prodlužuje toto období do 31. prosince 2014. Až potud je jistě vše jasné a není třeba dlouhých komentářů. Jenže od počátku existence tohoto ustanovení provází zaměstnávání pedagogických pracovníků bez odpovídající kvalifikace řada dohadů a dezinterpretací. Právě těmto nejasnostem se budu dále věnovat, a to mimo jiné i ve světle nově judikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Především je třeba si uvědomit, jaký byl od samého počátku účel a smysl tohoto ustanovení. Formulace § 32 písm. b) zákona nestanoví nic o „prominutí“ vzdělání a již vůbec neznamená uznání chybějícího vzdělání (na rozdíl od ustanovení § 10 odst.2 téhož zákona, podle kterého je možné právním úkonem ředitele školy uznat učiteli, který je výkonným umělcem, chybějící vzdělání). Vyplývá to nejen z gramatické stavby ustanovení, ale mimo jiné také z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona. Tím je zřejmý úmysl zákonodárce, který je důležitý pro správnou interpretaci této (ale i každé jiné) části zákona. V řadě případů se totiž zaměstnanci dožadovali (a stále dožadují) toho, aby je ředitel školy i nadále zaměstnával jako pedagogické pracovníky, přestože nesplňují kvalifikační předpoklad. Vzniká tedy otázka, zda lze vzhledem k tomuto ustanovení vůbec dát nekvalifikovanému zaměstnanci výpověď z pracovního poměru s použitím výpovědního důvodu uvedeného v § 52 písm. f) zákoníku práce, to jest pro nesplňování kvalifikačních předpokladů stanovených právním předpisem pro výkon sjednané práce. Hned v několika konkrétních soudních sporech o platnost takové výpovědi tak proti sobě stály dvě protichůdné interpretace ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících.

Zaměstnavatelé, vycházejíce z výše uvedeného účelu a smyslu předmětného ustanovení, argumentovali, že toto ustanovení sice dává možnost zaměstnavateli zaměstnávat nekvalifikované pedagogické pracovníky (nikoliv povinnost zaměstnávat tyto pedagogické pracovníky, a to ani v případě, že zahájili studium, kterým potřebný kvalifikační předpoklad získají), avšak v žádném případě z něj nelze dovodit, že zákonem stanovený předpoklad odborné kvalifikace se po dobu pěti (a nyní již deseti) let od účinnosti zákona promíjí, nebo že předpoklad odborné kvalifikace se považuje za splněný. Nadále tedy trvá skutečnost, že pedagogický pracovník nesplňuje zákonem stanovený předpoklad pro výkon pedagogické činnosti, a proto je možné skončit se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu, že zaměstnanec nesplňuje předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce.

Naproti tomu zaměstnanci ve sledovaných soudních sporech namítali, že jde o ustanovení „odstraňující tvrdost tohoto zákona“ pro zaměstnance, kteří ke dni účinnosti zákona nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost. Podle této interpretace má jít o určitou ochranou stávajících pracovníků, kteří nesplňují předepsané předpoklady a mají nadále zájem o výkon pedagogické činnosti, aby si předepsané pedagogické vzdělání v zákonem dané lhůtě měli možnost doplnit. Proto se zaměstnanci dožadovali soudního rozhodnutí o neplatnosti výpovědi. Je pozoruhodné, že okresní soud nejméně ve dvou ze sledovaných případů dal tomuto argumentu zaměstnance za pravdu a rozhodl o neplatnosti výpovědi. V jednom z těchto dvou sledovaných případů k odvolání zaměstnavatele krajský soud tento rozsudek zrušil s odůvodněním, že ustanovení § 32 zákona č. 563/2004 Sb. nelze vykládat jako ustanovení zmírňující tvrdost zákona. Smyslem citovaného ustanovení je podle odvolacího soudu zachovat kontinuitu a poskytnout vedoucím školských zařízení určitý čas k zajištění potřebného počtu kvalifikovaných zaměstnanců. Nejedná se o opatření, kterým by se požadavek na vzdělání pedagogických pracovníků fakticky odkládal o 5 let, během nichž by nebylo možno pracovní místo obsazené zaměstnancem bez potřebné kvalifikace obsadit kvalifikovaným zaměstnancem¹.

Ve druhém případě však i odvolací (krajský) soud dal zaměstnanci za pravdu a potvrdil rozsudek okresního soudu s odůvodněním, že ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících představuje výjimku z kvalifikačních předpokladů stanovených právním předpisem pro výkon sjednané práce, a to po celou dobu zde uvedenou. Proto údajně není možné dát zaměstnanci platně výpověď pro nesplňování kvalifikačních předpokladů². K oběma případům se na základě dovolání vyjádřil s konečnou platností Nejvyšší soud, a to shodně (konzistentně). Proto zde můžeme prezentovat vybrané právní věty z tohoto rozhodnutí, přestože se jedná o dva různé rozsudky Nejvyššího soudu³.

Nejvyšší soud v prvém případě potvrdil rozsudek odvolacího soudu a ve druhém případě zrušil rozsudek odvolacího soudu. V obou sporech tedy dal za pravdu zaměstnavateli v tom, že lze dát výpověď zaměstnanci, který nesplňuje kvalifikační předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon práce pedagogického pracovníka, přestože ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících stanoví možnost tuto práci bez kvalifikace po jistou dobu vykonávat. Za pozornost stojí zdůvodnění tohoto stanoviska Nejvyššího soudu. V něm se mimo jiné uvádí: „Pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce⁴ není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999)“.

Ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících vychází z toho, že osoba, která nesplňuje předpoklad odborné kvalifikace, nemůže ode dne účinnosti zákona o pedagogických pracovnících nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost. Z tohoto pravidla stanoví výjimku, která těmto osobám umožňuje vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let, ovšem za předpokladu, že v této době (v době pěti let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících) zahájí studium, kterým potřebný předpoklad získají a toto studium úspěšně ukončí. I když v textu ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících je výslovně použita záporná forma slova zahájit („nezahájí studium“), je zjevné, že se jedná toliko o „formulační lapsus“.

Jak totiž vyplývá z důvodové zprávy k ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících, „ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace, pokud ve stanovené lhůtě zahájí a úspěšně ukončí studium potřebné k získání odborné kvalifikace“. Jiný (opačný) výklad citovaného ustanovení by znamenal popření jeho obsahu a účelu. Znamenal by totiž, že uvedená výjimka (možnost vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let) by platila jen pro případ, že dotčený pedagogický pracovník potřebné studium „nezahájí“. Kdyby se však pokusil potřebné vzdělání si doplnit a studium „zahájil“, přestal by podmínku splňovat a výjimka (možnost vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let) by se na něj nevztahovala. Takový cíl ale ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících zjevně nemělo. Ze stejného výkladu (že citované ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace, jestliže ve stanovené lhůtě zahájí a úspěšně ukončí studium potřebné k získání odborné kvalifikace) tohoto ustanovení [i když ve znění § 32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. ode dne 5. 5. 2006] vycházely soudy obou stupňů a hlásí se k němu i dovolatelka.

Protože žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by již ke dni 14. 4. 2006⁵ splňovala podmínku stanovenou v ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících (namítala, že si potřebnou kvalifikaci doplnila na základě „smlouvy o poskytnutí služeb“ ze dne 29. 4. 2006 uzavřené mezi žalobkyní a Agenturou S.), správně odvolací soud uzavřel, že ke dni výpovědi nesplňovala předpoklady pro výkon funkce.⁶

Ve druhém ze sledovaných soudních sporů použil Nejvyšší soud zcela identickou formulaci a potvrdil tak ten smysl a účel ustanovení § 32, písm. b) zákona o pedagogických pracovnících, který jsem prezentoval v úvodu tohoto článku. Připomínám tedy, že smyslem tohoto ustanovení je nikoliv zakotvit právo zaměstnance bez kvalifikace na zaměstnání ve smyslu uplatnitelného nároku, ale jednoznačně stanovit pravomoc zaměstnavatele zaměstnat takového nekvalifikovaného zaměstnance jako pedagogického pracovníka. Skutečný význam ustanovení § 32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, je v tom, aby po dobu trvání zde uvedené lhůty mohl ředitel školy využívat nekvalifikované zaměstnance k výkonu přímé pedagogické činnosti, aniž by přitom sám porušoval zákon.

Za pozornost ještě stojí ta část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, která blíže interpretuje podmínku zahájení studia ve stanoveném období. Z části věty: „... nejdéle po dobu deseti let, pokud v této době nezahájí studium.“ Nejvyšší soud dovozuje, že je třeba toto ustanovení vykládat pozitivně, to jest takto: „Ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace, pokud ve stanovené lhůtě zahájí a úspěšně ukončí studium potřebné k získání odborné kvalifikace“. Použití záporné formy slovesa „zahájit“ označil Nejvyšší soud za „formulační lapsus“, protože by doslovná interpretace takto formulovaného ustanovení mohla údajně vést k absurdnímu závěru, že naopak v případě zahájení studia by pedagogický pracovník tuto práci vykonávat nemohl. K tomuto výkladu je na místě podotknout, že není jediným možným.

Také lze zápor v uvedené větě vyložit tak, že pokud nezahájí nekvalifikovaný pedagog studium, může tuto práci vykonávat jen po zde uvedenou dobu. V případě zahájení studia může přímou pedagogickou činnost vykonávat i po uplynutí zde uvedené doby, a to za podmínky, že studium úspěšně ukončí. I když tedy přijatý názor Nejvyššího soudu není zcela odpovídající skutečnému účelu analyzovaného ustanovení zákona, nezbývá, než jej respektovat a přizpůsobit mu praxi řízení školy a školského zařízení. Z tohoto pojetí interpretace předmětného ustanovení totiž vyplývá ještě jeden velmi důležitý závěr. Oba případy judikované ve zmíněných rozsudcích se týkaly výpovědi, kterou dal zaměstnavatel nekvalifikovanému pedagogovi, který ještě nezahájil studium vedoucí k získání potřebné kvalifikace. Z argumentace Nejvyššího soudu lze ale dovodit, že v případě zaměstnance, který v souladu s tímto ustanovením již zahájil studium vedoucí ke splnění kvalifikace, by výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákoníku práce nemusela být úspěšná, protože podle názoru Nejvyššího soudu zahájením studia v zákonem stanoveném termínu splní zaměstnance podmínku uvedenou v ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících pro výkon přímé pedagogické činnosti i bez odpovídající kvalifikace. Lze sice vyslovit názor, že takováto interpretace jde poněkud proti výše uvedenému účelu tohoto ustanovení, rozhodně je ale na místě doporučit ředitelům škol a školských zařízení takový postup, který bude konformní s tímto názorem Nejvyššího soudu. I když by jistě bylo zajímavé, jak by Nejvyšší soud rozhodl v případě výpovědi pedagogovi, který dosud nesplňuje kvalifikační předpoklady, ale potřebné studium již zahájil. Rozhodnutí v takovém případě totiž dosud judikováno nebylo.

Z výše uvedeného textu vyplývají tyto závěry:

1. Pedagogického pracovníka, který nesplňuje kvalifikační předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon přímé pedagogické činnosti, je možné zaměstnávat až do 31. prosince 2014 za podmínky, že v této době zahájí studium vedoucí k získání potřebné kvalifikace a toto studium úspěšně ukončí.

2. Tomuto zaměstnanci je možné dát výpověď z pracovního poměru pro nesplňování kvalifikačních předpokladů [§ 52 písm. f) zákoník práce] kdykoliv v tomto období, pokud tento zaměstnanec již nezahájil studium vedoucí k získání potřebné kvalifikace.

3. Výpověď ze stejného důvodu daná zaměstnanci, který již zahájil studium vedoucí k získání potřebné kvalifikace a v tomto studiu řádně pokračuje, zřejmě bude soudem označena za neplatnou.