Když si lidé vidí do talíře

Když říkáme, „já ti tak závidím“, obvykle tím myslíme, že druhého obdivujeme, že by se nám líbilo mít podobné možnosti, že mu jeho úspěch přejeme. V tomto smyslu může závist připomínat spíše touhu a inspiraci. Avšak závist má i svou temnější podobu, v níž se pojí s . Představte si, že máte spolupracovníka, který pracuje méně hodin, je méně spolehlivý a upřímně řečeno ani zdaleka ne tak šikovný jako vy. A najednou vidíte, jak právě on dostává veřejnou pochvalu, finanční odměnu nebo benefit, který by podle vašeho přesvědčení měl připadnout vám. Kolega je povýšený a začne vydělávat víc – a vy ne. Možná mu to budete přát, ale mnohem pravděpodobněji vás bude nahlodávat otázka: Jak je tohle možné? Proč zrovna on? Máme přirozenou tendenci , nejvíc s lidmi, které známe a kteří žijí podobně jako my. Právě proto nás nejvíc pálí úspěch někoho, : připadá nám, že jeho výsledky by mohly, nebo dokonce měly být i naše. Začneme ho vnímat jako soupeře a jeho příznivý osud v nás snadno vyvolá pocit, že v soutěži prohráváme. A aby to bylo snesitelné, snažíme se přesvědčit sami sebe, že si to nezaslouží, že za tím musí být nějaká protekce, že je to celé nefér.

Je součástí lidské přirozenosti sledovat, co má druhý, kolik toho má, jak se má (hlavně materiálně). A často do toho mluvit (za jeho zády), v některých případech být až nepříjemně zvědavý a závidět. V práci to funguje nejinak: lidé srovnávají platy, bonusy, projekty, uznání a výjimky a podle toho subjektivně prožívají pocit (ne)spravedlnosti. Závist na pracovišti tak není okrajová emoce, ale předvídatelný produkt sociálního srovnávání a vnímané férovosti, který se může překlápět do horších vztahů, nižší spolupráce a někdy i kontraproduktivního chování. Často vzniká z toho, jak tým vnímá rozdělování věcí, které určuj