Příběhy lídrů často vyprávíme teprve od okamžiku, kdy už existuje skupina následovníků: kapitán a jeho posádka, CEO a firma, velitel a jednotka, dirigent a orchestr, trenér a mužstvo. V tu chvíli ale už má lídr velkou část práce za sebou. Lídr totiž nezačíná tím, že ho lidé následují – ale tím, že udělá krok, který je následováníhodný. Leadership se rodí z rozhodnutí přijmout osobní odpovědnost a odhodlání k činu a potvrzuje se tím, že se časem objeví lidé, kteří vás budou následovat. Proto každý lídr začíná bez následovníků – ne že by ještě nebyl lídrem, ale jelikož následování je vždycky až důsledek. Na začátku neexistuje publikum ani mandát, jen člověk, který se v konkrétní situaci rozhodne převzít odpovědnost a udělá první krok. Následovníci se objevují až poté, kdy se toto rozhodnutí promění v jednání, které dává smysl ostatním se přidat. Když umíte přesvědčivě a srozumitelně ukázat, jaký je cíl a co se musí udělat, a pak jdete příkladem a skutečně doručíte výsledky. Přesně v tomto pořadí: na začátku je vnitřní závazek a práce, teprve potom vnější potvrzení. Pokud „lídr“ nejprve čeká na následovníky, aby je pak vedl, zůstane sám. Důvěra – a tím i ochota lidí jít s vámi – je těžká práce. A výsledek není nikdy zaručený.
Každý lídr začíná bez následovníků
Vydáno:
23 minut čtení
Každý lídr začíná bez následovníků
PhDr.
Jan
Voda
Ph.D., MBA
ředitel základní školy Wonderland Academy
Třetí zápas série prvního kola play-off Národní basketbalové ligy, duben 2003. Všichni ztichli a upřeli své pohledy na třináctiletou Natalii Gilbert, která začala zpívat americkou hymnu před nastoupenými sportovci. Jistě ji měla nacvičenou dokonale, avšak tréma dívku po několika vteřinách vykolejila – ztratila slova a hudba jí začal utíkat (viz https://youtu.be/Sin9M9boANo). Hrůzu v jejích očích lze vidět v televizním přenosu i na dálku; všechno bylo ztraceno. Situace, že selžeme, když se dívá celý svět, se děsí prakticky každý. Kdo z nás by se odvážil zpívat pro vyprodaný stadion před dvaceti tisíci diváků!? A v ten moment se stalo něco nečekaného. Trenér Portlandu
Maurice Cheeks
k ní jednoduše přistoupil, položil jí ruku kolem ramen, přidržel mikrofon a začal zpívat s ní. Nedal najevo, že ona selhala a on to teď spraví. Ukázal, že chyba je lidská a že stačí opora, aby se člověk zase nadechl a pokračoval. „Ani jsem nevěděl, jestli znám všechna slova,“ uvedl později v rozhovoru, „prostě jsem šel a zpíval dál… slova mi začala naskakovat a snažil jsem se jí pomoct.“ Jeho hrubý hlas byl neškolený a určitě ne zvučný ani čistý. Přesto jeho příklad nezůstal bez odezvy. Na konci už zpíval celý stadión.Bez Cheekse by se celá situace vyvinula zcela jinak. Zkoprnělou Natatalii by např. mohli odvést do šatny, aby ji uchránili před soucitnými či škodolibými pohledy. Avšak Cheeksův krok byl následováníhodný v nejčistší podobě: byl srozumitelný, solidární, okamžitě užitečný a otevřel prostor, aby se přidali i ostatní. Uviděl potřebu, rozhodl se v okamžiku jednat, zatímco ostatní se nezmohli na nic a v bezpečné vzdálenosti sledovali, co bude dál. Nebyla to jeho role. Přesto
na sebe vzal odpovědnost
za výsledek, který byl v tu chvíli nejdůležitější: aby dítě nezůstalo v ponížení samo. A tím, že vstoupil do situace osobně, vystavil se i on riziku, že bude působit směšně a nepatřičně. I tak to udělal a tisíce lidí ho následovaly. V jedné scéně je tak vidět celý mechanismus leadershipu: někdo podni