Jak naši školu změnila vlídnost...

Dříve, než se mohla přirozeně rozvinout ona vlídnost, musely samozřejmě předcházet úplně jiné vlastnosti: neúnavnost, urputnost a paličatost. Když jsem naskočil do vlaku školy se dvěma ročníky fungující, tedy spíše nefungující v režimu detašovaného pracoviště, v situaci, kdy rodiče, kteří si na radnici vydupali znovuotevření „své“ školy, byli zklamaní a rozčarovaní tím, co se ve škole děje, bylo vše velmi těžké. Sehnat kvalitního učitele do takové školy byl nadlidský úkol a přesvědčit rodiče, aby do ní chtěli dát své děti, vlastně také. Přesvědčit zřizovatele o tom, že má smysl do školy investovat prostředky, chtít po něm, aby se soudil s nechtěným „nájemcem“ v polovině budovy, na kterou si, za výhodných podmínek, dělal zálusk... bylo toho hodně. Ten pocit po prvním roce fungování školy a zápisu, kdy jsem se modlil, aby k němu přišel dostatek dětí pro otevření dvou prvních tříd, asi nikdy nezapomenu.

Přišlo jich dost. A ve stejné době se zřizovatel rozhodl, že z detašovaného pracoviště udělá samostatnou základní školu, investuje do její opravy. To byly první opravdové úspěchy. Ale abych nezapomněl na vlídnost. Něco takového nikdy nikdo nedokáže sám. Prvními skutečnými partnery, kteří to se školou mysleli opravdu vážně, byli rodiče. Několik rodičů, kterým záleželo na tom, aby škola pro jejich děti byla taková, v jaké jim bude dobře. Dneska můžu říct, že jsme si napsali tisíce zpráv, strávili stovky hodin na telefonu, scházeli se formálně i neformálně. I když potřeba jejich zapojení s tím, jak se postupně dařilo školu etablovat, klesala, je jasné, že bez jejich pomoci, nadšení a vlídnosti by škola neexistovala.

V září naše škola oslaví devět let. Čím déle existuje, tím více si uvědomuji význam atributů, které ji dělají takovou, jaká je. Jako každá škola jsme si prošli fluktuací zaměstnanců - asi není hanbou přiznat, že pocity ředitele, jemuž opravdu záleží na tom, aby děti v jeho škole učily kvalitní osobnosti, které sdílejí stejné nebo podobné hodnoty a jsou i kvalitními pedagogy, ale zároveň je mu jasné, že v začínající škole bez jména a tradice je prostě hned mít nebude, jsou opravdu bolestivé. Ředitel, který převezme fungující a kvalitní školu má v tomhle veliké štěstí, i když na druhou stranu, pokud budujete něco od nuly, máte možnost si to udělat po svém. Řada škol, které jsou dnes vnímány jako kvalitní a inspirativní, vznikla buď nedávno, nebo se jejich nový ředitel nebál radikálního řezu. Jelikož ředitel má být lídr školy, má inspirovat, ukazovat cestu, má mít také schopnost přitahovat do týmu lidi podobného smýšlení, názoru, naturelu. Z mého pohledu je tohle jeden z nejdůležitějších aspektů fungování školy. Mít správně nastavené ŠVP, všechny směrnice, výkazy a rozpočet, to jsou zásadní věci, s nimiž se každý začínající ředitel seznámí při kvalifikačním studiu. Ale na to, že energie a kus vlastní duše, kterou ředitel každý den škole dává, tu školu utvářejí více než všechny nutné formality, na to musí přijít sám.

Při formování představy o tom, jak by měla vypadat ta „moje“ škola, hraje nezastupitelnou roli inspirace zvenčí, tedy vlastně zevnitř, zevnitř jiných škol. Jsou dvě cesty, jak se do školy dostat: oficiálně a neoficiálně. Obejít si několik desítek různých škol, seznámit se s jejich řediteli, vedením, vnitřními procesy, atmosférou. Druhá možnost jsou dny otevřených dveří. Ze zkušenosti mohu říci, že o tom, jak to v dané škole skutečně funguje a vypadá, se dozvíte více právě takto. Jsou školy, kde máte pocit, že si váží toho, že v ní chcete strávit pár hodin svého pracovního dne, kde vás pozdraví, usmějí se na vás, pustí vás v podstatě kamkoli a vedení školy s vámi ochotně prohodí pár vět. A jsou školy, kde vnímáte den otevřených dveří jako nutné zlo a ředitele školy můžete objevit maximálně po asertivním zaklepání na ředitelnu. Jakou atmosféru prezentuje škola zájemcům / klientům, je asi jasné.

Ale zpět k vlídnosti. Co si pod ní jako ředitel představuji? Vždycky říkám, že největší hodnotou školy je její tým zaměstnanců. Proto se snažím, aby i můj den začínal mezi nimi. Čas mezi půl osmou a osmou tedy trávím ve sborovně, v kuchyňce, v některém kabinetu, na chodbách, v prostoru. Usmát se, povzbudit, prohodit pár slov, zanadávat si na těžké ráno a náročné suplování, vystát si frontu na kávovar (který v žádném případě nemá být v ředitelně!), vyřešit pár ranních akutních problémů. Během té půlhodinky se také dá stihnout usmát se na hodně dětí a pozdravit je. Myslím, že i tohle je nezastupitelné. Ředitel by neměl být fiktivní osoba, která čas od času vyleze z ředitelny, aby zkontrolovala, jestli mají všichni přezůvky a spořádaně korzují po chodbě. Ředitel je přece jedno z koleček soukolí, které tvoří úžasný stroj - školu. Asi nemusím dodávat, že dveře ředitelny, která je u nás jen pár metrů od vrátnice, jsou, mimo doby, kdy v ní probíhá nějaké jednání, téměř vždy otevřené. I když je to někdy opravdu nápor na psychiku, tak je přece fajn, že si děti i dospělí úplně samozřejmě přijdou popovídat o věcech, které jsou pro ně důležité, aniž by měli pocit, že jdou k výslechu nebo někam, kam opravdu nechtějí.

Vlídnost dokáže navodit pocit důvěry, důvěra pak respekt, a to nejen k osobě, ale i ke škole, dokonce i respekt k pravidlům, zásadnímu problému současného vzdělávání. Vlídný, respektující a laskavý přístup v prostředí školy opravdu dokáže zázraky a každého, kdo o tom pochybuje, zvu k nám do školy!

ředitel ZŠ

Když jsem na rok odešel ze školství a zjistil, že moje místo je v něm, uvědomil si, jak důležitá a smysluplná práce s dětmi je.