Jak se stát komunitní školou

Příznivci tradičního modelu se často ptají, zdali především budování znalostí a dovedností. V tomto směru často vyjadřují obavy, že pedagogové v zájmu zachování dobrých osobních vztahů a řešení sociálních otázek

Každá komunitní škola je jiná v konkrétním obsahu aktivit, které zajišťuje, pouze (viz kritéria Standardů komunitní školy) a jsou stejné. Realizace a náplň aktivit může být zcela odlišná od jiné komunitní školy, byť by byla v blízkém sousedství. Středem zájmu je dítě a jeho budování vlastního životního stylu.Ten je nejprve nastavený rodinnými tradicemi a postupně individualizovaný participací dítěte v rámci hranic daných organizační formou fungování komunitní školy a její výchovně-vzdělávací vizí, která je spolu s rodiči a partnery školy neustále rozvíjena.

Nosnou myšlenkou řady škol, které přicházejí s komunitní vizí, je snaha vytvořit tradici a pocit hrdosti, sounáležitosti s místem, kde člověk prožívá své dětství, odkud se vydává do světa, ale kam se také může vracet. Škola se tak otevírá nejen dětem, ale i aktivitám občanských sdružení, sportovnímu vyžití dětí a dospělých, stalo se z ní nejen pro děti, ale i pro dospělé všech věkových kategorií.

Mottem jiného pojetí komunitní školy je zásada realizovat takovou školu, ve které se cítí všichni dobře. Vytvořit takové prostředí není vždy lehké a vyžaduje jak organizační, tak i osobní nasazení k uskutečnění myšlenky. Tato škola má až polovinu žáků dojíždějících a početnou romskou komunitu. I přes tyto okolnosti se stala komunitním centrem nejen pro své žáky, ale také rodiče i veřejnost.

Další příklad představuje škola, kde pod vedením ředitele spoluvytváří učitelský sbor školu otevřenou, školu úspěšnou a školu vnímající poptávku poplatnou současnosti. Vizí takové školy je přesvědčení, že Je to škola otevřená nejen pro děti ve všech oblastech ŠVP, ale i pro rodiče, pro veřejnost, pro zřizovatele. Otevření školy dětem pro ně znamená především partnerské vztahy, možnost spolurozhodování, odpolední aktivity a možnost využití pro děti z celého regionu (což můžeme ukázat na ZŠ a MŠ ve Višňovém anebo v Deblíně).

Koncept komunitní školy ukazuje, že oba výše uvedené přístupy ke vzdělávání (tedy progresivní a tradiční) nejdou protichůdně proti sobě, ale mohou se Škola sama o sobě není nic, jen pár holých stěn - to, co ji dělá živou a zajímavou, jsou lidé, kteří do ní docházejí, ať už jako učitel, anebo žáci (jakéhokoli věku), a také v ní chtějí zažít něco příjemného. Jde o to, aby byla čitelná, srozumitelná ve svých cílech a potřebách a otevřená pomoci i komunikaci se sociálními partnery. A to je o lidech, kteří v té škole působí. Lidé v ní musí být otevření jakémukoli setkání a musí sami vytvářet tyto příležitosti, aktivně zvednout telefon (ne s pocitem, že mě někdo zase otravuje, ale se zájmem, kdo to volá a co asi může chtít), podat ruku, pozdravit a představit se sám, nečekat až to udělá někdo jiný - také bychom se nemuseli dočkat. Zdravení s úsměvem posiluje naději na bližší seznámení. Podaná vizitka usnadní partnerovi orientaci, zapamatovat si jméno, uvědomit si, co partner profesně dělá, poznamenat si na druhou stranu, o čem jsme spolu hovořili, atd. Rodiče a širší veřejnost si musí zvyknout, že škola zde může být také pro ně - není dobře, pokud se na rodiče hned vychrlí seznam úkolů, které by měli udělat. Je lepší po malých krůčcích je zatahovat do dění na škole, do organizování a plánování aktivit, do poskytování zpětné vazby.

Hlavním Ředitel na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze k tomu dodává:

Typický postup při zavádění komunitního vzdělávání popisuje Rýdl.¹⁾V první fázi veřejnosti či ostatním subjektům. Například 1. základní škola v Plzni začala již při zahájení komunitního vzdělávání poskytovat své prostory občanským sdružením, se kterými spolupracuje dodnes a jejichž program obohacuje vzdělávací nabídku této školy. Školy také v této fázi připravují jednu či více místností, které budou sloužit pro Tato přípravná část vyžaduje určité náklady na vybavení.

V další etapě školy připravují Jelikož by měl tento program vycházet z potřeb komunity, doporučuje Vik²⁾ postup, kdy je nejprve nutné zjistit potřebné informace o komunitě (geografické vymezení komunity, ve které škola působí, specifika komunity, zjištění, zda v rámci komunity existují specifické skupiny, jaké další organizace v lokalitě působí, jaká je náplň jejich činnosti).³⁾

Proces budování a posilování komunitního rozměru školy je především o schopnosti školy umět číst a mapovat svou komunitu a reagovat na její priority. Budeme-li vycházet z toho, že základním cílem snažení škol, tedy i komunitních škol, a tím pádem i komunit, je zlepšení života dětí, mělo by být tedy společným zájmem těchto aktérů vyvíjet aktivity, které budou takto směřovány. Ale nezapomeňme na jednu důležitou zásadu: pravidlo vyváženosti -dávání a přijímání. Steve Covey to ve své knize ⁴⁾charakterizuje jako princip „výhra-výhra“, kde V zájmové skupině nesmí vzniknout žádné jednostrannosti. Škola se musí starat o to, aby nebyla jednostranným partnerem. Musí si rozmyslet, co nabídne svým pomocníkům a podporovatelům jako protislužbu. Může to být třeba jen jednoduchý děkovný dopis, pozvání na koncert, večeři, zprostředkování objednávky nebo něco jiného.