ČŠI: K problematice placeného bilingvního vzdělávání

Ten vyšel v některých případech až na 65 tisíc Kč ročně a byl vyplácen privátnímu subjektu, který tento typ výuky pro školu zajišťoval. Navíc docházelo i k případům, kdy byly při zápisu preferovány děti, které rodiče současně do takové přihlašovali. Takový postup označila Česká školní inspekce za nezákonný. Protože se v některých médiích následně objevila velmi zjednodušená a zavádějící kritika, že ČŠI je proti bilingvnímu vzdělávání, pokusím se v následujícím textu uvést věci na pravou míru.

Samotné bilingvní vzdělávání je bezesporu velmi vhodnou formou výuky, kterou lze v případě, že pro ni má škola adekvátní podmínky, jednoznačně doporučit, a školy, které se takovou formu vzdělávání pokoušejí zajistit, je třeba podpořit a motivovat. Odmítnout však musíme případy, kdy je účast na tomto vzdělávání, které je poskytováno podle školního vzdělávacího programu v základní škole, podmiňována úplatou ze strany žáků, resp. rodičů. Hovoříme-li o základním vzdělávání poskytovaném školou, to je podle aktuálně platných českých zákonů bezplatné. A povinností státu je zabránit jakýmkoli formám diskriminace v přístupu ke vzdělání, ať už na základě majetku, sociálního postavení nebo finančního zázemí rodiny. Vezmeme-li v úvahu, že k takovému vzdělávání (a znovu zdůrazňuji – poskytovanému školou jako součást základního vzdělávání dle ŠVP) mají mít přístup pouze ty děti, jejichž rodiče si mohou dovolit za něj platit, jde o zcela neakceptovatelný stav, který popírá základní výdobytky moderní demokratické společnosti.

Je třeba si všimnout, že stát rozhodně nebrání tomu, aby rodiče pro své děti a sami posoudili, zda za zaplacenou cenu dostávají přidanou hodnotu. Zároveň je ale třeba zajistit, aby i děti, jejichž rodiče si nemohou dovolit hradit školné nebo z jakéhokoli jiného důvodu preferují školy zřizované státem, kraji, obcemi či svazky obcí, měly možnost přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Právě tuto roli zde plní stát a územně samosprávné celky.

To však samozřejmě neznamená, že by škola byla povinna hradit veškeré náklady, které dětem v souvislosti se vzděláváním vzniknou (např. účast na školním výletě, pomůcky apod.). Na druhou stranu školní vzdělávací program jasně vymezuje rozsah vzdělávání, které škola poskytuje. A v tomto rozsahu má žák na vzdělávání právo, tudíž účast na něm nemůže být podmíněna finančními požadavky.

V systému bezplatného vzdělávání tedy škola není oprávněna platbu za vzdělávání v bilingvních třídách v režimu základního vzdělávání žádat, a tudíž ani nesmí žáka v případě nezaplacení jakkoli postihovat nebo znevýhodňovat. Je samozřejmé, že zajištění bilingvní výuky s sebou nese na straně školy zvýšené finanční náklady. Je však třeba hledat jiné cesty. Nic nebrání komukoli, ani rodičům, finančně podpořit školu například formou sponzorského daru, nicméně musí se tak vždy dít a bez jakéhokoli dopadu (pozitivního či negativního) na konkrétního žáka a jeho vzdělávání.

Některé školy přistoupily následně k takovému řešení, kdy škola pouze pronajímá odpoledne prostory soukromé společnosti, která organizuje bilingvní vzdělávání v režimu jakéhosi kroužku. Pokud by skutečně vazby na vzdělávání poskytované školou dle ŠVP byly zcela přerušeny, pak by takový postup legální byl. Nicméně je třeba důsledně posuzovat, jestli náhodou nejde jen o a jestli žáci, kteří by se výuky v takovém placeném kroužku neúčastnili, nejsou znevýhodňováni v rámci standardní výuky v základním vzdělávání.